Za poslední desetiletí se v různých oblastech světové kinematografie stále pevněji usazují snímky soustředící se na extrémní, brakově živelnou brutalitu. Zostřené násilí si dnes dopřává náročné festivalové publikum i milovníci mainstreamových filmů.
Obrazy explicitního, groteskně vyhroceného či realisticky paralyzujícího násilí v posledních deseti letech stále důkladněji pronikají do různých vrstev světové kinematografie. Zároveň jsou jedním z hlavních prvků, které rozrušují hranice mezi dosud relativně oddělenými prostředími festivalového, mainstreamového a brakového filmu. S brakově pojatým násilím pracují těžko zařaditelní tvůrci jako Álex de la Iglesia (jeho Balada triste de trompeta, Smutná balada na trumpetu, 2010, letos v Benátkách vyhrála cenu za režii i scénář) či Fabrice Du Welz (Kalvárie, Calvaire, 2004; Vinyan, 2008), které si přivlastňují jak fanoušci hororů, tak festivalové publikum. Excentricky morbidní Trierův Antikrist (2009, recenze v A2 č. 24/2009) sice stále měl sílu stát se diskutovanou festivalovou událostí, zároveň ale spadal do proudu podobně provokativních titulů typu Pálfiho Taxidermie (2006, recenze v A2 č. 43/2006) či Mortierova Ex Drummera (2007, recenze v A2 č. 32/2007), které dnes tvoří výrazný trend v programech filmových přehlídek. Na filmech typu Macheteho (2010, minirecenze v A2 č. 21/2010) či Piraní 3D (Piranha, 2010) je zase vidět, jak brak s jeho nadsazeně spektakulární brutalitou proniká i do mainstreamové produkce. Samotná sféra nízkorozpočtových krváků se pak radikalizuje například v žánru torture porn, kde zpravidla sledujeme skupinu obětí zamčených ve sklepě a mučených šíleným sadistou (například japonská Grotesque, 2009, minirecenze v A2 č. 1/2010, či korejský Řezník, Dosalča, 2007).
Legrační hry s násilím
Kořeny trvajícího trendu extrémně krvavých filmů lze najít už v polovině devadesátých let v souvislosti s postmoderními mainstreamovými snímky jako Pulp Fiction (1994) nebo Vřískot (Scream, 1996) a množstvím z nich vycházejících krimifilmů a hororů, které zase reagovaly na efektní brutalitu akčních a hororových snímků sedmdesátých a osmdesátých let. Vyostření explicitního násilí v těchto dílech jde ruku v ruce s jeho odtržením od reality. Oba zmíněné filmy se výrazně soustředí na pohotové černohumorné dialogy hrdinů, které stavějí děj a s ním i brakově přehnané násilí mimo skutečnost, do světa nezávazných hovorů filmových fanoušků. Festivalová kinematografie se v té době obrátila proti bezstarostným žánrovým hříčkám hlavního proudu směrem ke stylově strohému realismu reprezentovanému programem Dogma 95. Nejvýmluvnějším dokladem tehdejšího nepřátelského festivalového postoje k postmoderním žánrovým filmům je snímek Michaela Hanekeho Funny Games (1997), zjevná polemika s Vřískotem, která chce proti ironickým vtípkům dvou vrahů postavit hrůzně a empaticky působící realistické utrpení ostatních postav, přičemž samotné násilí se odehrává mimo obraz.
Už koncem devadesátých let se ale brakem inspirované obrazy extrémního násilí začaly objevovat i ve filmech festivalově orientovaných tvůrců. Vlna excesivních autorských děl přelomu tisíciletí předváděla kontroverzně pojaté fyzické obrazy často ve spojení s civilním realistickým stylem. Filmaři jako Claire Denisová v Miluji tě k sežrání (Trouble Every Day, 2001) či Bruno Dumont v Dvaceti devíti palmách (Twentynine Palms, 2003) využívali hororové prvky v silně osobitých a divácky odtažitých dílech, jež za horory rozhodně nebylo možné považovat.
Z těchto tendencí povstala také díla, která spadala do proudu festivalově sledovaných filmů, ale svým vyzněním se spíš blížila braku. Šlo zejména o snímky Gaspara Noého, které jsou pro další vývoj vztahu festivalů k brakově pojaté brutalitě zvlášť příznačné. Noého efektní, řemeslně důmyslné a požitkářsky nihilistické filmové show Sám proti všem (Seul contre tous, 1998), Zvrácený (Irreversible, 2002) a Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009, recenze v A2 č. 11/2010) převádějí komplikovaně pojatá a subtilní zkoumání tělesnosti a živočišnosti postav z filmů Denisové a Dumonta na exploatačně přímočarý a úderný naturalismus.
Brak pro masy i pro náročné
Podobně zemitě kritický pohled na člověka coby živočišnou bestii je typický i pro řadu brakových filmů natočených po roce 2000, které přicházejí s otevřeným sadismem umocňovaným přesvědčivými a realisticky pojatými speciálními efekty. Společné znaky s nihilistickým hédonismem Noého filmů jistě mají díla režiséra Roba Zombieho, která se v negativních rysech lidského chování nekontrolovaně vyžívají. Zombie je ovšem typický zástupce režisérů nových krvavých braků v tom, že se jedná o hororového fanouška, který svá díla točí pro jiné hororové fanoušky s cílem co nejvíc intenzifikovat zdroje jejich diváckých slastí, tedy především obrazy groteskního násilí.
Stejně nadšenecké kořeny mají i režisér filmu Saw (2004) James Wan a tvůrce snímku Hostel (2005) Eli Roth. Obě díla vznikala jako nízkorozpočtové krváky spadající do žánru torture porn a určené zejména pro početnou komunitu milovníků hororového žánru, kde přímočarý příběh sloužil především jako spojnice vyhroceně sadistických násilných obrazů. Ze Saw se stal nečekaný divácký hit, který odstartoval sérii pokračování nasazovaných do kin rok co rok kolem Halloweenu, Hostel zase získal pozornost mainstreamových médií skrze produkční záštitu Quentina Tarantina. Paralelně s oběma snímky byla v Hollywoodu zahájena série invenčních remaků starých exploatačních béček filmem Marcuse Nispela Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chainsaw Massacre, 2003). Brak se díky tomu dostal na pomezí hlavního proudu a podobné snímky se staly komerčně lákavými produkty pro své nízké náklady a očekávatelné vysoké zisky.
Festivaly s nabroušenou břitvou
Dokladem postupného usazování brakových krváků v mainstreamu je kariéra mimořádně talentovaného Francouze Alexandra Aji, který se od fanoušky uctívané nízkorozpočtové Noci s nabroušenou břitvou (Haute Tension, 2003) posunul právě k natáčení hollywoodských remaků starých béček Hory mají oči (The Hills Have Eyes, 2006, recenze v A2 č. 19/2007) a Piraňa 3D. Ajova Noc s nabroušenou břitvou je také čelným zástupcem skupiny francouzských brakových krváků, které kvůli zemi svého původu bývají často uváděné na filmových festivalech. Nové snímky z tohoto proudu Rubber (Guma, 2010, režie Quentin Dupieux) a La meute (Sebranka, 2010, režie Franck Richard) měly premiéru na letošním festivalu v Cannes.
Sbližování braku s mainstreamem i festivalovou tvorbou už lze rozhodně považovat za dlouhodobý trend, který patrně není jen pomíjivou módou, ale spíše dokladem rozpadu a přeskupování dříve ustanovených diváckých skupin. Hororoví fanoušci se nyní na projekcích krvavých filmů ve festivalových sálech potkávají s intelektuály a v multiplexech narážejí na příznivce filmových blockbusterů.