Nová konstelace syrovosti

Těžko říct, na jakou hudbu přesně myslel Adolphe Sax, když před sto šedesáti pěti lety mířil na patentový úřad se svým novým vynálezem, ale současná produkce by ho rozhodně zaskočila. Na první poslech připomíná křik slonů, který ovšem zvláštně libozvučným způsobem pulsuje. Posluchač má nutkání lapat po dechu nejen kvůli ojedinělosti zvuku, ale i proto, že je téměř fyzicky cítit, jak tento zvuk vyčerpává něčí plíce. Sólová alba dvou saxofonistů, která letos vyšla na tradičně spíše postrockovém labelu Constellation Records (vydávajícím nahrávky skupinám, jako jsou Godspeed You! Black Emperor, A Silver Mt. Zion nebo Do Make Say Think), se zkrátka silně vymykají běžným představám o hře na sólový saxofon. Poslední album Colina Stetsona New History Warfare Vol. 2: Judges by se stejně jako album COIN COIN Chapter One: Gens de couleur libres altsaxofonistky Matany Robertsové dalo dokonce velmi dobře použít jako argument proti všem, kteří tvrdí, že dnes nelze v hudbě vymyslet nic skutečně nového a zbývá jen citování žánrů.

Úzkostné troubení z osamělého ostrova

Colina Stetsona lze opravdu jen velmi těžko někam zařadit. Jediné, čemu se jeho nová nahrávka podobá, je totiž její předchozí díl s označením Vol. 1. Přesto album působí natolik organicky a přirozeně, že není nijak obtížné porozumět jeho jazyku – jako by podobná hudba existovala někde v podvědomí odnepaměti a Stetson ji jen vytáhl na denní světlo. Skutečnost, že se mu do alba, které zní, jako by vycházelo z černé díry kdesi hluboko uvnitř vesmíru, podařilo nenásilně vložit předělávku dřevního blues Blind Willieho Johnsona z dvacátých let minulého století, je přitom spíše podivuhodným důkazem Stetsonových schopností než interpretačním vodítkem nebo dokonce vysvětlením jeho přístupu ke hře. Tím ostatně není ani jeho někdejší spolupráce s freejazzovou legendou Anthonym Braxtonem. Stetsonovy pečlivě vybroušené minimalistické kompozice jsou na hony vzdálené frenetickým improvizacím a vlastně nemají téměř nic společného ani s jazzem jako takovým.

Skutečnost, že na albu hostuje průkopnice art popu a experimentálního rocku Laurie Andersonová, o albu vypovídá mnohem víc, byť spíše v abstraktní, pocitové rovině. Kromě jejích působivých deklamací a zpěvu Shary Wordenové ze skupiny My Brightest Diamond nahrál všechny zvuky Stetson sám, naživo a na jediný zátah, což se zdá na první poslech zcela nepochopitelné. Těžko uvěřit, že například současně znějící rytmické klapání, tlumená repetitivní basová linka a mohutné zvláštně modulované úzkostné troubení, které zní jako naříkavý hlas zvířete, vytváří živě jeden hráč na jediný nástroj bez jakýchkoli dalších efektů. Klíčem je přitom kombinace techniky cirkulačního dýchání, jež Stetsonovi umožňuje vytvářet libovolně dlouhý proud nepřerušovaného zvuku, a strategického rozmístění kontaktních mikrofonů. Ty jsou přilepené nejen na několika místech uvnitř obřího bassaxofonu a na jeho povrchu, ale také na těle hráče a v různých koutech místnosti. Jednotlivě snímané signály pak vzájemně vyvážil experimentální hudebník Ben Frost, který se ujal mixu.

Ani s tímto vysvětlením však výsledek neztrácí nic na své působivosti. Podle Stetsona album vypráví obecně o izolaci, v druhé rovině pak reprodukuje smyšlený příběh o trosečnících na jakémsi osamělém ostrově, který se chrání proti vetřelcům. Obojí velmi dobře sedí. Stetson vytvořil hudební krajinu, již momentálně obývá sám, a bude velmi zajímavé sledovat, zda ji v budoucnu zabydlí ještě někdo další.

Temná historie v expresivním podání

Jestliže Stetsonovo album jen málo připomíná jazzovou hudbu, nová nahrávka afroamerické altsaxofonistky Matany Robertsové naopak po hudební stránce působí jako oslava jejích nejrůznějších odnoží. Přesto obě desky pojí více než nástroj a vydavatelství. Také Robertsová vsadila při nahrávání na syrovost, její řadové album je dokonce přímým záznamem koncertu s patnáctičlennou kapelou. I v tomto případě je však znát, že nahrávání předcházela dlouhá příprava. Navzdory širokému nástrojovému obsazení zní výsledný tvar střídmě a promyšleně, a to dokonce i v těch nejvypjatějších chvílích.

Oběma albům je společný také fakt, že jsou koncepční a tlumočí určitý příběh. Ten je v případě Robertsové obzvlášť silný: zakládá se na autorčině pátrání po rodinných kořenech a točí se okolo její vzdálené příbuzné Marie Theresy „Coin Coin“ Metoyerové, která byla v různých fázích svého života otrokyní, svobodnou občankou a otrokářkou. Mrazivý příběh doprovází expresivní deklamace („trvalo to devatenáct let, než mi dali svobodu,/ šetřila jsem každou penny, abych mohla své děti koupit zpátky“), dodávající nahrávce místy nádech divadelní performance. Interpretka nicméně nesklouzává k patosu, z jejího projevu je často cítit ironický podtón. Tento přístup je patrný i v hudbě – svižný dixieland evokuje rušné americké ulice, gospel aukci otroků, nelidský řev à la Diamanda Galás jejich utrpení a tak dále.

Hudební záběr je vzhledem k živému charakteru alba obdivuhodný, rychle za sebou je možné slyšet freejazzové improvizace, táhlé a temné ambientní tóny i působivé sborové žalmy. Tyto vlivy se pojí ve zcela originální performanci, která jen obtížně nachází srovnání. Vzhledem k tomu, že album je první z plánovaných dvanácti kapitol příběhu, z nichž některé už byly odehrány v koncertním provedení, máme se ještě na co těšit.

Stetson i Robertsová ukazují, že dnes už obvyklá nezařaditelnost postjazzových, nejen saxofonových nahrávek se oproti abstrakci obsahu, spojené s většinou soudobé experimentální produkce, může vyznačovat také zájmem o epičnost sdělení. Syrovost si opět hledá své zvíře nebo člověka.

Autor vede nezávislý label Bleeding Ear.