Zatímco předešlý text varuje před tím, že podpora živého umění z rejstříku činností ministerstva kultury pomalu mizí, následující řádky poukazují na druhou stranu problému. Stát namísto standardní podpory současných uměleckých aktivit neváhá dotovat komerční či hybridní instituce, a veřejné peníze tak pomáhají generovat zisk soukromým subjektům.
Kolem Artbanky již toho bylo řečeno mnoho. Kauzu kriticky rozebralo několik článků v novinách, televizních pořadů a objevil se dokonce dokumentární film z dílny platformy Artyčok. Ve zkratce lze námitky vůči projektu shrnout asi takto: Artbanka kupuje a pronajímá díla mladých umělců a vygenerovaný zisk investuje do nákupu dalších artefaktů. Vystupuje jako neziskový, ne-li charitativní projekt na podporu mladého umění, a v důsledku toho již odčerpal nemalou část veřejných prostředků.
Kámen úrazu v případě galerie Artbanka spočívá v tom, že sbírka zůstává soukromou, a v budoucnosti může tedy přinášet zisk. Stojí za ní titíž lidé (Olga Dvořáková, Petr Šec), kteří vlastní komerční galerii Dvorak Sec Contemporary, a některá podezření se proto týkají nepřímé grantové podpory chodu komerční galerie. Vedení Artbanky také pojí nestandardní vztahy s radnicí Prahy 1 a Galerií hlavního města Prahy (GHMP), která poskytla Artbance prostory zchátralého Colloredo-Mansfeldského paláce v samém centru města a její pracovníci se ocitají v rolích odborných garantů soukromé sbírky. Hrozí tu střet zájmů a porušuje se etický kodex Rady galerií ČR, jejímž je GHMP členem.
Státní podpora soukromé sbírky
Ústřední obtíží Artbanky samotné se však zdá být její nejasný status, neochota jednat buď jako nekomerční anebo komerční subjekt – potenciální ziskovost si příliš netyká s charitativní rétorikou legitimizující veřejnou dotaci. Je ale podstatné celou kauzu vnímat nikoliv jako jeden konkrétní lapsus, nýbrž jako symptom obecnějšího stavu, kdy stát sám není schopen a ochoten mladé umění podobným způsobem podporovat (jak tvrdí kritik Tomáš Pospiszyl, „artbanky“ jinde ve světě jsou ve státních rukou). Artbanka je tak jen jedním z důsledků procesu tzv. hybridizace institucionální sféry umění, v níž zájmy soukromé a veřejné přestávají být rozeznatelné, a to kvůli tendenci státu zbavovat se prostřednictvím podnikatelských subjektů zodpovědnosti za kulturní statky. Je správné, že stát, potažmo město dotují soukromou sbírku umění jako nouzové řešení nedostatečného financování kultury? Neměl by stát být schopen a ochoten mladé umění sám podpořit?
Ministryně kultury je, zdá se, daleka toho hledat odpověď na druhou otázku, ale kladně odpovídá na tu první. Nasvědčuje tomu mimo jiné setkání s představiteli vysokých škol a Artbanky a podepsání memoranda deklarujícího „vzájemnou podporu a účinnou spolupráci při podpoře čerstvých absolventů českých a slovenských vysokých výtvarných škol a při prezentaci uměleckých prací vznikajících na těchto školách“. Ministryně tak zaštítila poskytnutí prostor Colloredo-Mansfeldského paláce pro výstavní projekty studentů, spolupráci Artbanky a vysokých škol. Neposvětila tím však taktéž sám hybridní charakter Artbanky a její podporu z veřejných peněz, o níž se vedou spory? Někteří studenti a absolventi uměleckých škol si pomysleli, že ano, a sepsali proto ministryni otevřený dopis. Záštitu ministryně je ale dále možné číst i v obecnějších intencích vládní politiky jako jeden ze signálů stvrzujících, že stát sám mladé umění skutečně (nikoliv symbolicky, ale finančně) podporovat nechce. Tím se však také dobrovolně zbavuje kulturního i finančního kapitálu, jehož potenciál tkví v mladém umění, a podílí se na možné kumulaci zisku pro soukromé subjekty.
Ministryně nekultury
Reakce ministryně na otevřený dopis jen vyjevila absenci kulturního povědomí u nejvyšších vládních představitelů. Otázka veřejné podpory důležitým komerčním iniciativám na poli umění, jež v českém prostředí nemusí být nijak zvlášť výdělečné, je záležitostí, o níž se živě diskutuje. Od ministryně by se dalo čekat, že uvede, proč se rozhodla projekt spolupráce Artbanky a vysokých škol podpořit, potažmo proč je podle ní v pořádku, že soukromá sbírka mladého umění je dotována z peněz daňových poplatníků. Petr Šec v dokumentu Artyčoku obviňuje své kritiky z touhy po jakémsi mocenském monopolu na české umělecké scéně. Podobně neadekvátní je štvavý tón odpovědi, kterou ministryně zaslala prostřednictvím své mluvčí a jíž se snaží signatáře zdiskreditovat, obvinit je ze závisti a vzájemné nevraživosti. A co hůř: osočuje pisatele z blíže nespecifikovaných lží. Může si vůbec ministryně kultury něco takového dovolit v oficiálním dokumentu?
Neschopnost a neochota se racionálně obhájit a formulace odkazující k autoritářským praktikám bohužel poukazují spíš na evidentní nekompetentnost ministryně, její tiskové mluvčí a oprávněnost obav ze spletence politických a podnikatelských zájmů skrývajících se za Artbankou. Dokresluje se tak obrázek celé společnosti, v níž se na jedné straně šetří a ukrajují státní subvence a na druhé straně bují korupce a nestandardní vztahy mezi politikou a obchodem, zatímco jakákoliv kontrola nad veřejnými prostředky už není možná.