Někdo je někdo, jiný je jiný

Roky Erickson se zapsal do dějin populární hudby tím nejkřečovitějším způsobem. Smísil žánry, které mimoděk spoluzakládal, se svým životem do té míry, že se před většinou svých posluchačů stejně jako před následovníky dané stylové oblasti zjevuje jako nemístná, ale sugestivní záhada, podivínství, na jehož enigmatičnost nelze nenarazit právě proto, že je zakládající. Nejde jen o to, že Ericksonova skupina 13^th Floor Elevators v názvu své první desky v roce 1966 poprvé použila slovo „psychedelický“ jako popisek pojetí hudby, které se dodnes všemožně recykluje. Podstatné je, že v univerzu, jehož podobu určovala spotřeba LSD, DMT, meskalinu a marihuany, hned na počátku splynula dosud nejistá hranice žánru s psychickým světem svého protagonisty.

Podobně ani o deset let později, kdy se Erickson na svých bludných cestách stal představitelem hororového rocku, nebyla rozhodující blízkost stylových propriet, ať už divadelně dekorativních jako v případě Alice Coopera, nebo soukromých, jak je ve svém rodinném budoáru shromažďovali členové skupiny The Cramps. Stačil kouzelnický plášť nevšední barvy a zlatá korunka ve vlasech. Horor nebylo třeba inscenovat. Erickson komunikoval s démony, vampýry, satanem, dvojhlavým psem a zombií, a pokud se nechal korunovat, bylo stejně jisté, že věděl proč, jako že to někdo další může jen stěží pochopit.

Vrchol současnosti

Dnes, poté, co jej instituce přeřadila ze světa paranoidní schizofrenie do péče mladšího bratra, poté, co jeho písně znovunahrály popové hvězdy jako Butthole Surfers, R. E. M. nebo Primal Scream, a poté, co se nakonec i samotný hudebník po dvaceti letech ocitl na leckdy obřích pódiích, nám radostný tón příběhu o uzdravení říká, že Roky Erickson je opět na vrcholu. Takovéto ujištění, k němuž váhavě směřoval už biografický dokument You’re Gonna Miss Me z roku 2005, je jistě namístě. Naznačuje totiž, že z vrcholu už není kam jít, a proto nezbývá než zkoumat podloží. Stejný dojem ostatně budí i letošní album, první po čtrnácti letech, jehož větší část tvoří nové verze písní vyhrabaných z masivu zasutých demo nahrávek a zapadlých jeskyní někdejší fantasmagorické tvůrčí aktivity. Erickson přitom správně podotýká, že nové verze jsou v podstatě stejné jako staré: „Hodně mých písniček zní stejně.“ A pak dodává: „Mám radost z věcí, které ty písně říkají o mém životě, ale tím, co říkají, si nejsem úplně jistý, jestli mi rozumíte?“

Jeho nová pozice se rýsuje ve zvláštním světle. Svou nezáludností Erickson připomíná některé ze svých oblíbených animovaných zvířátek z filmů pro děti, anebo přímo jakési přerostlé dítě, s úsměvem stojící na vrcholu bizarně zformovaných nakupenin svého dospělého života, jehož duševní rozměr v sobě nesl nekonečnou proměnlivost a zároveň rigidní strnulost temných obyvatel starých béčkových hororů. Hororové kulisy, do nichž Erickson zasazoval svoji existenci, věrně odpovídají jungovskému obrazu schizofrenní projekce, v které se nemoc zračí „jako zemětřesení, kosmické katastrofy, jako padání hvězd, rozštěpení slunce, rozpad měsíce vedví, proměna lidí v mrtvoly, zmrznutí vesmíru atd.“. Odvrácená strana vesmíru je říší kýče. To však ještě nezpochybňuje existenci mimozemšťanů, návrat zombie ani vládu Satana! Potvrzuje to pouze to, co Erickson jako ďáblův zmocněnec kdysi sdělil Nicku Kentovi: že Satan nechce vládnout celému světu.

Bleib budoucnosti

Předchozí kopcovité podobenství lze shrnout ještě jinak. Znovuzrozený Erickson se ve své legendě vyjímá jako plyšový medvídek na vrcholu trojúhelníku, který je stejně tak mystický (psychedelie je podle Ericksona „tam, kde se pyramida setkává s okem“) jako pokleslý. Jeho theopatickou základnou je totiž, v souladu s klasickým ericksonovským repertoárem, nižší „ďábelský“ mysticismus. Je-li obsahem trojúhelníkového rozvržení, v němž se Erickson pohyboval přinejmenším od své internace a elektrokonvulzivní terapie v Rusk State Hospital na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jakási soukromá theodicea rozehraná mezi zrcadlovými identitami schizofrenního subjektu, je také jasně patrné, že postavení umělce, který v pozici „na vrcholu“ konečně nachází sama sebe, zároveň znamená zánik neosobní konstelace jeho tvůrčích sil.

Erickson rozhodně nepatří mezi umělce, kteří záměrně bloudí a hledají v labyrintech svého hudebního sluchu. Hudba svou formální jednoduchostí vždy odpovídá žánru, naléhavý je pouze zpěv umělce, který se ztrácí v hororových kulisách svého trojúhelníku. Zmutovaný hlas „tvora s atomovým mozkem“, přejatý ze stejnojmenného hororu, k tomu odříkává: „Nemám ho rád, ale jsem on. Nerozeznáváte jeho hlas?“ Tento neosobní projev patří k Ericksonovu přeskupujícímu se univerzu z dob skupiny Bleib Alien, jejíž název, podobně jako Ericksonův rukopis nazvaný Satanský bleib budoucnosti, ve svých přesmyčkách (bleib, bible, alien, allain) říká dvěma jazyky více věcí přes sebe. Jen z takto zmnoženého podloží pak může v jedné z nejkrásnějších Ericksonových písní téměř velebně zaznít konečné zúčtování: „Někdo je někdo, jiný je jiný… ty jsi ty, ona je ona… já jsem já.“ Tím končí umění a vyléčený hudebník se může ze životního vrcholu vrátit zpátky do svého pokoje, v němž se několik televizí, rádií a mluvících hraček podílí na decentralizaci celkového hluku.

Anebo se trojúhelník ve skrytu otáčí a ukazuje se, že co je dole, může být i nahoře. Mimozemšťan si zvyká na pohyb ve světě.