Na letošním Mezinárodním festivalu filmových dokumentů v Jihlavě se bude promítat thajský snímek Neskutečný les. Nevyvážené spojení dokumentárního a hraného filmu vytvořilo celek, který fascinuje i selhává.
Na filmu Neskutečný les mladého thajského režiséra Jakrawala Nilthamronga jsou pozoruhodné už okolnosti, za nichž vznikl. Snímek je součástí projektu Forget Africa, který v roce 2009 inicioval dramaturg rotterdamského festivalu Gertjan Zuithof – jeho cílem bylo sledovat tvorbu afrických filmařů (pracujících ve svých zemích často bez jakékoli finanční podpory) a umožnit jim spolupráci s režiséry, kteří v Rotterdamu debutovali. Díky Forget Africa vzniklo přes deset, povětšinou středometrážních filmů a Neskutečný les má mezi nimi dost kuriózní postavení. Nilthamrong se rozhodl pro celovečerní stopáž; aby se mu to však s mimořádně limitovaným rozpočtem podařilo, vypomohl si originálním nápadem – materiál natočený podle původního scénáře zambijského spolurežiséra Juana Watsona Mututy propojil se záběry dokumentujícími průběh samotného natáčení a půlhodinový hraný snímek rozšířil na „meta-film“, který sám explikuje původ svých obrazů.
Jen málokdy se film rozpadá do dvou tak zřetelně odlišených částí jako v případě Nilthamrongova díla. Po úvodní (nádherně nedořečené) říční sekvenci, v níž do spící vesnice připlouvá šaman přivolaný k umírajícímu dítěti, následuje prudký střih a na plátně se rozběhnou záběry ze zambijské Lusaky, v níž probíhá casting a volba námětu, či momentky z výběru lokací a posledního dolaďování technického scénáře. Teprve poté Nilthamrong dovypráví příběh pohřebního mystéria, v němž šaman přenese duši zemřelého dítěte doslova mimo prostor a čas.
Dvě tematicky nesouměřitelné části tohoto filmu jsou neporovnatelné i kvalitativně – zatímco jeho enigmatické inscenované pasáže jsou stejně stroze intenzivní jako výrazy afrických rituálních masek, dokumentární intermezzo vedle nich působí jako ilustrativní vycpávka. Bylo by však pomýlené vyvozovat z tohoto kontrastu dalekosáhlé závěry o rozdílech mezi dokumentem a fikcí.
Mimo pojmová schémata
Je pravda, že mezi filmovými obrazy budou mít ty dokumentární vždy výjimečné postavení. Ať chceme nebo ne, vždy se do sledování dokumentů bude vkrádat vědomí, že přihlížíme stopám skutečnosti, otiskům předmětů či tváří, jejichž život je s trváním filmu nesouměřitelný – a tak složitý, že jej žádný komentář (či střihová sekvence) nedokáže vystihnout, nanejvýš zkarikovat. Převyprávěná fikce může vzbuzovat dojetí; převyprávěný dokument jen úsměšek. Fascinace spojená s dokumentárním filmem představuje fascinaci jednou z limitních možností kinematografie – obrazy, jež už nelze interpretovat, jen akceptovat. Neznamená to ovšem, že by dokumenty byly atraktivnější, manipulativnější nebo působivější než hrané filmy (či naopak). Jejich záběry si pouze vynucují jiné čtení.
Problematičnost Nilthamrongova filmu nespočívá ani v nějaké hypotetické neslučitelnosti zjevně inscenovaných a zjevně dokumentárních sekvencí. Koncept, v němž by pasáže osvětlující vznik hraných scén demaskovaly charakter fikčních obrazů (dalších z řady polomytických portrétů černého kontinentu, natočených za evropské peníze a určených takřka výhradně evropskému publiku), se naopak zdá být jak funkční, tak důležitý. Neskutečný les je neúspěšný z daleko prostšího důvodu: jeho dokumentaristická část se nijak nevymaňuje z předvídatelného a donekonečna opakovaného klišé turistických pohlednic.
Působí-li v kontrastu s tím jeho hrané pasáže tak intenzivně, je to dané právě tím, že se jakýmkoli šablonám vyhýbají – a záhy opouštějí i rovinu artikulovatelných slov. Místo ní se dlouhé prolínačky tohoto filmu soustředí na texturu lidské kůže, na blednoucí barvy soumraku nebo nezvykle rytmizovanou chůzi postav ztrácejících se v protisvětle. Když pak v závěrečném několikaminutovém záběru závoje a řev padajících vod Viktoriiných vodopádů definitivně zahltí naše obvyklé vnímání času, stane se zřejmým, že síla filmových obrazů nezávisí na jejich (fiktivním či reálném) původu, ale na schopnosti prolomit hranice našich pojmových schémat. Dokumenty i hrané filmy jsou dobré především ve chvíli, kdy nám dokážou ukázat, že svět, o němž se mezi sebou běžně bavíme, je jiný (a mnohem méně barvitý) než ten, který se před námi jako cizí bytost hýbe na plátně.
Autor je šéfredaktor filmového časopisu Cinepur.
Neskutečný les (Unreal Forest). Thajsko 2010, 67 minut. Scénář, střih a režie Jakrawal Nilthamrong, režijní spolupráce Juan Watson Mututa, kamera Chatchai Chaiyon, zvuk a hudba Koiči Šimizu a Thom AJ Madson, produkce Paul Luanga, hrají Chanoda Ngwira Frackson, Felix Kalima, Maurice Mwelwa ad.