Neškemráme, nabízíme

Festival 4 + 4 dny v pohybu vyhledává v Praze nedivadelní místa, pro něž pak připravuje svou dramaturgii. Jak takový nápad vznikl a co bylo pro jeho genezi klíčové?

Festival jsme s Pavlem Štorkem založili v roce 1996. Měli jsme potřebu přivést umělce a soubory ze zahraničí. Původně jsme neplánovali festival, mysleli jsme si, že to bude jednorázový projekt. První ročník jsme uspořádali v Roxy, s malým rozpočtem, ale s velkým nadšením a se silnými reakcemi. Proto jsme se rozhodli pokračovat. Při přípravě třetího ročníku jsme cítili únavu z divadelních prostorů, ve kterých jsme se ocitali kvůli technickému zázemí, ale necítili jsme se v nich dobře. Tomáš Žižka přišel s nápadem přemístit festival do Staré kanalizační čističky v Bubenči. Rozhodovali jsme se, zda něco takového uděláme. Byla to velká výzva, viděli jsme v tom velké dramaturgické možnosti, ale měli jsme obavu o diváky. Až do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli do čističky přijedou. Byla to periferie. Najednou ale bylo plno, a to celých osm festivalových dní. Pak padlo rozhodnutí, že takto budeme pokračovat. První krok pro nás byl risk, i když jsme v zahraničí viděli, jak se využívají tyto netradiční prostory. Vyhledávání nových prostorů se pak pro nás stalo i důvodem tvoření, impulsem, jak připravit program, jak přemýšlet, co vybírat, jak pracovat. Rok 1998 byl pro naše přemýšlení o festivalu rozhodující.

Rozložili jsme si pak mapu Prahy a hledali dál. Byla to doba, kdy jsme na mapě označovali spoustu dalších možných míst a cítili jsme velký potenciál. Také jsme si vážně mysleli, že bychom mohli jedno místo získat, vytvořit v něm rezidenční prostory, kulturní centrum. V roce 1999 jsme byli v ČKD a tehdy dokonce vznikla volná skupina režisérů, scénografů, umělců, produkčních, kteří připravovali pro bývalou kotelnu v ČKD v Karlíně projekt, včetně architektonických návrhů, dramaturgické koncepce. Majitelé se tehdy rozhodovali, zda bude z hal velké parkoviště či budou sloužit kulturním účelům, a hledali projekty. V roce 1999 jsme si mysleli, že bychom mohli vyvinout silný tlak, ovlivnit developery a jejich plány a docílit toho, aby z opuštěných hal vznikl kulturní prostor, jak jsme to viděli při našich cestách do zahraničí. Náš projekt se ale nakonec nerealizoval. V kotelně je dnes myslím architektonické studio a hala stále nárazově slouží kulturním projektům.

A dnes už takovou naději nemáte?

Střídá se to, někdy ano, někdy ne. Třeba letos, kdy se festival koná v bývalém Ústředí lidové umělecké výroby, ÚLUV, na Národní, jsme potkali majitele, který uvažuje o tom, že by dům částečně vrátil jeho původnímu, v podstatě uměleckému využití. Dům byl postavený jako Dům uměleckého průmyslu. Je ale pravda, že za posledních deset let jsme takových jednání nebo úvah měli víc a vždycky z nich sešlo. Dokonce i v bývalé zubní poliklinice v Jungmannově ulici, která patřila a myslím, že stále patří jedné italské developerské společnosti. Tam jsme se totiž setkali s velkým pochopením, a to díky tomu, že budova náležela Italům, kteří tu nežijí; hodně cestovali, věděli, co je možné, často navštěvovali Berlín, Benátky… V začátku jsme měli podporu pro uskutečnění festivalu, ale pak jsme se nikam dál nedostali. Majitelé byli zaneprázdnění, najednou neměli čas. V počátku se s námi setkají, mají pocit, že by se jim podobné plány líbily, jenže pak je zřejmě převálcuje každodennost, byznys, odradí je, že by museli sami vyjednávat se svými společníky, rodinou, a zájem zmizí. To se stalo jak v Jungmannce, tak třeba v Holešovickém pivovaru.

Hraje určitá možnost dalšího využití roli v samotném výběru prostorů pro festival?

To velkou roli nehraje. Je totiž tak těžké místo vybrat a přesvědčit jeho majitele, že na další využití přitom už nemyslíme. Třeba o budově ÚLUV jsme uvažovali dlouhou dobu, než se nám podařilo setkat se s majitelem. A v tu chvíli myslíte jen na to, abyste na tomto místě uspořádala festival. Takové úvahy vznikají až ve druhém plánu, když s majiteli více jednáme a pracujeme, když se do prostoru přijdou podívat a my cítíme, že jsme si je získali. Není to nic jednoduchého. Moderní umění nebo site specific je často téměř neviditelné umění, jsou to drobné intervence, zásahy do prostoru, a je proto hrozně těžké najít společnou řeč s majitelem. Hledáme možnosti, jak s nimi vyjednávat, aby to pro ně nebylo úplně nesrozumitelné. Komunikace je klíčová.

Tento problém řeší řada kulturních subjektů. Jak přesvědčit někoho, kdo se o současné umění primárně nezajímá? Jakým argumentům takový člověk porozumí? Co podle vaší zkušenosti zabírá?

Zjistila jsem, že pokud s člověkem najdeme nějaké společné téma, je to jistá možnost, jak s ním dál spolupracovat. A nemusí to být zrovna téma festivalu. Jednáme s majitelem, se zaměstnanci, s realitními a developerskými společnostmi a zjišťujeme, že lidé stále mají velkou obavu ze současného umění – nerozumějí mu. Když si s nimi o něm začnete povídat, vysvětlujete, seznamujete je s umělci, provádíte je po místě, konzultujete s nimi své plány a více se věnujete tématům, která je zajímají, nacházíte určité možnosti. Když se někdo rozhodne, že vám poskytne svůj majetek, je to opět věc komunikace – chce se s vámi poznat, zjistit, na čem pracujete, a vy se mu věnujete a mluvíte s ním. To je ale ideální případ. Samozřejmě, že někdy šlo o ryze obchodní věc: „Půjčíme vám dům a chceme nájem a pak uklidit.“ Když se ale setkání povedou, je to dobré pro obě strany.

Znamená to, že i po festivalu s majitelem hodnotíte, co se na místě dělo, a hledáte, jaké to má pro něj přidané hodnoty?

Určitě se to dělo v prvních ročnících. V roce 1998 jsme navázali velmi dobrý vztah s tehdejším ředitelem čističky Janem Palasem. Tam k evaluaci i k úvahám, jak by mohla být čistička dál využívána, došlo. Byl to tedy rozhodující rok i pro další naplnění čističky. Přitom také nebylo úplně jednoduché tam festival přemístit a ředitele přesvědčit. Když následovaly v čističce další projekty, věděla jsem, že jsme tam něco zaseli a prostor jsme otevřeli. V halách ČKD jsme byli poprvé také my, vyjednávali jsme, co by v nich mohlo být a jak by mohly fungovat. Jsou tedy místa, pro která mohlo to, že v nich byl site specific 4 dny, něco konkrétního znamenat. Hodnotili jsme také zoologickou zahradu, na které jsme pracovali se Šárkou Havlíčkovou. S majiteli objektu v Jungmannce jsme se po festivalu snažili spojit, ale odjeli dlouhodobě do zahraničí a pak už jsme byli zahlceni dalším ročníkem.

Vlastně nevím, zda je to dobré rozhodnutí, najít každý rok nové místo. Znamená to tolik práce a úsilí! Ale říkám si, že třeba loňské Federální shromáždění nebo letošní ÚLUV jsou místa zapomenutá v čase, místa neobjevená, která se mohou díky festivalu pro veřejnost probudit. A že by v tu chvíli mohl zesílit tlak na to, jak by se mohla dál využívat. Mám jeden konkrétní příklad. Letos v červnu jsem byla na festivalu v Poznani. V centru města je bývalý pivovar, ve kterém je velký obchodní dům s galerií, divadlem, zkušebnami a dalším výstavním prostorem. Mecenáška, která pivovar koupila a zrekonstruovala, tam za symbolický nájem poskytuje prostor uměleckým aktivitám. Navíc vytvořila obchodním domem cestu, kde nacházíte umělecká díla světové špičky současného umění. Měli bychom tam vypravit exkurzi, protože jde o krásné skloubení komerčního projektu s podporou kultury. Mám pocit a doufám, že jsme jen zpoždění. Třeba pro nás za deset let bude normální, že jedno patro v obchodním domě Máj bude špičkovou galerií. Otázka ale je, jak se k lidem, kteří mají peníze anebo vlastní takové objekty, dostat, jak je ovlivnit, jak je seznamovat se současným uměním.

Při hledání míst pro festival je určitě rozdíl mezi prázdným objektem a objektem, který je obsazený a žije. Používáte u těch „žijících“ rozdílné strategie a argumenty?

To se týkalo třeba zmíněné zoologické, nebo Tyršova domu. Ve druhém případě jsme oslovili přímo tehdejšího náčelníka České obce sokolské Vratislava Svatoně a bylo to jedno z nejhezčích setkání, která jsme za celou dobu festivalu měli. Byl ke všemu otevřený, našli jsme společnou řeč, pustil nás dokonce do archivů. Dozvěděli jsme se spoustu věcí z historie a současnosti Sokola, které jsme ale moc nedokázali ukázat veřejnosti v programu, zůstaly uvnitř našeho týmu. Zoologická zahrada byla velká lekce komunikace, protože jsme museli vyjednávat s patnácti chovateli zvířat. Jen díky tomu, že našemu projektu požehnal tehdejší ředitel Petr Fejk, dosáhli jsme, čeho jsme chtěli. Chovatelé přirozeně bojovali za prostor zvířat a my jsme pro ně byli naprostí vetřelci.

V místech, kde se festival konal, vidíme pozitivní příklady. Kolik je ale za nimi objektů, jejichž majitele jste nepřesvědčili?

Bylo jich hodně a pořád zůstávají na naší mapě. Možná se nám do budoucna podaří je získat, nebudu je proto prozrazovat. Na začátku letošního roku jsme se ale například po loňském Federálním shromáždění rozhodli otevřít Stalinův pomník. V říjnu to bude dvacet let, co tam proběhla výstava Totalitní zóna. První tři nebo čtyři měsíce roku jsme se do něj snažili dostat, bohužel to ze statických důvodů nejde. – Anebo na konci Pařížské ulice je bývalé kasino a hlavně bývalé sídlo Československého svazu mládeže. O místo, kde zůstal mobiliář kasina, jsme do poslední chvíle moc stáli, chtěli jsme tam uspořádat Fórum parlamentu budoucnosti. Jenže developerská společnost nakonec kasino pronajala. Mám celý seznam míst, kde jsme v minulosti byli a která jsou stále prázdná, i když nám v minulých letech majitelé říkali, že už začínají stavět, už mají plán… Je těžké se k lidem, kteří o objektu rozhodují, jenom dostat, natož získat jejich důvěru. Většinou nám festival umožnili majitelé, kteří pocházeli ze zahraničí nebo se ve světě hodně pohybovali a vědí, že i prestižní akce může být v totálně vybydleném objektu.

Pokud vám majitelé poskytnou svůj objekt, může to pro ně být pozitivní reklama, ale také velmi negativní, když tím upozorníte na místo, které léta leží ladem. Mají z toho obavu?

Setkáváme se s tím v momentě negativních odpovědí. Je často jasné, že majitelé vůbec netouží po tom, aby se na konkrétní místo ukázalo. Už vůbec ne v případě, že soukromý majitel koupil objekt od pražského magistrátu a teď se o něj nestará.

Co si myslíte o tom, že by v případě dlouhodobého chátrání objektu bylo možné objekt vyvlastnit ve veřejném zájmu?

Teoreticky by to bylo úžasné. Jenže v konkrétních situacích je to komplikované. Jak by takový proces fungoval? Existují totiž situace, kdy nemusí být úplně jasný viník. Objekt může mít více majitelů, může na něm váznout nějaký restituční nárok. Ale v případě zcela jasných situací to není špatná úvaha. Trochu jsme se třeba vyptávali na rekonstrukci ÚLUV a zjistili jsme, že s tím, jak má zvláštní půdorys a je nalepený na další tři domy, vznikl v případě plánované rekonstrukce problém s majiteli přilehlých nemovitostí. Také ÚLUV ostatně prodal stát soukromému majiteli. A to není jen potíž z devadesátých let, ale děje se to i v současnosti.

V Praze je stále dost subjektů, které hledají rezidenční prostor. Z toho, co říkáte, vyplývá, že úspěch v jednání je často věc náhody, lidského setkání, odvahy zavolat tomu správnému člověku, který rozhoduje, a že je to běh na dlouhou trať, který nemusí vyjít. Je to tak?

Ano, myslím, že na to neexistuje žádná zvláštní dovednost nebo trik. Nefungují žádné propracované koncepty vyjednávání. Chodíme, díváme se, na část roku se z nás stává realitní kancelář. Pak je to náhoda, odvaha, zanícenost. Motivace lidí, kteří podporují umělce a současné umění, jsou natolik různé, že nelze stanovit jednotnou strategii.

Navíc i ten, kdo přesvědčuje, musí být otevřený a vědět, že jedná s rovnocenným partnerem…

To je strašně důležitá a základní věc pro vyjednávání: záleží na síle přesvědčení a rovnocenného partnerství. Nepřicházíte škemrat a žadonit, ale také něco nabízíte. A to, co nabízíte, má stejnou hodnotu jako peníze druhé strany. To se musíme všichni ještě naučit, protože tenhle přístup potřebujeme.