V hojně diskutované politické fikci francouzského spisovatele Michela Houellebecqa zvítězí ve francouzských prezidentských volbách v roce 2022 muslimský kandidát nad kandidátkou Národní fronty Marine Le Penovou. Následující úryvek popisuje momenty napětí a nejistoty těsně před volbami.
Středa 18. května
Když jsem se vrátil na fakultu přednášet, poprvé jsem pocítil, že se může něco stát, že politický systém, v němž jsem si od dětství zvykl žít a který už nějakou dobu dostával značné trhliny, se může náhle roztříštit. Nevím, co přesně ve mně tento pocit vyvolalo. Možná chování mých studentů z magisterského studia: jakkoli byli amorfní a nepolitičtí, zdáli se toho dne napjatí, úzkostní, očividně se snažili zachytit nějaké informace na svých smartphonech a tabletech. Každopádně věnovali mé přednášce méně pozornosti než kdy předtím. Mohlo to mít co do činění i s chůzí dívek v burkách, sebevědomější a pomalejší než obvykle, postupujících klidně v trojici prostředkem chodby místo u zdí, jako by už opanovaly terén.
Naopak mě zarazila zemdlelost kolegů. Jako by si nic nepřipouštěli, necítili se nijak zainteresováni, a potvrzovali tak, co jsem si myslel už roky: těm, již dosáhnou statusu vysokoškolského pedagoga, by ani nepřišlo na mysl, že politický vývoj by mohl nějak ovlivnit jejich kariéru. Cítili se naprosto nedotknutelní.
Koncem odpoledne, zatímco jsem obcházel roh Santeuilovy ulice směrem na metro, zahlédl jsem MarieFrançoise. Zrychlil jsem, skoro se rozběhl, abych ji dohnal, a když jsem krátce pozdravil, rovnou se jí zeptal: „Myslíš, že kolegové jsou oprávněně tak klidní? Myslíš, že nám vážně nic nehrozí?“
„Cha…!“ zvolala s kyselým úšklebkem, který ji udělal ještě ošklivější, a zapálila si gitanku, „říkala jsem si, jestli se někdo v té podělané škole vzbudí. Samozřejmě že hrozí, to mi věř, něco o tom náhodou vím…“
Odmlčela se a pak vysvětlila: „Můj manžel pracuje u DGSI…“ S úžasem jsem na ni pohlédl: poprvé za deset let, co jsem ji znal, jsem si uvědomil, že byla ženou, v jistém smyslu stále byla ženou, že určitý muž jednoho dne zahořel touhou po tomto podsaditém, zavalitém, spíše žábovitém stvoření. Naštěstí si můj výraz vyložila jinak. „Jo, já vím…“ řekla s uspokojením. „Každého to překvapí. Teda, víš vlastně, co je DGSI?“
„Tajná služba? Něco jako DST?“
„DST už neexistuje. Spojila se s policejní rozvědkou do DCRI, z níž se pak stala DGSI.“
„Tvůj manžel je špion?“
„Ne tak úplně, špioni jsou spíš na DGSE a podléhají ministerstvu obrany. DGSI patří pod ministerstvo vnitra.“
„Takže politická policie?“
Opět se usmála, nenápadněji, což ji ošklivilo méně. „Oficiálně samozřejmě takové označení odmítají, ale něco takového. Jedním z jejich hlavních úkolů je sledovat extremistická hnutí, všechny, kdo by mohli sklouznout k terorismu. Můžeš se u nás stavit na skleničku, manžel ti to všechno vysvětlí. Teda vysvětlí ti, co může, pořád se to mění, podle vývoje případu. Každopádně po volbách dojde k otřesům, které přímo zasáhnou i fakultu.“
Bydleli ve Vermenouzově ulici, pět minut od školy. Její manžel se vůbec nepodobal příslušníkovi tajných služeb, jak jsem si je představoval. (Ale co jsem si představoval? Nejspíš jakéhosi Korsičana, směs darebáka a obchodníka s aperitivy.) Byl usměvavý a čisťounký, měl tak holou hlavu, že vypadala navoskovaná, a na sobě župan se skotskými motivy; předpokládám však, že v pracovní době nosil motýlka, možná vestičku, tolik z něj sálala staromilská elegance. Hned na mě zapůsobil až nenormální intelektuální čilostí. Pravděpodobně jako jediný se po získání učitelské zkoušky na prestižní ENS přihlásil k přijímacím zkouškám na Vyšší státní policejní školu. „Jakmile mě jmenovali komisařem,“ řekl a nalil mi portské, „požádal jsem o přeložení k policejní rozvědce, cítil jsem jakési poslání…“ dodal s lehkým úsměvem, jako by jeho záliba v tajných službách byla jen nevinným koníčkem.
Na dost dlouho se odmlčel, upil trochu portského, pak podruhé, a pokračoval:
„Jednání mezi socialisty a Muslimskou stranou jsou mnohem obtížnější, než se čekalo. Přitom muslimové jsou připraveni nechat levici víc než polovinu ministerstev – včetně těch klíčových, jako jsou finance a vnitro. V ekonomických ani daňových otázkách se v ničem nerozcházejí, v bezpečnosti taky ne – navíc mají na rozdíl od svých socialistických partnerů prostředky, jak zajistit pořádek na sídlištích. Jistě se najdou nějaké neshody v zahraniční politice, budou chtít po Francii trochu důraznější odsouzení Izraele, ale to jim levice přizná bez problémů. Skutečná potíž, kámen úrazu jednání, je státní školství. Zájem o školství vychází ze staré socialistické tradice, pedagogická obec jako jediná nikdy nenechala Socialistickou stranu na holičkách a podporovala ji až na okraj propasti. Jenomže tady mají co do činění s protistranou ještě motivovanější, než jsou sami, která neustoupí pod žádnou záminkou. Muslimská strana je docela zvláštní, víte, spousta obvyklých politických témat je nechává poměrně chladnými a především nestaví do centra všeho ekonomii. Pro ně je hlavní demografie a školství. Subpopulace, která vykáže co nejlepší míru reprodukce a dokáže předat své hodnoty, vítězí. V jejich očích to není složitější, ekonomie i geopolitika jsou jen pozlátko: ten, kdo ovládá děti, ovládá budoucnost, tečka. Takže jediný zásadní bod, jediné, v čem hledají naprosté uspokojení, je vzdělání dětí.“
„A co chtějí?“
„No, podle Muslimské strany má každé francouzské dítě mít možnost získat od začátku do konce školní docházky islámské vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. Rozhodně nemůže být smíšené a ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – s malou menšinou pokračující do svatby ve studiu literatury nebo umění. Tak nějak si představují ideální společnost. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Učení Koránu se bude muset přizpůsobit i strava v kantýnách, čas vyhrazený pěti každodenním modlitbám, ale především samotné školní osnovy.“
„Myslíte, že jednání uspějí?“
„Nemají na vybranou. Pokud se nedohodnou, vítězství má jisté Národní fronta. Ta mimochodem klidně může vyhrát, i když se dohodnou, viděl jste průzkumy. I když Copé [právník, starosta Meaux a do června roku 2014 předseda Unie pro lidové hnutí – pozn. překl.] prohlásil, že osobně to neudělá, pětaosmdesát procent voličů UMP se přikloní k Národní frontě. Bude to těsné, strašně těsné: padesát na padesát, vážně.“
„Jediné řešení, které jim zbývá,“ pokračoval, „je systematicky zdvojit školní výuku. U polygamie ostatně už dospěli k dohodě, která jim může posloužit jako model. Republikánská svatba zůstane beze změny jako svazek mezi dvěma osobami libovolného pohlaví. Muslimská, eventuálně polygamní svatba nebude mít žádný dopad na občanskoprávní status, ale bude platit stejně a umožňovat nároky u zdravotních pojišťoven a daňových úřadů.“
„Jste si jistý? To jsou obrovské změny…“
„Rozhodně. A jsou již předmětem jednání. Také jsou zcela v souladu s právy, která šaría přiznává menšinám, jak to mimochodem už dlouho prosazuje Muslimské bratrstvo. No a se vzděláním by to mohlo být stejné. Republikánské školství zůstane a bude dál otevřené všem, ale s mnohem méně penězi, protože rozpočet školství se smrskne aspoň na třetinu, a tentokrát učitele nic nezachrání, v současném ekonomickém kontextu si jakékoli snížení rozpočtu jistě získá velkou podporu. A paralelně se zavede systém soukromých muslimských škol s rovnocennými diplomy, které budou dostávat soukromé dotace. Veřejné školy se tak pochopitelně rychle stanou lacinými a všichni rodiče, jimž trochu záleží na budoucnosti potomků, zapíšou své děti na muslimské.“
„Totéž u univerzit,“ navázala jeho žena. „Hlavně o Sorbonně sní neuvěřitelným způsobem – Saúdská Arábie je připravena poskytnout téměř neomezenou dotaci. Staneme se jednou z nejbohatších univerzit na světě.“
„A rektorem jmenují Redigera?“ zeptal jsem se, když jsem si vybavil náš předchozí rozhovor.
„Jistě, nikdy neměl tak pevnou pozici; jeho promuslimské postoje jsou už aspoň dvacet let konzistentní.“
„Dokonce konvertoval, jestli si dobře vzpomínám…“ zmínil její manžel.
Dopil jsem sklenici naráz, dolil mi; skutečně se daly čekat změny.
„Předpokládám, že tohle všechno je strašně tajné…“ pokračoval jsem po chvíli přemýšlení. „Nechápu, co vás vede k tomu, že mi to říkáte.“
„Za normálních podmínek bych samozřejmě mlčel. Jenže teď už všechno proniklo ven – a právě to nám momentálně dělá starosti. Všechno, co jsem vám teď řekl, i víc, jsem četl na blozích některých identitářských aktivistů – těch, které se nám podařilo infiltrovat.“ Nevěřícně potřásl hlavou. „I kdyby dokázali nasadit štěnice do nejstřeženějších místností ministerstva vnitra, nezjistili by víc. A nejhorší je, že zatím s těmihle výbušnými informacemi nic nepodnikají: žádné komuniké pro tisk, žádné odhalení široké veřejnosti. Jednoduše čekají. Je to nezvyklá a naprosto tísnivá situace.“
Pokusil jsem se od něj zjistit víc o identitářském hnutí, ale očividně se uzavřel. Svěřil jsem se mu, že mám na fakultě kolegu, který k němu měl blízko, než ho úplně opustil. „Ano, to říkají všichni…“ utrousil sarkasticky. Když jsem nakousl téma zbraní, jimiž některá z těchto uskupení údajně disponovala, pouze usrkl portského a zabrblal: „Ano, šly zvěsti, že je financují ruští miliardáři… Ale nic se neprokázalo,“ a pak ztichl úplně. Odporoučel jsem se krátce poté.
Čtvrtek 19. května
Ráno jsem zamířil k fakultě, přestože jsem tam neměl co na práci, a zavolal Lempereurovi. Podle mých propočtů musel právě končit přednášku. Navrhl jsem mu zajít na skleničku. Neměl moc rád kavárny blízko fakulty, řekl, že zajdeme k Delmasovi na náměstí Contrescarpe.
Při stoupání ulicí Mouffetard jsem si vzpomněl na to, co říkal manžel MarieFrançoise. Věděl toho můj mladý kolega víc, než mi chtěl říct? Byl ještě přímou součástí hnutí?
Delmas s koženými klubovkami, tmavým parketem a červenými závěsy byl zcela v jeho stylu. Vkus by mu nedovolil jít do kavárny Contrescarpe s enervujícími atrapami knihoven. Objednal si pohár šampaňského, já se spokojil s točeným Leffe a náhle se ve mně cosi zlomilo, ucítil jsem velkou únavu ze své jemnosti a umírněnosti, a ještě než se číšník vrátil, rovnou jsem ze sebe vyrazil: „Politická situace vypadá dost nejistě… Upřímně, co byste mi radil?“
Usmál se mé upřímnosti, ale odpověděl týmž tónem: „Nejdřív bych, myslím, změnil banku.“
„Banku? Proč?“ Uvědomil jsem si, že jsem skoro zakřičel, musel jsem být hodně napjatý, aniž jsem si toho byl skutečně vědom. Číšník se vrátil s našimi sklenicemi, Lempereur se odmlčel, než odpověděl: „No, není zrovna jisté, že poslední vývoj u socialistů jejich voliči příliš ocení…“ V tu chvíli jsem pochopil, že věděl, že stále hrál v rámci hnutí roli, a možná roli rozhodující: všechny ty tajné informace, které unikly do identitářské mlhoviny, dokonale znal a možná právě on rozhodl držet je zatím v tajnosti.
„A v takové situaci,“ pokračoval měkce, „se vítězství Národní fronty ve druhém kole jeví zcela možné. A ta – protože se vůči svým voličům, hromadně podporujícím suverénní národní stát, v tomto smyslu angažovala až příliš – určitě, stoprocentně, vyvolá odchod Francie z EU a z evropského měnového systému. V dlouhodobém horizontu tím možná francouzská ekonomika hodně získá, ale zpočátku zažijeme významné finanční bouře, kterým francouzské banky, ani ty nejstabilnější, možná neodolají. Čili bych vám doporučil otevřít si účet v zahraniční bance – spíše anglické, například u Barclays nebo HSBC.“
„A… to je všechno?“
„To už je hodně. Jinak… máte nějaké místo na venkově, kam se můžete dočasně schovat?“
„Ani ne.“
„Přesto bych vám doporučil příliš nečekat a odjet. Najděte si hotýlek na venkově. Bydlíte v čínské čtvrti, že? Tam rabování nebo vážné střety moc nehrozí, ale přesto bych na vašem místě odjel. Vezměte si dovolenou, chvíli počkejte, než se věci usadí.“
„Připadám si trochu jako krysa opouštějící loď.“
„Krysy jsou inteligentní savci,“ odpověděl rozvážně, skoro pobaveně. „Velmi pravděpodobně člověka přežijí, jejich sociální systém je každopádně mnohem pevnější.“
„Školní rok ještě úplně neskončil, zbývají mi dva týdny přednášek.“
„Tak s tím vám nepomůžu…!“ Tentokrát se upřímně, rozjařeně usmál. „Může se toho stát hodně, situace je nepředvídatelná. Ale rozhodně nevěřím, že by školní rok skončil normálně…“
Potom zmlknul, zlehka usrkával šampaňské a já pochopil, že toho víc neřekne. Na rtech mu stále hrál lehce pohrdlivý úsměv, a přesto mi kupodivu začínal být skoro sympatický. Objednal jsem si druhé pivo, tentokrát s malinovou příchutí; domů se mi vůbec nechtělo, nic ani nikdo mě tam nečekal. Uvažoval jsem, zda má družku nebo nějakou přítelkyni; nejspíš ano. Byl jakási šedá eminence, typ politického lídra víceméně podzemního hnutí; je známo, že některé holky tohle přitahuje. Po pravdě řečeno jsou i holky, jež přitahují odborníci na Huysmanse. A dokonce jsem jednou mluvil s mladou, hezkou, přitažlivou holkou, která snila o JeanuFrançoisi Copém; potřeboval jsem několik dní, abych se z toho vzpamatoval. Dneska se u holek setkáte vážně se vším.
Pátek 20. května
Následujícího dopoledne jsem si otevřel účet u pobočky Barclays na třídě Gobelinů. Převod prostředků potrvá jediný pracovní den, informovala mě zaměstnankyně. Ke svému velkému překvapení jsem skoro okamžitě obdržel Visa kartu.
Rozhodl jsem se vrátit domů pěšky, formality spojené se změnou účtu jsem vykonal mechanicky, jako automat, a potřeboval jsem přemýšlet. Když jsem došel na Italské náměstí, náhle mě přepadl pocit, že vše může zmizet. Ta malá černoška s kudrnatými vlasy v těsných džínách, která čekala na autobus 21, mohla zmizet; nepochybně zmizí, nebo ji aspoň zásadně převychovají. Na prostranství před centrem Italie 2 byli jako obvykle výběrčí, tentokrát pro Greenpeace; i oni zmizí. Přimhouřil jsem oči, když se ke mně přiblížil se svým štosem letáků mladý hnědovlasý vousáč s polodlouhými vlasy, a náhle jako by zmizel předčasně, přešel jsem kolem něj, aniž bych ho viděl, a prošel jsem skleněnými dveřmi vedoucími do přízemí obchodního centra.
Hala centra skýtala smíšenější obrázek. Bricorama bylo nezpochybnitelné, ale dny Jennyfer byly zřejmě sečteny, nenabízela nic, co by se hodilo pro islámskou teenagerku. Zato obchod Secret stories, kde prodávali značkové spodní prádlo ve slevě, se neměl čeho bát: podobné obchody měly v nákupních centrech Rijádu nebo Abú Dhabí trvale úspěch. A ani Chantal Thomass nebo La Perla nebyly nástupem islámského režimu nikterak ohroženy. Bohaté Saúdky, přes den oděné v neproniknutelné černé burky, se večer měnily na rajské ptáky, krášlily se podvazky, ažurovanými podprsenkami, tangy zdobenými pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak Zápaďanek, jež jsou šik a sexy přes den, protože hrají o svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění. Před stánkem Rapid’Jus (nabízejícím stále komplexnější kombinace nápojů jako kokosový ořechmaracujaguava, mangoličiguarana, bylo jich tam přes deset, každá s děsivým obsahem vitaminů) jsem si zničehonic vzpomněl na Bruna Deslandese. Už jsem ho skoro dvacet let neviděl a nikdy na něj ani nepomyslel. Byl to jeden z mých spolužáků z doktorátu, snad by se dalo i říct, že jsme se kamarádili, psal o Laforguovi, obhájil slušnou disertaci a hned potom udělal zkoušky na daňového inspektora, načež se oženil s Annelise, holkou, kterou potkal bůhvíkde, nejspíš na nějakém studentském večírku. Pracovala v marketingu jednoho telefonního operátora, vydělávala mnohem víc než on, který měl však stabilitu zaměstnání, jak se říká, koupili si domek v MontignyleBretonneux, už měli dvě děti, kluka a holku, jako jediný z mých bývalých spolužáků se vydal cestou normálního rodinného života, ostatní se neurčitě plácali mezi trochou internetového seznamování, trochou speed datingu a značnou samotou, potkal jsem ho náhodou v příměstském metru a pozval mě k sobě na grilování následující pátek, byl konec června, měl trávník, kde mohl pořádat barbecue, přijde pár sousedů, „z fakulty nikdo“, uvědomil mě.
Z francouzského originálu Soumission (Flammarion, Paříž 2014) vybral a přeložil Alan Beguivin.
Politická fikce, které dějiny hrají do noty
Jakožto překladatel a „ústřední budovatel kultu Michela Houellebecqa v Čechách“, jak kdesi napsal Vojtěch Varyš, mám k četbě Podvolení – jak bych chtěl titul uvést do češtiny, byť o názvu lze debatovat, protože může mimo jiné evokovat například etymologický význam slova „islám“ nebo krátký film Theo van Gogha – především jednu radu: nehledat v něm předem, co v něm není, což je ostatně obohacující u jakékoli četby. Přestože Podvolení je už pátým Houellebecqovým románem, stále se v souvislosti s ním recykluje určitý počet škatulek, do nichž je společností zařazován – hlavně tedy pověst „misogynského, islamofobního autora“. Je například s podivem, když i francouzský premiér Valls má potřebu zdůraznit, že „Francie není Houellebecq, netolerance a nenávist“, a veřejně tak deklarovat, že knihu nečetl. Přitom v Houellebecqových knihách, rozhodně ne v té poslední, nic takového není (je možné, že socialistická blahosklonnost dráždí menšiny víc). Je pravda, že Houellebecq není autor, který sjednocuje. Vallsovo prohlášení navíc zaznělo ve zjitřené atmosféře po masakru v časopise Charlie Hebdo, s nímž je Houellebecqův román spojován nejen proto, že vyšel ve stejný den.
Autor knihu označuje za politickou fikci. A jednáli se v ní o islámské budoucnosti Evropy, není jako fikce nereálná – její hlavní idea a největší šleh tentokrát je, že islamisté nás neobsadí, například v krvežíznivé podobě invaze Islámského státu, nýbrž to, že se jim v zajetí křesťanské morálky podvolíme sami. Pomocí demokratických procesů se celkem v poklidu až distingovaně dostanou političtí zástupci islámu k moci a poté i k nastolení nového hodnotového řádu. Islám je zde přitom jen prostředkem, jak ulevit vyčerpanému Západu. Přestože ho autor nazval, jak bývá často citováno, „nejpitomějším náboženstvím“, je mu celkem lhostejný – v rozhovoru po vydání Podvolení se svěřil, že si Korán pečlivě pročetl znovu a zjistil, že se s ním přece jen „dá pracovat“.
Houellebecq s jízlivou ironií smetává desetiletí multikulturalismu a sociálního liberalismu, jako by ani neexistovala. Podle něho totiž stojí na písku a podobně jako těžký průmysl v Mapě a území je nakonec pokryje silnější „vegetace“. Jako vždy naštval i feministky, pohoršené provokativní samozřejmostí, s níž ženy po tolika „bojích“ v románu přijmou nový úděl šaríi. Autor si zkrátka bere na paškál pokrytectví politiků, konformnost novinářů a zbabělost intelektuálů. Velmi příznačná je v tomto smyslu situace, jež nastala krátce po masakru v Charlie Hebdo: v apriorně emotivní atmosféře se Hollandova „pochodu solidarity“ mohli zúčastnit všichni, jen ne Národní fronta – a lekce z demokracie jí přitom dávali komunisté. Jako by tím vládnoucí garnitura do puntíku nahrála Podvolení, neboť v knize se dostane Muslimská strana k moci hlavně proto, aby nevyhrála Národní fronta.
Podvolení asi není nejlepší Houellebecqova kniha. Kdo jeho texty zná, vycítí z něj určitou machu, rutinu, opakování. I vzdychání hlavního antihrdiny může připadat samoúčelné. Podstatné ale je, že Houellebecqovi hrají dějiny do noty (připomeňme, že už v Platformě „předpověděl“ útoky z 11. září). Jde jim totiž šikovně naproti, a to je nakonec hlavní přidanou hodnotou jeho knih.
Alan Beguivin