Lokální projekty nejsou řešením

V době ekologické krize a vzrůstající sociální nerovnosti se zdají být lokální alternativy rozumným řešením. Nekontrolovatelné finanční machinace, které ovlivňují naše životy, a narůstající vzdálenost mezi tzv. obyčejnými lidmi a těmi, kdo je politicky reprezentují, nahrávají pocitu, že zredukujeme-li svět na několik málo jedinců a konkrétní lokalitu, vše bude jinak. Zaměř svou pozornost na místo, kde žiješ, navazuj vztahy se svými sousedy, pěstuj si vlastní jídlo, zlepšuj své bezprostřední okolí, experimentuj. Pokud tím kapitalismus neporazíme, navlékneme mu alespoň lidštější tvář. Greg Sharzer, autor knihy No Local (Ne lokalismu, 2013), ale tvrdí, že to je iluze. Budováním cyklistických stezek a komunitních zahrádek se nic zásadního nezmění.

Nostalgická utopie

Podle Sharzera stoupenci podobných vizí bolestně vnímají důsledky neřízeného trhu, ale ne jejich příčinu. Současná produkce se řídí v první řadě výší zisku. Lokální alternativy – vzpomeňme družstevnictví nebo různé jiné formy etického podnikání – jsou v důsledku vystaveny globálnímu konkurenčnímu tlaku, který jim znemožňuje se skutečně rozšířit nebo mít dlouhodobější povahu. Vítězí, jen pokud se přizpůsobí trhu – pak ovšem těžko mluvit o alternativách –, či se opírají o mecenáše nebo práci zdarma – v tom případě se ale jen tak nerozšíří, jelikož vyžadují čas a peníze, jimiž čím dál větší skupina lidí (a veřejných institucí) nedisponuje. Lokalismus představuje nostalgický návrat k dobám před rozmachem průmyslu. Spíše než funkčním politickým rámcem je utopickou ideologií, jež se navíc často zakládá na morálním povýšenectví.

Sharzerova kniha má své zásadní omezení. Spočívá ve vágní definici lokalismu, který v jeho pojetí zahrnuje vše od etického, ekologicky udržitelného podnikání přes různé subkultury a stoupence alternativního životního stylu až po radikálnější snahy o vlastní zásobování a nezávislost na kapitalistické ekonomice. Městský squatter, který z ideologických důvodů vybírá popelnice u supermarketu, a venkovský zemědělec produkující biovýrobky toho ale nemají příliš společného. Kniha směšuje reformní a antikapitalistické lokalisty a o těch druhých nemá moc co říci. Přesto je aktuální, jelikož poukazuje na reálné problémy některých hnutí, jež vnímají společenské a ekologické problémy, jako kdyby byly převážně způsobeny individuální morálkou. Zaměřují se na změnu životního stylu spíše než systémové příčiny nerovnosti a ekologické krize.

Publikace je podnětná, když mluví o lokalismu jako specifické ideologii představitelů současné verze petite bourgeoisie. Mnozí více méně zajištění obyvatelé měst, kteří touží po kvalitním životním prostředí, nestěhují­-li se rovnou na venkov, pak alespoň nakupují na farmářských trzích, jezdí do práce na kole, případně nechávají své děti vychovávat v alternativních vzdělávacích institucích. Bývají ochotni propůjčit se k aktivismu, ale jen pokud se týká lokálních problémů (zničení oblíbeného parku developery, zrušení cyklistické stezky atd.). Tento aktivismus mívá své jasně vymezené meze, nezpochybňuje a neatakuje totiž sám politický a ekonomický rámec, v němž se odehrává.

Absence sociálních vazeb

Ideologie lokalismu je u těchto vrstev symptomem absence hlubších sociálních vztahů. Důležitou součástí lokálních alternativ je totiž velký důraz na vytváření komunitních vazeb. Farmářské trhy tak například nejsou jen místem nákupu, nýbrž prostory společenského sdružování nakupujících a prodávajících. Oživuje to nostalgii po „starých dobrých časech“, minulosti, jak si ji malujeme, kdy „doba ještě nebyla tak rychlá a lidé na sebe měli čas“. Přátelit se s prodavačem zeleniny ale přestává být takovým etickým imperativem, existují­-li možnosti, jak se socializovat v jiných sférách, například v oblasti práce. Jenže to lze jen těžko, pokud u toho sedíte doma před laptopem.

Ve své knize Cesta k Wigan Pier (The Road to Wigan Pier, 1937; česky 2011) se George Orwell zamýšlí nad tím, proč byl tehdy socialismus tak nepopulární. Socialisté, tvrdí spisovatel, se totiž snažili dělníky „vychovávat“ a vnucovat jim životní styl a chování, které jim nebyly vlastní: „Nejprve je odsoudíte k životu za třicet šilinků týdně a pak máte tu drzost jim vnucovat, jak mají ty peníze utratit.“ Podobnou slabinou trpí i ideologie lokalismu zakládající se na tom, že lepší svět přijde tehdy, když můj vlastní etický životní styl přijmou i všichni ostatní, kteří tak nyní nežijí. Lokalisté mají tendenci se dívat svrchu na nepoučitelné masy, které nakupují co nejlevnější potraviny v supermarketech velkých řetězců, jezdí autem a dívají se na televizi. Jsou přehnanými optimisty, pokud věří, že se je podaří konvertovat, nebo propadají hlubokému pesimismu až katastrofismu, jestliže pochopili, že to není tak jednoduché.

Oázy uvnitř systémové pouště

Poučení z knihy však nevede k zavrhnutí lokálně ukotvených aktivit. Asi nelze zpochybnit, že učí lidi novým způsobům myšlení a jednání, které se řídí lidskými potřebami a nikoliv ziskem. Svůj skutečný smysl však získávají, jen pokud jsou napojeny na širší, antikapitalistické hnutí – ať už se dějí přímo v jeho rámci nebo sdílejí jeho požadavky. V opačném případě podle autora spolykají spoustu energie, která by mohla být nasměrována jiným, efektivnějším směrem.

Shrazer si bere na mušku například cyklistické aktivisty, kteří kritizují dopravní systémy a v praxi naznačují ekologičtější alternativy života ve městě. Dokážou převálcovat developery a donutit politiky, aby zásadním způsobem změnili svůj postoj k automobilové dopravě? Dokážou proměnit způsob, jakým jsou plánována města? Shrazerovi evidentně vadí nejvíce fakt, že místo abychom budovali masové sociální hnutí, které jediné může mít sílu přivodit (či patřičně využít) krizi systému, plýtváme energií při vytváření oáz uvnitř něho. Jako jeden z následováníhodných příkladů funkční lokální alternativy ale uvádí hnutí za participativní rozpočet v Torontu, které nezůstalo u zapojení občanů do rozdělování dotací, ale snažilo se je aktivizovat v boji za jejich navýšení, čímž se postavilo proti neoliberálním axiomům.

Hranice, která vede mezi politicky efektivní místně ukotvenou činností a pouhým plýtváním energie, může být mnohdy nejednoznačná. Pro každého, kdo se takto angažuje, je však důležité se ptát, nakolik tyto počiny přispívají k politizaci těch, kteří se jich účastní. Jak už totiž bylo řečeno, současné problémy nejsou způsobeny morálními pochybeními jednotlivců, ale jsou systémové. Je iluzí se domnívat, jak ostatně upozorňuje řada ekologických aktivistů, že například ekologicky šetrné chování jednotlivých osob (které si to mohou dovolit časově i finančně) něco v zásadě změní. Nutná jsou systémová řešení, jelikož klíčová rozhodnutí ovlivňující životy všech padají za zavřenými dveřmi v nejvyšších patrech politiky.