Maďarský režisér Bence Fliegauf se ve svém novém filmu vydal do romské osady, v níž ohledává strach obyvatel z rasistických vražd. Sociálně realistické motivy se tu splétají dohromady s lyrickými a mnohdy až tragickými tóny.
Sociální tematika je snadnou vstupenkou na filmové festivaly. Závažnost tématu často zastře senzory detekující přítomnost kýče, jindy zase ty reagující na absenci stylu či filmového řemesla vůbec. Nejvýraznější tvůrci sociálního realismu dnes pracují minimalisticky, observační estetika bratří Dardennů se stala takřka určující pro většinu (nejen) evropských filmařů, kteří se snaží působit v tomto terénu. Typické pro ni je zachycování všednodenních úkonů, ruční kamera operující v detailech, neuhlazený nemilosrdný styl, absence jasných odpovědí a výpovědí. Poněkud odlišnou stránku civilnosti nabízejí latinskoamerické pozorovatelské snímky filmařů typu Lisandra Alonsa. Puristická forma tu působí ještě vyprázdněněji, styl založený na dlouhých záběrech a pomalém, precizně dávkovaném tempu stojí na hraně dokumentu a experimentu. Dardennové nenabízejí možnost úzké vazby na postavy, přesto za veškerou syrovostí umějí vyvolat emoce a zůstávají humanisty, argentinská forma vyprázdněné narace nenabízí ani mnoho klíčů k interpretaci reprezentovaných událostí, navzdory dokumentaristickým postupům a důrazu na běžné denní úkony je výsledná podoba především kontemplativní.
Novinka nejtalentovanějšího mladého maďarského tvůrce Bence Fliegaufa Je to jen vítr vstupuje do společenskokritických vod s podivuhodnou stylistickou lehkostí, aniž by přitom ztrácela cokoli ze své závažnosti. Ba naopak způsob zpracování umožňuje nebývale palčivé vyznění díla. U Fliegaufa není elegance stylu nikterak zarážející, pozoruhodná je však vzhledem k žánrovému zasazení díla.
Za hranice všednosti
Současná maďarská kinematografie se většinou dotýká historických či sociálních témat nerealistickým, imaginativním způsobem. Tyto tendence, vedoucí k vzestupu celé jedné výrazné generace filmařů, započaly před deseti lety v debutech Györgyho Pálfiho a právě Bence Fliegaufa. Pálfiho Škyt (Hukkle, 2002) vyobrazil maďarskou vesnici jako surrealistickou lynchovskou etudu – zcela beze slov a vlastně takřka bez vyprávění – a Fliegauf v Houštině (Rengeteg, 2003) provedl s postavami něco podobného, co Pálfi s prostředím. Drobné konverzační situace utopil v nedostatku kontextu a v potměšilé práci se zvukem a vytvořil sérii výstupů, jíž prostupují podivné nálady. A prakticky celé Fliegaufovo dílo – bez ohledu na odlišné formální zpracování – od té doby stojí na posouvání běžného za hranice všednosti, na vyobrazování velmi osobních témat a jejich zasazování do univerzálních rámců pomocí intuitivní filmařiny, založené spíše na pravidlech hudební kompozice než narativní kinematografie.
Nyní svůj „ambientní“ styl vnesl na půdu běžně obývanou společenským realismem. Záměrně užívám předchozí kostrbaté konstrukce, protože navzdory tomu, že Je to jen vítr vychází ze skutečné události – vyvraždění několika romských rodin, které nedávno vzbudilo v Maďarsku vášně –, realismus Fliegaufovi ani tady nestačí.
Ačkoli se Fliegauf poprvé otevřeně vyjadřuje ke konkrétním společenským problémům (jakkoli jeho snímek Dealer z roku 2004 v některých rysech připomínal všednodenní pozorovatelské filmy s feťáckou problematikou, šlo v něm o věci ryze osobní a na druhé straně o věci spirituální, nikoli o společenskou kritiku), jeho film velice nenápadným, o to kompaktnějším způsobem propojuje observaci s lyrikou a současný strohý realistický styl s něčím až klasickým.
Lyrická pozorování
Vyobrazením jediného dne ze života romské osady i pozorovatelským přístupem k postavám včetně malého důrazu na vyprávění jistě Fliegauf navazuje na realistické trendy. Jemná, přesto naprosto kompaktní, ve výsledku až hypnotická stylizace, která v jeho předchozích filmech vedla k nenápadným změnám nálad či emocí, k práci s diváckými očekáváními či pointou, však nyní dokáže vedle toho všeho i promlouvat o vážných problémech současného světa.
Ruční kamera sice po celou dobu operuje v detailech, místo syrového dardennovského pozorování však senzitivně ohmatává vyobrazované prostředí. Fliegauf zbavuje romskou osadu veškerých stereotypů, v čemž je důsledně realistický, přitom imprese ze života tří členů jedné rodiny nabízejí ještě méně kontextu a narativního náboje, než je v současném evropském realismu běžné. Snímek díky práci se světlem, střihem a zvukem dělá z realistického pozorování lyrickou skladbu. Protichůdné motivy se propojují, souběžné se stavějí do kontrapunktu…
V osadě je všudypřítomné napětí. Ve vzduchu visí strach, nevyobrazují ho jen útržky dialogu, ale především zlověstné střídání klidných zvuků s hlasitým burácením strojů; všudypřítomné bzučení much v sobě nese mrtvolnou symboliku. Z druhé strany přitom veškeré projevy násilí či pnutí jdou tak trochu kolem postav, kamera i protagonisté plynule proplouvají skrze dramatické situace, ať už jde o pokus o znásilnění spolužačky či sousedské neshody. Vše dovršuje znepokojivý hudební leitmotiv, který vstupuje do zvuků přírody, jež samotné v sobě nesou konejšivé i zlověstné aspekty.
Klasická kompozice
Fliegauf na prostoru několika málo rozhovorů bez většího kontextu vykresluje prostředí na okraji společnosti, v němž leží problémy na obou stranách: vedle nepokrytého rasismu společnosti, který je tu zosobněn v mrazivém dialogu dvou policistů vyšetřujících vraždy romských rodin, se film dotkne i málo diskutované problematiky romských mafií, které vedou k ještě většímu rozkolu komunit tohoto etnika. Ukazuje však i spoustu ryze humanistických scén bezproblémového soužití menšiny s majoritou i romské sounáležitosti.
Všechny jednotliviny se však propojují do celku s neúprosnou dynamikou. Pohyby kamery i světla, jakož i zvuky se sice přelévají do sebe, lehkost stylu je však předzvěstí nevyhnutelné tíhy tragického finále. Osudová perspektiva, kterou lze vypozorovat čistě z formálních aspektů díla, propojuje realismus nejen s lyrikou, ale též s rozměry tragédie takřka antických rozměrů. Právě zmiňovaná nenarativní struktura filmu, připomínající hudební skladbu, která se však oproti předchozím Fliegaufovým filmům vymaňuje z ambientně-experimentálních minimalistických poloh a blíží ke klasičtějšímu tvaru s jasně rozpoznatelnými kompozičními pravidly, umožňuje toto zvláštní propojení lyriky s epikou, dramatu s baletem.
Bence Fliegauf ve svém vrcholném díle snoubil imaginaci s realitou, realistické pozorování s impresivní estetikou a minimalismus s monumentalitou. Těžko říci, kam tento filmař dále může zajít. V rozhovoru na letošní Letní filmové škole prozradil, že jedním z jeho četných dalších filmových plánů je pokračování Je to jen vítr, které bude koncipováno jako revenge-movie. Zní to kupodivu naprosto logicky.
Autor je filmový kritik.
Je to jen vítr (Csak a szél). Maďarsko, Německo, Francie, 2012, 86 minut. Režie a scénář Bence Fliegauf, kamera Zoltán Lovasi, hrají Katalin Toldiová, Gyöngyi Lendvaiová, Lajos Sárkány, György Toldi ad. Premiéra v ČR 13. 9. 2012.