Následující analýza ukazuje, jak radikální islám a korupce prohlubují krizi druhé největší muslimské země na světě.
Mazhar Majeed netušil, že to tentokrát nevyjde. A už vůbec si nedovedl představit, co vše svým jednáním způsobí. Pro agenta pákistánského kriketového družstva bylo přebírání balíčků bankovek pravděpodobně běžnou záležitostí. Za úplatky od sázkové mafie a ve spolupráci s hráči ovlivňoval výsledky zápasů národní reprezentace. Když si u něj však britští novináři naoko objednali výsledek zápasu s Anglií a vše pak zveřejnili, vypukl skandál nevídaných rozměrů. Potvrdilo se totiž to, o čem se mluví již dlouhé roky – kriket je zdrojem příjmů celé korupční a sázkařské sítě, která prorostla mezi sportovní funkcionáře i hráče.
Pravidlům této hry většina běžných Evropanů nerozumí, v zemích Commonwealthu však přivádí k šílenství miliony lidí. Zápasy nejlepších týmů Indie, Srí Lanky, Austrálie či Pákistánu sledují i v domácnostech, kde je nejcennějším majetkem satelitní talíř. Hráči jsou považováni za hrdiny, k nimž se upínají zraky obyčejných lidí, včetně nejmladších generací. V době, kdy zemi sužuje korupce, touha radikálního Tálibánu po moci a ničivé povodně, byli jednou z posledních nadějí na lepší zítřky.
Podle informací britského tisku londýnská policie zatím obvinila z korupce pět lidí, včetně agenta Majeeda. Až čas ukáže, zda se jí podaří proniknout hlouběji do sítí sportovní mafie. Společné tiskové konference hráčů a trenérů svorně odmítajících jakoukoli vinu však již naznačily, že to nebude snadné.
Tady vládne Tálibán
Poslední dobou se však o Pákistánu často mluví jako o nové frontě boje proti terorismu. Po odchodu autoritářského prezidenta Parvíze Mušarafa v roce 2008 sice vznikla svobodně zvolená vláda, s nově nabytou demokracií si ale společnost zatím nedokázala zcela poradit – autorita oficiálních úřadů klesá, stejně jako výkonnost ekonomiky. Stoupá naopak chudoba a počet lidí žijících pod její hranicí.
Situace zatím nejúspěšněji využívají právě radikální džihádisté. Platí to hlavně pro kmenové oblasti u hranic s Afghánistánem, které téměř nepodléhají autoritě vlády. Povstalci mají již takovou moc, že v některých oblastech dokonce nabídli místním dvě možnosti – přijmout přísné islámské zákony, nebo se vystavit násilné represi. Na územích „pod federální správou“ (známých pod zkratkou FATA) kvůli vyhrožování utekly ze svých domovů další miliony lidí. Přestože boje s pákistánskou armádou ozbrojené skupiny oslabily, v nedostupných horách se nedaří jejich vliv dlouhodobě omezit. Svědčí o tom i nedávné zmařené útoky v Evropě, za nimiž údajně stojí právě pákistánští radikálové.
Přítomnost Tálibánu v provinciích FATA není ničím novým. Právě v tamních náboženských školách – madrasách – radikální hnutí v devadesátých letech vznikalo. Jeho základ vytvořili afghánští uprchlíci, kteří se odmítali spokojit s poměry v občanskou válkou zmítané vlasti. Když v roce 2001 v Afghánistánu tálibánský režim po pěti letech vlády padl, utekly řady jeho členů zpět za hranice. Kmenová území skýtají pro ozbrojence ideální úkryt – podléhají zákonům, jež platily ještě za britské správy na začátku 20. století a více než vláda v nich mají vliv paštunské kmeny a jejich zvykové právo. Pokud žijí, skrývají se v nich zřejmě i nejhledanější osoby planety – Usáma bin Ládin a jeho lidé nebo tajemný vůdce afghánského Tálibánu mula Muhammad Omar. Že jde tak trochu o válku v území nikoho, potvrzuje i rostoucí počet útoků bezpilotními letouny americké armády.
Tajná spojka
Pákistánská armáda se sice snaží Tálibán co nejvíce oslabit, přesto panují pochyby, na které straně boje proti teroristům místní vláda stojí. Časopis Newsweek nedávno popsal, jak pákistánská tajná služba (ISI) podporuje povstalce v Afghánistánu, podnikající útoky hlavně proti vojákům NATO. Podle samotných členů afghánského Tálibánu kryje ISI zhruba osmdesát procent veškerých nákladů na povstalecký boj. „Většinou jednáme s prostředníkem, který se vydává za obchodníka či směnárníka, je ale jasné, že je to člověk z ISI. Někteří nám dodávají peníze, jiní motorky či zbraně,“ řekl Newsweeku logistik Tálibánu. Podle jiného zdroje existuje na hranicích v Balučistánu dokonce jeden přechod pouze pro dodávky povstalcům, zatímco civilní obyvatelstvo je nuceno cestovat jinudy.
Jak upozorňuje think-tank New America Foundation, afghánský a pákistánský Tálibán není jedno a totéž, navíc na obou stranách hranice se k tomuto jménu hlásí různé ozbrojené skupiny s odlišnými motivy. Proč ale ISI podporuje bojůvky za hranicemi, když pákistánská armáda vede podobný zápas na vlastním území? A jak dalece jedná tajná služba na objednávku vlády a prezidenta? Jasné odpovědi zatím nikdo nenabídl. Jisté je, že spolupráce ISI a Tálibánu má dlouhou tradici – během afghánské občanské války v devadesátých letech byla podpora studentů madras způsobem, jak vyvažovat indický vliv. Největší pákistánský rival stál totiž vždy na opačné straně – finančně i dodávkami zbraní zásoboval Severní alianci, tedy protitálibánské sdružení Tádžiků a Uzbeků působící na severu země. Nepřátelství mezi oběma státy trvá dodnes – spory o Kašmír jsou již tradicí, v posledních letech zase Indie obviňuje Pákistán z podpory terorismu na svém území.
I proto ani příjemci její pomoci nechápou, o co vlastně ISI jde. „Jedna jejich ruka nás krmí a druhá ničí,“ řekl Newsweeku další člen afghánského Tálibánu. Když se to tajné službě hodí, neváhá totiž náhle změnit stranu a zadržovat či zabíjet jeho vůdce. „Alespoň něco tak máme společného s USA: Pákistán hraje s námi oběma dvojí hru. Jako by se snažil prodlužovat válku v Afghánistánu tím, že podporuje nás i Spojené státy,“ dodal jeden z afghánských povstalců.
Zardárího útěk
I kdyby nemusel bojovat s radikálním pojetím islámu, měl by pákistánský establishment co dělat. V zemi probíhá spor mezi jednotlivými složkami moci a nezávislé chování ISI je jen jedním z důkazů. Další mocnou silou a „státem ve státě“ je armáda, která si za osm let vlády Parvíze Mušarafa zvykla na výsadní postavení. Prezident a generál v jedné osobě do ní směřoval značnou část miliardových dotací od Spojených států a vojenská pravidla převáděl i do řízení státu.
Výsledkem je přebujelá byrokracie, korupce a zanedbaná veřejná správa. Běžné bylo dosazování vysloužilých generálů do klíčových politických funkcí, ovlivňování justice a umělé udržování vojenského režimu u moci. Ahmed Rashid ve zmíněném rozhovoru připomíná, že v Pákistánu chybějí pracovní místa a vzdělávací příležitosti, což ovlivňuje ekonomiku i celkovou náladu v zemi. „Po dobu pákistánské existence se nepodařilo uskutečnit téměř žádné zásadní reformy. Vlády k tomu neměly ani příležitost – žádná řádně zvolená nedokončila funkční období,“ říká autor řady knih o Afghánistánu a Pákistánu.
Odchod Parvíze Mušarafa byl vynucený jak únavou společnosti, tak mezinárodním tlakem. Umožnil však návrat politických matadorů – z exilu přijela bývalá premiérka Bénazír Bhuttová i Mušarafem ve vojenském puči svržený premiér Naváz Šaríf, ve volbách mohl kandidovat režimem vězněný Yúsuf Réza Gilání. Atentát na Bhuttovou před volbami a složitá jednání o vládní koalici ale ukázaly, že Pákistán si na demokracii bude těžce znovu zvykat. Během více než dvou let svobodně zvoleného kabinetu se obavy potvrdily. Politikům se nepodařilo obnovit důvěru veřejnosti a „blbá nálada“ se prohlubuje. Podle oficiálních údajů je v zemi čtrnáct procent nezaměstnaných, čtvrtina lidí žije pod hranicí chudoby a polovina jich je negramotná.
Krizi prohloubily i letní záplavy. Na řece Indus se vytvořila povodňová vlna, která postihla Pákistán od severu k jihu a zbavila přístřeší více než deset milionů obyvatel. Rozladění veřejnosti posílil už v počátku prezident Zardárí, když místo návštěvy postižených oblastí vyrazil na cestu do Evropy. Čas navíc ukázal, že v provinciích FATA humanitární pomoc rozdělují častěji Tálibán a islámské organizace než vládní úřady. Mezinárodní společenství, včetně muslimských zemí, je navíc s poskytováním pomoci zatím zdrženlivé – výrazněji přispěly jen Spojené státy a Velká Británie.
Generálův návrat
Letní výzkum veřejného mínění amerického Pew Research Center proběhl ještě před povodněmi. Přesto ukázal, že jen pětina Pákistánců má důvěru v současného prezidenta Zardárího – ještě před dvěma lety se těšil podpoře 64 procent lidí. Většině se naopak stýská po vojenském režimu: šéf generálního štábu má podporu více než poloviny dotázaných a přes 90 procent tvrdí, že armáda měla dobrý vliv na život v zemi.
Výsledky zmíněného průzkumu si v londýnském exilu zřejmě přečetl i Parvíz Mušaraf. Nedávno totiž oznámil, že uvažuje o návratu do pákistánské politiky. Statisíce lidí mu prý vyjadřují podporu na Facebooku a na 1. října ohlásil vznik nové politické strany, s níž půjde do voleb v roce 2013. Vzbudil tím úsměvné i zcela vážné reakce. Premiér Gilání například prohlásil, že nejvyšší soud už se na něj „těší“ (Mušaraf je doma obviněn hned z několika zločinů). Jeden z pákistánských blogerů zase napsal na serveru International Herald Tribune bývalému vůdci otevřený dopis. „Dobrý vůdce musí mít vizi, být oblíbený, pragmatický a inteligentní. Vy máte vizi, silnou osobnost i komunikační schopnosti. To vše jste ale použil ve svůj prospěch, nikoli ve prospěch Pákistánu,“ vzkázal Mušarafovi bloger Sámir Butt.
Bývalý prezident svůj plán v každém případě myslí vážně. Volební kampaň vlastně už započal, když založil vlastní nadační fond pro oběti povodní a jen během jednoho televizního pořadu pro něj získal asi tři miliony dolarů. Přes problémy s Tálibánem, korupcí, chudobou či nezaměstnaností budou v příštích volbách rozhodovat miliony obětí přírodní katastrofy. Pokud se současné vládě nepodaří zajistit jim s pomocí mezinárodního společenství alespoň základní pomoc, bude Mušarafův vojenský režim zapomenut.
Autor je bývalý člen českého rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar, v současnosti pracuje v organizaci ADRA.