Awesome Tapes from Africa

Řada hudebních blogů se skrývá za tajemnými a mystickými názvy, ale Brian Shimkovitz se svými stránkami Awesome Tapes from Africa rozhodně nic nezveličuje, „úžasné kazety z Afriky“ jsou totiž přesně to, k čemu se tu dostanete. Zmlsaným konzumentům euroamerické hudební produkce, bažícím po exotice, přitom ukazuje, jak fascinující fenomén africké kazety jsou.

„V letech 2004 a 2005 jsem studoval hip hop v Ghaně a došlo mi, že většina lidí mimo Afriku nemá tušení, jak tam vypadá život a jaká se tam poslouchá hudba,“ píše Shimkovitz. Dodává, že to minimum africké hudby, co se mimo kontinent obvykle prodává pod nicneříkajícím marketingovým označením „world music“, zdaleka nevystihuje šíři toho, co Afričané poslouchají doma, v práci nebo na párty. Shimkovitz tedy po návratu domů do newyorského Brooklynu založil blog a začal na něm zveřejňovat bohatou sbírku kazet, které během pobytu v Africe nashromáždil. Nadšený bloger postupně své vášni zcela propadl a začal shánět další africkou hudbu, kterou by mohl světu nabídnout. Že se přitom zaměřil zrovna na kazety, není žádná náhoda.

Zatímco na Západě už velká hudební vydavatelství audiokazety dávno nevydávají a pomalu zmizely už i z autorádií, v rozvojových zemích je obvykle situace úplně opačná. Devadesát procent africké hudební produkce se stále prodává na kazetách, a jak v magazínu Mute poznamenal kytarista známé holandské postpunkové skupiny The Ex Andy Moor, stovky tisíc kazet tu prodávají umělci, o kterých většina fanoušků takzvané world music v životě neslyšela. Moor ví, o čem mluví, samotní The Ex v Etiopii vydali na deset tisíc kazet. Ty se tu v přepočtu prodávají za méně než jedno euro, velkou část pak kapela sama rozdala místním taxikářům.

Styčné body exotismu

Pestrý mix svérázného afrického popu, diska či funku a všemožných typů tradiční hudby, který tvoří náplň blogu, lze pochopitelně těžko zobecňovat. Přesto se dá říct, že společným jmenovatelem této směsice bývá poněkud rozevlátější zvuková produkce a často také hypnotičnost. Některé nahrávky se díky tomu až nečekaně blíží západním neopsychedelikům, tedy právě oné scéně, která se především ve Spojených státech navrací ke kazetám jako klíčovému médiu. Například akustické album Malijce Boubacara Traoreho, které zároveň patří k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co blog nabízí, tak může evokovat kytarové postupy používané kapelami jako Six Organs of Admittance a podobně. Jisté je, že nahrávky, které se v Africe těší masové popularitě, jsou pro západní fanoušky něčím ještě tajemnějším a exotičtějším než limitovaná kazetová vydání na obskurních undergroundových vydavatelstvích z euroamerického prostoru. Už proto, že většina této hudby je zpívána v nesrozumitelných jazycích, v nichž jsou často uvedeny i informace na obalech, a západní posluchač se může jen domýšlet, o čem skladby pojednávají.

Pokud se budete rozhodovat, kterou kazetu z blogu Awesome Tapes from Africa okusit, budete proto nejpravděpodobněji vybírat očima, podobně jako v cukrárně. Pestrobarevné obaly kazet, které v sobě mísí estetiku psychedelie a osmdesátých let s ryze africkým pojetím, jsou zkrátka neodolatelné. Shimkovitz navíc každou kazetu doprovází krátkým textem. Mnohé z nich stojí za to. Čtenář se například dozví, že ghanská hiphopová formace Black Monkz zbožňuje Wu-Tang Clan natolik, že když se jejich idolové rozpadli, vystrojili jim tradiční pohřeb v ghanském stylu. Vlivy západního popu jsou ostatně zřetelné na celé řadě kazet (na zhruba třicet let starém albu Nigerijce Kinga Sunny Adého dokonce hostuje Stevie Wonder), ve výsledku však skladby zní neméně exoticky.

Některé kazety jsou naopak obzvlášť silně spjaté s konkrétními historickými událostmi afrického kontinentu. V kontextu pestrobarevných obalů pak takové nahrávky působí poněkud mrazivě. Na blogu lze najít například kompilaci revolučních písní z Etiopie, kterou v sedmdesátých letech vydala Tigrajská lidově osvobozenecká fronta: na jejím obalu je zobrazena těžká vojenská technika s optimistickým vojákem v popředí.

Okrádání afrických hudebníků?

Ačkoli, technicky vzato, není samozřejmě Shimkovitzův blog úplně legální, můžeme namítnout, že západní hvězdy občas vykrádají africký pop mnohem nevybíravějším způsobem. Jeden příklad za všechny: když James Brown zavítal v roce 1975 do afrického Kamerunu, tamější slepý hudebník Tala Andre Marie mu daroval svoji funkovou nahrávku jménem Hot Koki – pro představu, jaká hudba se v Kamerunu tvoří. Dva roky poté Brown vydal skladbu Hustle!!!, která se prakticky ve všem shodovala s původní skladbou, pouze byla opatřena anglickým textem. Rozhořčený Andre Marie se rozhodl Browna zažalovat a americký soud mu nakonec skutečně dal za pravdu. Podobným žalobám ze strany afrických hudebníků přitom čelili také Michael Jackson, Missy Elliott a Timbaland nebo Shakira, kteří ale raději přistoupili na mimosoudní vyrovnání.

Obvykle přitom svět africkou hudbu spíše přehlíží. Velkou nespokojenost například letos v Jižní Africe vyvolala skutečnost, že zahájení fotbalového mistrovství světa navzdory zvyklostem neopanovali domácí interpreti, ale naopak hvězdy světového popu. Lze předpokládat, že blog Awesome Tapes from Africa naopak hudebníkům z tohoto kontinentu tím, že jim v euroamerickém mediálním kontextu dává aspoň nějaký prostor, spíše pomáhá, ačkoliv jejich nahrávky dává na internet zdarma a bez jejich svolení. „Nevzniklo to pro zisk, ale z čistého nadšení. Vystavení hudebníci, kteří jsou pořád aktivní, z toho navíc mají prospěch, protože se jejich hudba dostane k lidem, kteří by ji jinak neslyšeli. To se dá stěží považovat za vykořisťování třetího světa,“ uzavírá Andy Moor.

Autor je zakladatel hudebního vydavatelství Bleeding Ear.