Totalitní noční můra

Předpokladem poslední knihy slovinského filosofa Slavoje Žižka Living in the End Times (Život na konci času) je tvrzení, že kapitalistický svět je předurčen k zániku. Nevyhnutelnost této skutečnosti autor zdůrazňuje pomocí teorie americké psychiatričky Elisabeth KüblerRossové o pěti fázích smutku (odmítnutí, vztek, vyjednávání, deprese, smíření). Různé podoby smutků přicházejí poté, co se dozvídáme nějakou traumatickou informaci (například že jsme my nebo naši blízcí smrtelně nemocní). Celý Žižkův text se nakonec točí kolem naší neochoty k (sebe)reflexi a přijetí skutečnosti, že globální kapitalismus selhal.

Každá kapitola nese název jedné z fází smutku a popisované fenomény se tak stávají příklady celospolečenské reakce na traumatický fakt. Ideologický podtext hollywoodských trháků je příkladem odmítnutí, náboženský fundamentalismus je zase ztotožněn s fází vzteku. V kapitole vyjednávání pak Žižek volá po návratu marxistické kritiky politické ekonomie. Jako depresivní reakci vnímá nové společenské patologie (posttraumatického subjektu) a v kapitole Smíření nakonec nachází formy egalitářského komunismu v hudbě Erika Satieho, v Kafkových textech nebo televizním seriálu Hrdinové. Kniha navíc obsahuje úvahy o architektuře, politických konfliktech, nových technologiích a ekologii.

Zachraňme banky!

Skutečnost, že jsme se ocitli v přelomovém období, naznačuje podle Žižka například současná věda, jejíž výsledky nás prý hrozí radikálně proměnit. Vše přitom probíhá bez veřejné debaty a kontroly. Problematika citelných výkyvů životního prostředí, změny klimatu, populačního růstu či záhadného vymírání celých živočišných druhů (např. včel) ukazuje, že toho víme málo o tom, jakou podobu na sebe mohou vzít dopady naší činnosti na Zemi. Typický postoj vypadá tak, že nejdříve tyto hrozby považujeme za nemožné a v momentě, kdy už si jich nemůžeme nevšimnout, se stávají (celkem bez problémů) součástí našeho života. Život jde nakonec dál. I s ozonovou dírou.

Žižek se ovšem neodvolává jen na vědce a upozorňuje, že se lidé kvůli svému vzrůstajícímu počtu a spotřebě zdrojů stali přírodní silou v geologickém smyslu. Vstoupili jsme do nové éry, zvané antropocén, v níž je lidstvo mocnějším hybatelem změn než samy geologické procesy. Stabilita, která umožnila vývoj lidského druhu na naší planetě, byla podle vědců narušena samými důsledky lidské činnosti, způsobujícími změnu klimatu a biodiverzity.

Neúspěch klimatického summitu v Kodani v roce 2009 poukázal na to, že političtí představitelé nejsou schopni nějak kapitalismus kontrolovat či regulovat s ohledem na ekologické hrozby. Žižek dovozuje, že se zdá jednodušší představit si totální katastrofu než skutečnou změnu kapitalistických vztahů, a srovnává laxnost, kterou projevili političtí představitelé na summitu, s panikou, která zachvátila svět při finanční krizi. Záchrana planety přece počká, nejdřív musíme zachránit banky.

Ve své knize se také zabývá aktuálním rozvržením sil v celosvětové politické hře. Čínu, založenou na funkční kombinaci kapitalismu a autoritativního státu, vnímá jako varovný obraz naší budoucnosti. Jeho nejsilnější kartou se však zdá být africké Kongo, černé svědomí globálního kapitalismu, země, která se od roku 1996 zmítá ve vojenských konfliktech. V posledních deseti letech zde za nezájmu médií zemřelo přes 4 miliony lidí.

Podle Žižka (a nejen podle něj) vojenský konflikt v Kongu souvisí především s přístupem, kontrolou a obchodem s nerostným bohatstvím. Východní část země je v podstatě rozdrobena mezi lokální „warlordy“, kteří kontrolují svá území pomocí armád s jediným cílem – zmocnit se nalezišť a obchodu s nerosty. Každý z nich je ve spojení s korporací, která tak získává těžební práva bez daní a dalších komplikací. Zatímco warlordi bohatnou, obyčejní lidé pracují v dolech za mizernou odměnu a v životu nebezpečných podmínkách. Jejich rodiny navíc žijí ve strachu před vražedným násilím armád. Vzácné konžské nerosty (například coltan) jsou na trhu velice žádané zvláště kvůli jejich využití při výrobě notebooků a telefonů. Tvrzení, že za ničivou silou konfliktů v Kongu stojí etnické napětí, jen zastírá skutečnost, že jde o tragédii globálního kapitalismu.

Impotence liberalismu i východisek

Tradicí už je i Žižkova kritika liberalismu. Ten je atakován skrze své fantasmatické jádro, které autor nazývá liberální utopií. Společenský soulad a tolerance jsou možné pouze za podmínky, že se politika zbaví morálních ideálů a stane se realistickou. Bude brát lidi takové, „jací skutečně jsou“, tedy jako egoisty. Je proto nutné nalézt způsob, jakým lze z podstaty zkorumpovanou lidskou povahu vmanipulovat do všeobecného blaha. Jádro liberální utopie je tak antiutopií, politikou nejmenšího zla. Háček je podle Žižka v tom, že tato kritika tyranie „soukromého dobra“ skrývá pouze to, co sama kritizuje. Je totiž jen vnucením další utopie. Skromné odmítnutí utopií končí nastolením utopie tržněliberální, která se má stát jedinou možnou skutečností. Za tím vším se podle Žižka ukrývá „totalitní noční můra“, tj. vize nového člověka, který odložil svou ideologickou výstroj.

Celá kniha pouze exemplifikuje Žižkův původní předpoklad. Apokalyptický úhel pohledu je tu především rétorickou strategií. Nejde o „objektivní“ popis událostí, Žižek otevřeně mluví o tom, že jeho kniha je nástrojem v boji proti statu quo. V úvodu knihy Žižek cituje Marxe v tom smyslu, že je nutné učinit skutečnost ještě tíživější a ještě více zahanbující. Lidé se nejdřív musí zhrozit sami sebe, aby dostali odvahu. Ale odvahu k čemu?

Žižek je bezesporu jedním z nejvýmluvnějších kritiků současného stavu. Problémy však nastávají, když dojde na návrhy řešení. Například když poukazuje na slumy jako možná místa zrodu revolučního hnutí a kritizuje selhání levice ve využití jejich potenciá­lu. Představa levicových intelektuálů, kteří se hrnou do slumů, aby tam indoktrinovali jejich obyvatele, jako by dovozovala, že obyvatelé slumů jsou prázdné nádoby, do nichž pouze stačí nalít levicový obsah. I Žižkova utopie strany (revoluční buňky) a především jeho valorizace striktní disciplíny a sebeodříkání se zdá být příliš samoúčelná. Disciplína je nutná pro každé politické hnutí, proč ji však opěvovat? Jde jen o alergický projev v reakci na kapitalistický hédonismus? Nebo to je skrytá kritika levice, která, ač mluví o radikální změně, je v podstatě závislá na materiálních a jiných výhodách systému?

Změnit způsob snění

Na konci knihy se dozvíme, že je potřeba „konkrétní analýza konkrétní situace“. To znamená, že někdy je třeba pragmatických intervencí, někdy je nutná proměna základů společnosti (Žižkův „čin“, který mění samy základní předpoklady naší existence). Jindy je ale lepší tzv. Bartlebyho politika, kdy je smysluplnější nedělat nic. Zatímco pragmatickým zásahům se ve svém díle příliš nevěnuje, Žižkova teorie osciluje mezi totálním revolučním činem a úvahami o subverzivní síle neúčasti jako alternativě k impotentním protestům a aktivitám, které ve své podstatě pouze parazitují na tom, proti čemu bojují. Žižkovi kritici často poukazují na to, že slovinský filosof nepřichází s žádným konkrétním programem, nýbrž pouze se skandálními propozicemi (totální revoluce nebo „nicnedělání“). Žižek ale, zdá se, nevěří, že teorie může poskytnout lidem návod, co dělat; jejím hlavním úkolem je vytvářet nové prostory k diskusi a posouvat hranice politické imaginace. Proto i ve své poslední knize zdůrazňuje, že nejde o to uskutečňovat naše sny, protože i ty jsou součástí našich problémů. Je nutné změnit samotný způsob snění.

Autorka je anglistka.