Poslouchej noční déšť

Pavel Kolmačka pro mě splňuje představu básníka jako někoho, kdo má v daném okamžiku potřebu shrnout do básně sám sebe, stav své duše, hlubinný pocit či záchvěv. Chce zachytit chvíli vytrženou z úhrnu života, ale zároveň má i schopnost skrze toto vytržení sám úhrn života vyjevit. Kolmačka není ani básník-hračička, chimérik, formalista, bard metaforik či ironický pitval, ale člověk, jenž je tu se svým osudem, jenž ví, že i kdyby nepsal, osud poběží dál a neztratí nic ze své svatosti a naléhavosti. Přesto básník čas od času píše – proč? Protože poezie je věrná průvodkyně. Nenabízí spásu, nic nezavršuje ani definitivně nestvrzuje, nepovyšuje k „pravému životu“. Pouze provází a na cestě snad poskytuje určité punktum za věcmi, obnažující hranu, jejímž prostřednictvím přece jen chvilkově zahlédneme kus absolutna.

Nic a nikdo k nám nesestoupí

Kolmačka možná není básník z nejinspirovanějších. Jeho zpěv hraje na lehce monotónně podladěné struny. Ale to je právě to: co vlastně pro Kolmačku „inspirace“ znamená? Jemu nejde o ozvláštnění, metaforické přeobrazení, prudký nápad či poetický zážeh. Jeho je prosté zpřítomnění, přičemž on si přítomnost nevybírá; přítomnost si najde jeho. Večerní zvony, setmělá hospoda, děti v postýlce, odpolední neklid zahnaný procházkou k plynojemu. Noční déšť. Tyto chvíle přicházejí. Básník je zachycuje, odhaluje jejich skryté napětí, ale příliš je obrazně ani jinak nemění, nerozvádí, naopak jim nechává původní syrovou sílu a bezbřehost.

Kolmačku přitahují chvíle nevýrazné, nevýjimečné, chce zpřítomnit právě svaté spočinutí v nevýraznosti – a už tím všední momenty podivuhodně transcenduje. I to, co nás přesahuje, je podobně šedé, zdánlivě bezvýznamné a všední, jako náš běžný čas. A přitom jde o vše! Vlny pleskají o pilíř; chladná nehybnost skály; drobný bod světla… Nic a nikdo k nám nesestoupí, aby nás definitivně utěšil, s konečnou platností vzal do náruče. Zůstanou jen ty samé věci a jevy, okolo dorážející, smířené – nesmířené.

Možná je Kolmačkova poezie jednou z nejdůvěryhodnějších poezií všeobecné krize, útlumu, tichého zbloudění. Není už příliš co psát, netřeba předmět psaní moc pojednávat či převracet, vše tu přece už stokrát bylo. Vázneme, ve vší upřímnosti, s vroucným klidem, tlumenou naléhavostí. Svět tu bude, i když tu nebudeme; když tu nebudeme my, budou tu jiní, budou tu naše děti, jež dosud třeba jen spí v mámině břiše. Nebude-li tu naše poezie, bude tu poezie jiných; nebude-li poezie psaná, bude poezie žitá; nebude-li poezie žitá, bude život sám – nejde ostatně o totéž? Podobné myšlenky mě samovolně napadají nad Kolmačkovými texty. Jeho poezie na mě působí jako výraz určité bezmoci vůči uměleckému vyjádření, ale zároveň i jako silný výraz lidské univerzality, souznění jednotlivce s celkem, všedních jevů s jejich „spodními proudy“. Výraz splývání člověka se stokrát opakovanými chvílemi a věcmi, výraz prorůstání umělecky ztvárněného prostě žitým. „V trafice visí portrét nezvěstného./ …/ Zima už dotírá, cesta se ztrácí ve sněhu./ Jestli ho uvidíte, dejte nám prosím vědět./ …/ Dlouhý pruh ulice se vpředu svírá, úží,/ obloha míhá se nad soutěskami.“

Takové „nezvěstné“ zápisky jsou mi blízké tím, že se netváří jako další důležitá umělecká položka, ale zůstávají hebkou, křehkou změtí, mírnou a tichou naplaveninou na holý břeh. Jsem vděčen za nenásilnou pokoru, jež jimi proniká, za všechny momenty a zákmity, jimiž se uskutečňuje nenápadná zbytnost, ale zároveň i nevykořenitelnost této poezie. V jednom textu jsou „poslední bruslaři“ popsáni nejprve takto oklikou: „Ostatní už šli domů…“ [zvýraznil J. Š.] A dál: Hlasy bruslařů neslyšet, jen svist ocelových břitů; zčernalé postavy poletují za stromy. Pozornost ke klidu, absenci, chybění – to vše je u Kolmačky způsobem, jak sdělit, že tu zároveň trvá jiný neklid, ještě jiná svatá skutečnost či snad hybnost tane těsně za věcmi a děním. „Krajina vyhasíná, v duši stále hoří.“

Šum prenatálních krajin

V druhém oddílu sbírky, nazvaném Kodrcá Velký vůz, však i „oproštěný“ Kolmačka zkusí pracovat víc koncepčně. Z krátkých textů sestaví celý mikrosvět prázden. Na opuštěném nádraží „kamery sledují zahozené lístky“; příští vlak pojede až za pět hodin… Z kratičké básně na nás padá veškerá siroba zalígrované čekárny a spuštěných okének. Odněkud z nitra ale též zní tichý příslib: Teď nic nejede, vše spí; jsi-li zrovna tady, patříš jen sám sobě, jako i čas patří sám sobě, nic a nikdo na nic nečeká, tkvíme, žijeme, jsme svět. Velký vůz na obloze „jede a jede, hrká pořád dál./ Je tam, kde byl včera, předevčírem, loni./ Nezmenšují se vzdálenosti./ Tak nač by pospíchal.“ Kolmačka je natolik bezprostředně hluboký, že mu snadno promíjíme i občasnou rozšafnou doslovenost či přílišnou názornost.

V třetím oddílu začneme naplno chápat, že sbírka nebude jen hrstí lyrického peří, jakkoli pozorného a důsažného. Tady začnou vystupovat lidé, postavy zachycené v drobných dramatických „filmech“. Očekávání děcka; táta; vervní známý trpící krutou nemocí. Příchází nový život, starý odchází. Tuto prastarou symetrii však též záhadně a přesně „měří“ gesto člověka zahlédnutého z vlaku; člověk zdvíhá ruku, hned se zas topí v okolní pláni – – –Podivuhodně se do velmi „vnitrozemského“ oddílu začne vlévat moře: nejdřív pět minut za Kolínem, pak skrz šum prenatálních krajin v břiše těhotné, nakonec prostřednictvím škeblí a řas, vln a náporů tmy uvnitř noci i břicha, jež začíná rodit. A oceán ve snu: rozběsněná voda. I tíže a lehkost se oceánsky vzdouvají: Držím v rukou právě narozené děcko a jsem svrchovaně lehký, zatímco dítě je tak těžké! Vedle zřetelné konkrétnosti je Kolmačkova poezie ve třetím oddílu i snově přelévavá, významy se dramaticky stupňují, zmnožují a překrývají, zároveň však zůstávají pevně ukotveny v robustní, samozřejmé realitě.

Čtvrtý oddíl tvoří litanický zpěv, hnaný vpřed jedinou otázkou: Slyšíš? Co všechno je tu k slyšení? Co všechno na nás doráží? Lépe: co všechno zůstává stranou a neslyšeno, a přece: slyšíš? „Sud na dvorku přetéká/ Slyšíš?“ Tázání zní až jako příkaz, posvátná pohrůžka, výzva, stvrzení. Slyšíš? Svět se otevírá – rozeznívá – stejně jako ty. Zatímco předchozí oddíl byl obsahovým a motivickým vyvrcholením sbírky (moře a narození děcka), skladba Slyšíš je magicky uhrančivým niterným postludiem, v jehož rázném tempu Kolmačka lapidárně shrnuje a důrazně vyslovuje svou naléhavost vůči světu, pocit účasti s ním, zjitřené přítomnosti v něm.

Na poslední chvíli v předposledním okně

V závěrečném oddílu se navracejí záznamy chvil méně a více výrazných, drobnohledná všední vidění protkává skrytá touha po mytickém či pohanském. Sousedé, dělníci, cizí lidé, mrtvá srna v lese. A opět děti. Smyslovost, aniž by nás chtěla omračovat a přesvědčovat, jak je vše smyslové. Smyslovost jako samozřejmá věrnost hlubší podstatě. Vše „tekutě“ splývá, mísí se, kontrasty jsou zároveň spojitosti. Někde ve tmě se kymácejí duby, jejich stále stejný zápas je tolik cizí i důvěrný. Závěrečná báseň-miniatura je zase věnována těm, co stojí podél trati. „Bezhlavě řítí se rychlík/ …/ děti v bezděčném souznění zdvihly ruce –“ Až na poslední chvíli, v předposledním okně se v odpověď kmitne pohyb dlaně. Nepřehledné, nedostižné moře nakonec samozřejmě proniká i do nejzapomenutějších koutů. Slyšíš?

Autor je básník, literární kritik a hudebník.