Antropologie jedné posedlosti

Muzeum nevinnosti je román, který byl pro Orhana Pamuka rozhodně něčím víc než jen dalším textem. Vedle knihy samé musíme ještě postavit autorovu několikaletou snahu, úspěšně završenou v dubnu 2012, fyzicky otevřít v istanbulské Çukurcumě právě to muzeum, s nímž se setkáváme na stránkách románu. Se shromažďováním exponátů začal dle vlastních slov v polovině devadesátých let a jeho úmyslem od počátku bylo „sebrat a vystavit ‚skutečné‘ předměty z fikčního příběhu v muzeu a napsat román na těchto předmětech založený“. Fikční příběh, jejž z nich vytvořil, je konkrétněji příběhem milostným. Ty psal Pamuk vlastně vždy, pokaždé byly ale jednou z částí mnohotvárného celku. V Muzeu nevinnosti je poprvé milostný příběh nejen jádrem, ale i konečným horizontem celého textu a ne náhodou v něm hrají svou roli i úvahy o přeslazených tureckých filmových melodramatech sedmdesátých let. Ústředními postavami milostného příběhu Muzea nevinnosti jsou chudá prodavačka a syn továrníka.

Mužské štěstí

Vypravěčem Muzea nevinnosti je třicetiletý Kemal, příslušník pozápadněné istanbulské honorace sedmdesátých let, který má krátce před oficiálními zásnubami se Sibel, o několik let mladší dívkou, pocházející ze stejného prostředí. V obchodě, v němž hodlá koupit dárek snoubence, se Kemal setkává se svou vzdálenou chudou, ale nesmírně krásnou příbuznou, osmnáctiletou Füsun, s níž naváže vášnivý milostný vztah. Zatímco se zásnuby, které v jeho třídě platí za okázalou a opulentní slavnost, kvapem blíží, Kemal se s Füsun setkává a miluje v neobydleném bytě své matky v domě U Milosrdných. Situace mu nedělá příliš těžkou hlavu a svou vizi „nemorálního mužského štěstí“ popisuje slovy: „sdílet se vzdělanou, kultivovanou, rozumnou a hezkou ženou spokojený rodinný život se všemi jeho potěšeními a vedle toho udržovat tajný, hluboký vztah s přitažlivou a divokou kráskou“. Tato idylická představa je ale záhy rozmetána. Po zásnubách se Sibel, na které je pozvána i Füsun, se mladá milenka na žádnou další schůzku nedostaví a snaha ji vypátrat Kemala také nikam nedovede. Marné hledání ho podněcuje k rekonstrukci minulosti a útěchu hledá ve věcech připomínajících mu okamžiky strávené s Füsun, jež hromadí na místě jejich schůzek. Vedle toho se upíná na Sibel, s níž začne bydlet, aniž by s ní spal, a kterou využívá, aby ho mateřsky utěšovala. Ovšem pouze do chvíle, než ona sama pozná, že jejich vztah nikam nevede, a odejde.

Retrospektivní (a částečně prospektivní) rekonstrukce milostného citu je náplní větší částí Muzea nevinnosti. To, že o sobě vypravěč hovoří jako o „antropologovi vlastních prožitků“, ho přibližuje vypravěči Proustovu, stejně jako chápání štěstí jako něčeho, co si uvědomujeme až při zpětném pohledu. Objevují se ale i pro Pamuka charakteristické motivy rozporné turecké identity, napjaté mezi tradicí zakořeněnou v osmanství a islámu a atatürkovským sekulárním a prozápadním dědictvím, obzvlášť v souvislosti s láskou a sexualitou. Svou roli tak hraje váha panenství, omezení kladená na sexualitu ženy, pro niž jít „až do konce“ před svatbou může znamenat, že bude za děvku, a vedle toho pokrytectví mužů, kteří takovou ženu odsoudí, ale to jim nezabrání vesele navštěvovat bordely.

Příběh věcí

Jak již bylo řečeno, silná milostná linie se vyskytuje takřka ve všech Pamukových knihách, a Pamuk milostné příběhy psát umí. Dokáže je podat intenzivně, plnokrevně a zprostředkovat požitek, jejž láska má ze sebe samé. Jestliže ale Pamukův vypravěč v něčem připomíná toho Proustova (jehož jméno se v románu objeví několikrát), zásadně se od něj liší právě v hodnocení lásky a vášní. V tom je Proust neúprosně střízlivý a vědomý si dočasnosti a pomíjivosti všeho. Pamukův Kemal naproti tomu touží po věčnosti. Lásku nechápe jako mechanismus, ale ani pro něho není věčným bezčasím, a štěstí, jež přináší, se ukládá do vzpomínek, situací, věcí. Zvlášť předměty jsou pak tím, co utváří samotné muzeum, jímž nás Kemal provází „veden touhou vyprávět svůj příběh jako příběh věcí“, přesvědčen o tom, že „minulost dlí ve věcech jako duše“. Láska se tak u Pamuka odhaluje jako jistá plnost prostupující okamžik, ne vztah, ani proces, ale haecceitas, takovost, jejíž povaha se jasně ukazuje třeba ve velmi podrobném popisu, jejž vypravěč věnuje tomu, jak bolest lásky prostupuje orgán po orgánu jeho anatomií.

Kemal vcelku oprávněně trpí obavou, že hromadění předmětů spojených s jeho láskou k Füsun (mimo jiné třeba 4 213 nedopalků, jichž se dotkla), jím samým pojmenované jako „hledání léku na své trápení ve věcech“, by mohlo vést čtenáře k tomu, že na něho budou pohlížet jako na „obsesivního podivína, z něhož jde strach“. Spisovatel Orhan Pamuk, v knize vystupující jako Kemalem vyhledaný kronikář jeho lásky, ho však zachraňuje před tímto osudem tím, že příběh jedné posedlosti obohacuje o smutek a vznešenost. Kemalova láska je melancholií ve freudovském slova smyslu, tj. neschopností ukončit truchlení, zaslepeností a v posledku vlastně nezpůsobilostí žít. Zároveň je tento milostný příběh pevně ukotven v čase a prostoru, protože turecká společnost a hlavně Istanbul sedmé a osmé dekády pro něj nejsou jen kulisou, ale sine qua non příběhu, jenž by se bez jejích rozporů mezi atatürkovským dědictvím a silami tradice, mezi restauracemi v západním stylu a zapadlými uličkami chudých čtvrtí odehrát nemohl. Jak říká se smutkem a hořkostí Kemalova matka: „V zemi, kde muž a žena nemůžou být pořádně spolu a nemůžou se scházet a povídat si, žádná láska neexistuje.“

Reflektované selhávání

Muzeum nevinnosti je svým způsobem selhání, i když velkolepé. Jestliže ve svých předchozích dílech Pamuk dosahoval vyváženosti a komplexnosti jednotlivých rovin, tentokrát vsadil na monolitičnost milostného příběhu, který se jeví jako příliš těžké břímě, visící samo na sobě, tak jako Kemal na Füsun. I jeho vysněné muzeum (původně mělo být otevřeno už na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2008) připomíná nejvíc ze všeho romantické zahrady s jejich umělými zříceninami nebo zámky Ludvíka II. Bavorského. I když je ale román do jisté míry selhávajícím příběhem o selhání, příběhem dvojí posedlosti, autorovy a vypravěčovy, Pamuk „upřímně miluje vyprávění a je oddán své práci“. Ani na okamžik neselhávající schopnost vyprávět a charakteristická poetika dávají nakonec tušit, že velkolepé selhávání Muzea nevinnosti je reflektované. A je zřejmé, že se mu nešlo vyhnout, protože „vášeň pro umění je stejně jako láska nemoc, která otupuje náš rozum, dává nám zapomenout na to, co již známe, a skrývá před námi skutečnost“.

Autor je publicista.