Modlářství začíná uctíváním prázdna

Claudio Magris, germanista, esejista a prozaik narozený v „středoevropském“ Terstu – jak sám říká, na periferii, kterou jsme ale všichni považovali za střed světa –, se českému čtenáři představuje další knihou. Podobně jako v Habsburském mýtu v moderní rakouské literatuře (Il mito absburgico nella letteratura austriaca moderna, 1963; česky 2001 v překladu Jiřího Pelána a Ivana Seidla), Dunaji (Danubio, 1986, česky 1992 a 2010 v překladu Kateřiny Vinšové a Bohumíra Klípy, viz A2 č. 12/2010) či Mikrokosmech (Microcosmi, 1997; česky 2000 v překladu K. Vinšové) nás text Daleko odkud. Josef Roth a východožidovská tradice (Lontano da dove. Joseph Roth e la tradizione ebraico-orientale, 1971) zavádí do středoevropského prostoru. Stejně jako cestovatel v románovém eseji Dunaj, germanista s kufrem citací a náruživostí, podniká Magris cestu k pramenům středoevropské identity. I tentokrát se jedná o text, který těká na hranici mnoha žánrů. Daleko odkud sice volně navazuje na Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, a řadí se tedy spíše k Magrisovým odborným textům, žánr literárněhistorické monografie se však ukázal jako naprosto nedostatečný pro zachycení toku Magrisova „vědeckého vyprávění“.

Nepřítomnost v Kakánii

Text předznamenává Saint-Exupéryho motto, k němuž odkazuje i název knihy: „Nepřítomnost je strašlivé slovo z této židovské anekdoty: ,A vážně chceš odjet tak daleko?‘ – ,Daleko odkud?‘“ Pod rouškou literárněhistorické monografie o Josephu Rothovi se skrývá rozsáhlý exkurs nejen k tradici Ostjüdisch literatury coby zcela unikátního rysu středoevropského kulturního prostoru, ale k povaze židovského vyprávění vůbec. Židovská anekdota se tak stává narativním východiskem k ironické fragmentárnosti středoevropské literatury a současně inspiračním zdrojem pro vyprávění Magrisovo. Nepřítomnost je pak princip, z něhož se většina úvah rodí a vířivě se k němu opět vrací. Pokud základní narativní situaci východožidovské prózy představuje odchod ze štetlu, „mikrokosmu, který lze zmytizovat jako domácí svět“, odysea Žida putujícího na Západ, pak je to nepřítomnost kořenů, rodiny, domova. Náboženský mýtus exilu se mění v „existenciální mýtus“ – „říše zanikají a mesiáš nepřichází“ – domov je tedy v zásadě vždy nepřítomný. Rothem odsuzovaný svět modernistické literatury zrcadlící sekularizovaný, chladný svět bez morálky pak ohlašuje nepřítomnost posvátného, tajemného a zázračného.

Mikrokosmos východožidovských příběhů o ztraceném světě otců analogicky zrcadlí makrokosmos středoevropského habsburského mýtu, dekadentní rozklad, melancholické pozorování nepřítomnosti zanikajícího „světa včerejška“. A nejistý (v důsledku vlastně nepřítomný) je i bod onoho pozorování – „odkud“. Jeden k Kafkových aforismů říká: „Jaké štěstí pochopit, že země, na níž stojíš, nemůže být větší, než co zakrývají obě chodidla.“ Co když ale chybí i zem pod nohama? Na pomoc opět přichází další židovská anekdota: „Už nesmíme rozdělávat oheň, nesmíme odříkávat modlitby a neznáme ono místo v lesích, ale můžeme si o tom vyprávět.“ Pokud se středoevropský prostor coby musilovská Kakánie jeví jako hypotetický topos možného, ale nepřítomného, pak se místem „odkud“ může stát pouze literatura.

Vše o (východo)židovské literatuře

Kompoziční kvartet (Útěk ze štetlu, Svět otců a možnosti epiky, Politický román: natura lapsa a mocnářství, Ztracené anály) rámcově sleduje chronologii psaní Josepha Rotha. Příběhy Rothových próz se ovšem prostupují s osobním příběhem jejich autora i příběhem východožidovské literatury jako takové, neboť Rothovo dílo „představuje souhrn a katalog témat a motivů východožidovské tradice“. Pokud bychom tedy chtěli tento narativní katalog uspořádat, na počátku by byly odysseovské variace románů o navrátilcích, podobenství o marnotratném synovi, který je porážen a neúspěšný se vrací domů (Job), přes naprostou ztrátu kořenů a melancholické rozpuštění v manýristickém rozkladu (Pochod Radeckého) k naprostému sebezničení pijanů (Legenda o svatém pijanovi); od „vábení mýtu, jež je neodolatelné, ale zbytečné“ k parodii – východožidovský Odysseus volí úmyslné ztroskotání (Leviatan). Po chasidské pokoře a vzývání drobných, každodenních věcí nicota a mlčení na dně moře.

Budeme-li Daleko odkud číst jako monografii o (východo)židovské literatuře, i pak narazíme na určitý katalog témat a motivů. Jidiš tradice s sebou nese zálibu v sebenepatrnějších detailech, anekdotickou poetiku náznaku, nevyslovených a nevyřčených myšlenek; lidských možností, které se rozplynou jako povzdech. Namísto expresionistického mesianismu, apokalyptického očekávání a démonična chasidská pieta a důraz na privátní okamžiky, antirevoluční pokora místo titánské utopie. Magris charakterizuje Ostjüdisch prózu jako „epos a kroniku pronásledovaného světa“, ovšem bez přítomnosti hrdinské tragiky – „tragédii a nářek bagatelizuje melancholicky ironický úsměv toho, kdo ví, že nemůže být doopravdy poražen“. Místo dekadentních estétů, zklamaných intelektuá­lů, mužů bez vlastností, tonoucích v nahodilosti a prázdnotě, oslava „věčných strastí na způsob Achilleova štítu“. V přehlídce převyprávěných příběhů navíc vystupuje i zcela specifická topologie této literární tradice. Velmi podnětné jsou například pasáže věnované přírodě („jediná zeleň v ghettu je hřbitovní zahrada“, „cit pro krásu a přírodu je pro uvězněné, chudé a utiskované něco neznámého“) coby toposu chaosu, stavu „únavy stvoření“, vyhnanství nebo prostorům přechodu a hranice (krčma, hotel) či mytologizovanému obrazu Ameriky (exil a zaslíbená země současně).

Znesvěcující a ničící moderna

Povaha a podoba této literární tradice výrazně polemizuje s podobou západní modernistické literatury, což je další klíčové směřování Magrisova textu. Na jedné straně stojí ústní tradice vyprávění, tradice Ostjüdisch literatury, rothovská ironie, jež skrze mytické návraty a podobenství ukazuje nemožnost oživení archetypů tradice v moderním kontextu a jež „potvrzuje sílu románu, která se ukáže být autentická právě v okamžiku, kdy zjišťuje svou prohru v rovině příběhu, kdy tuto prohru přiznává a maskuje ji jako pohádku“. Tradice posvátného ústního vyprávění, které má pravdivost zpovědi a podobenství. Na straně druhé Rothem odsuzovaná modernistická literatura, která „rezignovala na mravní směřování ve prospěch experimentální hry se znesvěceným a zničeným slovem“. Mýtus, byť ironizovaný, stojí proti žurnalismu, tlaku zpráv „šířených jako detektivka na pokračování, s věčně otevřeným koncem a věčně nevyřešená“.

Očekávanou spořádanost literárněhistorické monografie narušují „útěky“ k dalším autorům (Kafka, Singer, Buber, Musil, Broch), analýzu literárních textů doplňují interpretace obrazů výtvarných i filmových. Zpřítomnění Chagallových obrazů věčného Žida nad městem ve chvíli pádu či cirkusových manéží nebo Chaplinových klaunů dokonale souzní s Kafkovými akrobaty a krasojezdkyněmi a obraz pikareskního světa tragikomických kotrmelců, světa coby cirkusu se ukazuje jako klíčová metafora, kterou Ostjüdisch tradice věnovala středoevropské literatuře. I stylisticky Magris prchá „jinam“. Jedním z rysů středoevropské literatury, který intenzivně vane z připomínaných próz, je dech barokovosti. Barokní aspekt rothovských motivů Magris samozřejmě reflektuje, ale současně je jako čtenář natolik prostoupen četbou, že se v četných pasážích sám k barokně manýristickému a metaforickému stylu uchyluje („Barokní fugacitas, posedlost Kronem, bez milosti polyká rothovského jedince, a dvojnásob toho, který se pokoušel vyhoupnout k oné nejsmělejší, tj. revoluční modernosti.“). Není to však na škodu – naopak demonstruje onu náruživost, díky níž může i literární historik a esejista zůstat spřízněným a inspirovaným čtenářem.

Autorka je bohemistka.