Vláda paradoxu

Volání po znovuoživení komunismu je vždy postaveno před otázku, jak se vypořádat s traumatickým dědictvím minulého režimu. Podle některých byl historický komunismus pouze krajně nepodařenou karikaturou stále ještě nezrealizovaného ideálu. Skeptik pohotově opáčí, zda komunismus není nakonec jen utopií, navěky uzavřenou do sféry idejí. Jiní si myslí, že sama komunistická myšlenka je zrůdná – komunismus byl uskutečněn právě jen jako totalitní režim, jenž za sebou zanechal miliony obětí, a žádný další pokus nemůže dopadnout jinak.

Moc peněz i jazyka

Předchozí slova víceméně shrnují dvě převládající námitky proti komunismu v postkomunismu, které zároveň jakoukoliv další úvahu znemožňují už v samém počátku. Zamyšlení Borise Groyse nad komunismem, jak se objevuje v jeho esejích a zejména v textu Komunistické postskriptum (2005, česky v knize Gesamtkunstwerk Stalin. Rozpolcená kultura v Sovětském svazu – Komunistické postskriptum, 2010, recenze na straně 7), můžeme vnímat jako pokus o radikálně novou perspektivu. Jeho provokativní teze zní: komunismus není neuskutečněná nebo neuskutečnitelná utopie, protože Sovětský svaz představuje jeho realizaci, jeho historicky první překlad z teorie do praxe. Sama existence Sovětského svazu je komunistická událost, která založila možnost svého historického opakování, byť už v jiné podobě a na jiných základech. Groys odmítá sovětský režim soudit (to je podle něj zbytečné – všichni jsme si jeho hrůz dávno vědomi). Chce místo toho pochopit uspořádání, které prokázalo, že společnost, jež není založena na soukromém vlastnictví, je vůbec možná. Nezabývá se rozborem reálných událostí, jako byla například partajní mašinerie nebo ekonomické plánování, svou analýzu opírá o obrazy, které Sovětský svaz vytvářel sám o sobě.

Ze své pozice nezúčastněného pozorovatele Groys obhajuje komunismus závratně jednoduchou tezí. Zatímco kapitalismus je společnost, kde vládnou peníze a čísla, komunismus je uspořádání, které je ovládáno jazykem. V podmínkách kapitalismu nemá jazyk žádnou váhu, stává se pouhým zbožím. Můžeme sice říkat a kritizovat cokoliv, nic to ale neznamená. Skutečná vláda se odehrává na ekonomické rovině čísel a úspěšnost jakékoliv kritiky se neřídí její přesvědčivostí, ale prodejností. Proti trhu nelze protestovat, nelze se s ním dohadovat – vůči trhu zůstáváme bezmocní a němí. V komunistické společnosti je jazyk naopak všemocný, zakládá legitimitu mocenského aparátu a rozhoduje o jeho síle či impotenci. V komunismu je jazyku podřízeno vše, včetně ekonomických vztahů. Kritika vládnoucí moci, protože obě operují ve stejném médiu, je principiálně možná, neboť jazyk je obecnější a demokratičtější médium než peníze. Proto je komunismus podle Groyse demokratičtější zřízení než kapitalismus.

Slova k prodeji i ke koupi

Komunismus Groys nahlíží jako uskutečnění platónské vlády filosofů. Filosof totiž myslí celek společnosti i jazyka, tedy to, co přesahuje jednotlivé promluvy, jejich vlastní rozporuplnost. Odhaluje vnitřní logickou strukturu jazyka jako paradoxu. Světlem tohoto zjeveného paradoxu – jeho logickým tlakem – přesvědčuje ostatní a budí jejich důvěru. Naopak sofistická promluva paradox tvrzení skrývá a zatemňuje. Vystupuje jako bezrozporná, formálně-logicky správná a popírá cokoliv, co koherenci narušuje – představuje dílčí zájem jako jediný správný a s těmi, kteří tvrdí opak, uzavírá kompromis. V podstatě si je tedy kupuje a platí jim za to, že akceptují její vlastní pravdu. Taková je řeč v podmínkách kapitalismu. Celek jazyka se rozpadá na logicky správná mínění, která fungují na trhu jako zboží. Paradox nahrazuje kompromis dosažený penězi.

Jak můžeme jazyku vrátit jeho důležitost? Tam, kde vládnou peníze, nestačí prosazovat dílčí požadavky. Uniknout kapitalistickému udušení jazyka můžeme tím, že budeme myslet v totálních souvislostech. První podmínku filosofické revoluce však tvoří podezření vůči sofistické řeči, všeobecně sdílená obava, že se za zdánlivě smysluplnými tvrzeními skrývají temné, nesrozumitelné síly manipulace. Druhým krokem je osvětlit paradox. Podle Groyse přesně to učinili komunisté. Stvrdili všeobecné podezření, že za zdánlivě smysluplným a koherentním jazykem otevřené buržoazní společnosti se skrývá paradox sil kapitálu. Obnažením paradoxu si jej komunisti přivlastnili a přesvědčivou, logickou silou zjeveného získali moc. Tímto paradoxem se nejen zmocnili země, ale také jím formou materialistické dialektiky vládli.

Jak ukázaly dějiny Sovětského svazu, převedení společenské existence do jazyka neslibuje uklidnění společenských konfliktů, ale naopak jejich vyostření. V podmínkách kapitalistické ekonomie rozumíme paradoxu jako konfliktu zájmů, který lze vyřešit peněžním kompromisem. V jazyce paradox neoslabíme. Komunismus neslibuje žádnou idylu, nýbrž život v seberozporu, situaci nejzazšího vnitřního rozpolcení a napětí. Komunistický vůdce vítězí tím, že mluví nejrozporuplněji – tvrdí A i ne-A. Skutečně zpochybnit komunistické zřízení či se ho zmocnit může ten, kdo bude hovořit filosofičtěji a paradoxněji než všichni ostatní. V kapitalismu jazyk neznamená nic, v komunismu všechno.

Myslet v celku totální obraz

Groys je filosof vyhrocených a polarizovaných tezí, které razí nový úhel pohledu. Je jednoduché ho napadnout, že ignoruje a znásilňuje historická fakta a souvislosti a že jsou jeho teze rozporuplné. Groys je však sám filosofem, o němž mluví, snaží se myslet v celku, jeho úvahy slouží totálnímu obrazu – a on své myšlení vyhrocuje v co nejzazší paradox. V textech mu jde především o celistvý výjev a následnou změnu perspektivy. Sovětský svaz oslavuje v první řadě jako uskutečnění univerzalistické doktríny, jako příklad uvažování a konání v celkových souvislostech.

Groys je také filosofem pochmurné vize. V kapitalismu jsme němí a bezmocní, v komunismu jsme v neustálém ohrožení, protože jazyk má fatální důsledky. Přesto Groys volí druhou možnost. V komunismu bereme osud do vlastních rukou. Můžeme oponovat, poslechnout, neposlechnout – to vše se stává důležitým a má svůj dopad. Groys je tak vedle Žižka a Badioua dalším kritikem, který před postmoderním požitkářstvím dává přednost situacím, kdy dáváme v sázku vše. Na závěr pak záhadně krčí rameny – ať se vám to líbí nebo ne, opakování komunistického projektu je tak jako tak nejen žádoucí, ale i nevyhnutelné.

Autorka je anglistka.