Rozkvetlá poušť Stiga Dagermana

Nakladatelství Mot, dosud převážně známé vydáváním komiksů, se rozhodlo rozšířit svou nabídku o tituly nekomerční beletrie. Prvními výsledky této chvályhodné snahy jsou dva texty Stiga Dagermana (1923–1954) Naše potřeba útěchy je neukojitelná a Popálené dítě. Oba vyšly v kvalitním převodu Zbyňka Černíka; první z nich se v češtině objevuje poprvé, druhý je revidovaný překlad, který vyšel původně v nakladatelství Odeon v roce 1985.

Jak si prohloubit pocit bezmoci

Naše potřeba útěchy je neukojitelná (Vårt behov av tröst är omättligt…) je esej, který autor publikoval časopisecky v roce 1952. V jeho díle představuje malou myšlenkovou a stylovou perlu. Překladatel text označil v doslovu za spisovatelovu „uměleckou zpověď“, což je pravda, ale jen částečná. Dagerman se v eseji sice vlastní tvorbou do jisté míry zabývá, nicméně celkové zaměření textu je širší: prezentuje v něm svůj obecný pohled na život. Zajímavost eseje spočívá právě v pregnantním a poetickém vykreslení subjektivního náhledu na lidskou existenci. Autor začíná text větou „Chybí mi víra (…)“, a nemluví o ukotvení v konkrétním náboženství, nýbrž o víře v jakoukoli metafyzickou záruku smyslu lidské existence. Zbytek eseje se nese ve znamení otázky, jak vůbec žít, jestliže jedincův život je poznamenán úzkostí pramenící z neustálého vědomého vztahování se k horizontu smrti, po níž už nic nepřijde.

Jak naznačuje název, text se mimo jiné zabývá otázkou hledání možné útěchy před absurditou lidské situace. Autor některé typy útěchy zmiňuje, i když většinu z nich označuje za dočasné a zároveň připouští: „Pro mě přísně vzato existuje pouze jedna skutečná útěcha: ta, která mi dává na vědomí, že jsem svobodný člověk, nedotknutelný jedinec, v rámci svých hranic suverénní osoba.“ V této souvislosti se objevuje téma dobrovolné smrti: při četbě věty „jediným důkazem lidské svobody je sebevražda“ se samozřejmě neubráníme asociaci na Camusův slavný esej Mýtus o Sisyfovi (1942) a zároveň nemůžeme nemyslet na to, že Dagerman sám nakonec sebevraždu spáchal.

Přítomný esej je filosofující, ale zároveň – příznačně pro existencialismus – velmi osobní, subjektivní, analyzuje a zobecňuje spíše Dagermanovy vlastní niterné prožitky než rádoby všelidské objektivní danosti. Autor zároveň popírá, že by přisvojení si jednoho jasně vymezeného filosofického hlediska mohlo jedince zcela osvobodit od pocitu absurdity existence. Postavit se absurditě neznamená zaujmout jednou provždy jediné pevné stanovisko, je to neustálý proces, pohyb, boj, camusovsky řečeno revolta: „Nemám žádnou filosofii, v níž bych se mohl pohybovat jako pták ve vzduchu nebo ryba ve vodě. Vše, co mám, je souboj, souboj, jenž probíhá v každé chvíli mého života mezi falešnými útěchami, které pouze zvětšují bezmoc a prohlubují mé zoufalství, a pravdivými útěchami, které mě vedou k dočasnému vysvobození.“

Pane, žijete doopravdy?

Na jednom místě eseje Dagerman píše o strachu žít. Úzkost ze života je hlavním tématem románu Popálené dítě (Bränt barn) z roku 1948. V tomto díle opět najdeme motivy, které si často – někdy však jen povrchně a neopodstatněně – spojujeme s existencialismem (například otázka sebevraždy, mezní zážitek jako obrat v pohledu na život apod.), ale pro existencialistické vyznění Popáleného dítěte je důležitější pevná tematická linie: hlavní postavou je člověk, jemuž se odcizil svět; má pocit, že všichni kolem něj žijí neautenticky. Emočním nábojem určujícím atmosféru celého románu je touha po autentičnosti ve světě, v němž se nic nejeví jako opravdové.

Popálené dítě líčí příběh citlivého mladého muže Bengta. Zemřela mu matka, je osamělý, okolní svět ho skličuje, jelikož v jeho očích lidé vedou povrchní, falešný život a nejsou schopni lásky. Bengt se snaží od takového světa izolovat: nikomu nevěří a upne se na ideu čistoty (v myšlenkách ztělesněné zesnulou matkou), čistoty, kterou si chce stůj co stůj uchránit. Jako zbraň mu slouží neustálá rozumová analýza vlastní situace. Uvědomuje si totiž, že se za žádnou cenu nesmí stát jedním z lidí, proti kterým bojuje (k nim patří i jeho otec). Sám sebe však od počátku obelhává, jeho počínání je do určité míry póza. Jeho úzkost začnou po čase přiživovat i obavy, že se možná nemůže spolehnout ani na své myšlenky. Zasvětil svůj boj ideji, a proto i své zlé činy ospravedlňuje svou domnělou neposkvrněností, jeho idea však stojí na vratkých základech (zjistí, že matka nebyla tak nevinná, jak si myslel) a jeho vlastní (iluzorní) čistota je špinavým nástrojem pomsty.

V jednom okamžiku Bengt podlehne vášni a otcova milenka se stává i jeho milenkou. V jeho životě tak matčino místo a synovský cit na chvíli zaplní žena coby předmět erotické touhy a nově nabyté přesvědčení o čistotě takové lásky. Avšak ukáže se, že i toto je sebeklam. Když Bengt zjistí, že lhal sám sobě, je zdrcen. Začne si sice připouštět takové pohledy na realitu života, kterým se dosud bránil, smířit se však se světem, v němž člověk nemůže věřit ani sám sobě, nedokáže a pokusí se o sebevraždu. Přežije a tímto zážitkem „zmoudří“, najde útěchu: pochopí, že život je sice prázdnota beze smyslu, ale i tak je třeba hledat v něm okamžiky pocitu štěstí a oddat se jim, ač jsou pomíjivé. Řečeno slovy poslední kapitoly románu, občas „poušť kvete. Oázy sice neleží těsně jedna vedle druhé, ale existují.“

Autor je skandinavista.