Koloběh klubové hudební scény tímto měsícem opět dospěl do své vrcholné fáze. S podzimem pominula bezstarostná doba festivalů, zaneřáděných palouků a rozvibrovaných rybníčků a nastává čas žní intimnějších poloh hudební tvorby. Nyní je třeba ponořit se do útrob zakouřených klubů a barů. Z nepřeberného množství zajímavých koncertů, které se u nás budou v listopadu odehrávat, upoutá především jedna intermediální paralela. Překvapivě rozpačitě přijímaná výstava Decadence Now v pražské Galerii Rudolfinum se setká se dvěma hudebními blíženci: Throbbing Gristle a Former Ghosts.
Kurátor výstavy Otto M. Urban v textech k expozici explicitně odkazuje na osobu frontmana Throbbing Gristle a Psychic TV Genesise P-Orridge, který se pro něj stává pomalu emblémem novodobé dekadence. Těžko popírat vliv britské noiseové legendy na současné umění, přesto se člověk neubrání dojmu, že rovnítko mezi životem a uměleckým gestem u Throbbing Gristle už ztrácí poněkud na své přitažlivosti. Kdysi nonkonformní buřiči a transsexuální spasitelé špíny stojí před radikální proměnou komunikačních a společenských zvyklostí. P-Orridgovo povadlé poprsí a plastickou chirurgií modifikovaný obličej sice stále ještě mohou otevírat nová kontroverzní témata, nicméně ono tolik důležité „now“ zde přece jen naráží na určitou ustrnulost. Původně subverzivní umělecké gesto se nakonec samovolně stává pojmem, s nímž se bezobsažně manipuluje a dokonce se mu dostává širokého uznání.
Freddy Ruppert, jehož tvorba vzniká pod hlavičkou Former Ghosts, se otírá o dekadentní estetiku zcela z jiné strany. Zatímco Throbbing Gristle útočili na předsudečné společenské vnímání své doby, Former Ghosts žádnou přímou politickou vazbu nemají. Naopak, slouží přítomnosti. Nablýskaná fasáda popových melodií ukrývá zlo, jehož zdrojem jsou především přísně nemetaforické texty. Podobně jako popová melodie exponuje svůj vnějšek, také texty jsou zde deskripcí nesměřující k vnitřní psychologii autora. Jako by zde chybělo vědomí, k němuž se lze vztáhnout. Prázdná stopa provokuje duševní voyeurství. Útržky pocitů se vzpírají zpracování suverénním egem, jež by z nich učinilo koherentní příběh. Příběh si vytváří voyeur sám, a nasazuje si tak narcistickou masku sdíleného názvu – index Former Ghosts. Introvertní karaoke zpěvák nahrazuje svoji absenci sdíleným prostorem popových šablon, v nichž se nikdo nemůže ztratit a které zároveň odvrhují vše jedinečné. Falešná identifikace má i svůj obecný moment. Mdlý pocit z existence vyvěrá z emocionální přesycenosti, utrápeného vědomí, jež do sebe chce absorbovat všechny vnější či vnitřní impulsy a převést je na známou skutečnost.
Snad právě zde je možné spatřovat spojitost dekadentních uměleckých strategií a pseudopopového hávu, do nějž se odívá široké spektrum dnešních hudebníků. Nynější dekadence si již nevystačí s pouhou ideologickou subverzí, a tak hledá násilná pojítka, o něž by se dala opřít sdílená přítomnost. Hlasitý povrch skrývá doutnající protest introvertní dekadence. Kritika dnes nevyvěrá z výlučnosti, ale z nutnosti přijmutí většinového vkusu a využívání „úpadkových“ hudebních forem.
Autor je hudební publicista.