Vášně v očích a klídek v lejstrech

V záhlaví knihy Michala Ajvaze a Ivana M. Havla Sindibádův dům je poděkování projektu s identifikačním kódem MSM0021620845, což je výzkumný záměr „Teoretický výzkum komplexních jevů ve fyzice, biologii a vědách o společnosti“, financovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Život v epizodách

Ocitujme si zde o něm, co lze nalézt ve Výroční zprávě Filosofického ústavu AV ČR za rok 2009: „Předmětem výzkumného záměru je transdisciplinární studium komplexních jevů v přírodě i ve společnosti. Komplexními jevy jsou míněny ty, které se vymykají tradičnímu uchopení v rámci zavedených disciplín, jelikož jim nelze porozumět pouhým rozkladem na jednotlivé části a odděleným studiem těchto jednotlivých částí. Věda o komplexitě je dnes ve světě poměrně konsolidovanou disciplínou, jejíž metodologický rámec přesahuje tradiční disciplíny, a tak je právě transdisciplinární přístup nutnou podmínkou studia těchto jevů. Smyslem projektu ovšem není tyto disciplíny nahradit, ale integrovat je v řešení problémů, které se nacházejí na hranicích jejich tradičních metodologických rámců. Součástí projektu je i filosofická reflexe těchto přístupů.“

Tedy chvályhodné úmysly. Transdisciplinarity není skoro nikdy nikde dost. Kniha si klade za cíl zabývat se především takzvanými epizodickými situacemi, což je jakýsi výsek z prožitkového a zkušenostního toku, který si autoři víceméně sami takto pojmenovali a pokoušejí se jej až zde vlastně vůbec vymezit a pokud možno i definovat. K něčemu jako definici se dobírají po cca 250 stránkách, tedy až ke konci knihy. Cituji ze strany 256: „Privilegovaný, autentický vzorový děj je dynamická strukturace spočívající v pružné, seberegulující integraci jiného a směřující k [ještě výraznější – pozn. P. C.] dynamické strukturaci a pružné, seberegulující integraci jiného; tento děj ovšem přechází do dvou deficitních, neautentických modů, které spočívají ve směřování strukturace buďto ke ztuhlé, neadaptabilní struktuře, anebo k rozpadlé struktuře. Tyto vzorce se opakují ve všech rovinách. [Tj. odjinud z knihy vzato: jakoby „fraktálově“ – pozn. P. C.] Epizodická situace je buďto celkem jakéhokoliv typu tohoto procesu anebo některou jeho částí.“

Werther v bouřce

Goethův Werther píše v dopise „16. června“ svému příteli mimo jiné toto: „Tanec ještě nebyl u konce, když se zdvojnásobily blesky, které jsme už dávno pozorovali na obzoru a které jsem po celou tu dobu prohlašoval za blýskání na časy. Hrom přehlušil hudbu. Tři tanečnice vyběhly z řady, za nimi jejich páni. Zmatek byl všeobecný a hudba ustala. Je přirozené, že pohroma nebo hrůza, která nás překvapuje při zábavě, působí neskonale větším dojmem než jindy, jednak kontrastem, který tak živě pociťujeme, jednak (a to hlavně), protože naše smysly jsou už rozcitlivělé, a tedy způsobilé rychleji přijmout jakýkoli dojem. Těmto příčinám připisuji podivuhodnou posunčinu, v niž některé slečny propukaly. Nejmoudřejší si sedla do kouta zády k oknu a zacpávala si uši, druhá před ni poklekla a schovala hlavu do jejího klína, třetí vklouzla mezi ně a objímala s velkým nářkem a pláčem svou sestřičku. Některé chtěly domů, jiné zas, nevědouce vůbec, co činí, nebyly ani do té míry při sobě, aby zabránily dotěrnosti našich mladíčků, kteří zřejmě měli plná ústa práce, aby všechny modlitbičky, určené nebesům, zachytili hned na rtech krásných ubožátek. Někteří z našich pánů sešli dolů, aby si v klidu zakouřili; a ostatní společnost nic nenamítala, když hospodská měla moudrý nápad a nabídla nám pokoj s okenicemi a záclonami. Sotva jsme tam vešli, rozestavila Lotta židle do kruhu, rozsadila společnost a navrhla, aby si na něco zahráli.“

Je zde sled několika epizodických situací, jak já bych si je sám zkusil sestavit. – 1) Bouřka způsobivší zmatek při taneční zábavě. 2) Scenerie utvořená třemi tanečnicemi a autorem vylíčená v podobě až jakéhosi sousoší. 3) Dotěrnosti páchané mladíčky na ústech duchem málo přítomných dívek. 4) Odchod některých pánů dolů. 5) Nápad hospodské. 6) Lottina iniciativa, jak odvést pozornost od bouřky. – Mezi tyto situace jsou vloženy autorovy (aktérovy) úvahy a hodnotící soudy. Podivuhodnou posunčinu, v niž některé slečny propukaly (což by mohla také být samostatná epizodická situace), přisuzuje kontrastu běsnění živlů k předchozí zábavě.

Výše uvedený odstavec z Utrpení mladého Werthera obsahuje prvky přírodního děje, společenského děje, interakci mezi obojím a obsahuje i autora/aktéra – zde nezúčastněného a víceméně racionálně pozorujícího a z odstupu komentujícího dění, které sám neovlivňuje.

Pokročme nyní na ještě vyšší stupeň „harmonické složitosti“. V témže dopise jinde stojí: „Jak jsem se za hovoru pásl na těch černých očích, jak spoutaly všechnu mou duši ty živoucí rty a veselé, svěží tvářičky, jak často jsem, zcela pohroužen do nádherného smyslu jejího hovoru, neslyšel ani slov, kterými se vyjadřovala, to si dovedeš představit jedině ty, protože mě znáš! Zkrátka, vystoupil jsem z vozu jako náměsíčník, když jsme zastavili před letohrádkem, a byl jsem tak ztracen do snů zšeřelého kraje, že jsem sotva slyšel hudbu, která nám zněla vstříc z ozářeného sálu v patře.“

Zde je jen mužská a ženská postava hrdinů příběhu. Ale navíc je volán k účasti přítel, adresát dopisu – je vyzván k tomu, aby si představil epizodickou situaci, při jejímž vnímání aktérovi selhávaly smysly, ovšem aktér sám si toho je vědom, takže jeho obluzení není absolutní, nýbrž týká se zde selektivně pouze sluchu. A přítel je vyzýván, aby si představil spíše vnitřní stav aktérův než epizodickou situaci, jež ho do něj dostala. Tento úryvek z Utrpení mladého Werthera obsahuje prvky přírodního děje již poznamenané narušenou bdělostí aktéra (sny zšeřelého kraje), společenského děje (ozářený sál v patře má ovšem po tom, co bylo krátce předtím líčeno, spíše ráz nebeského tělesa), interakci mezi obojím a obsahuje aktéra – zde zúčastněného a vnořeného do dění, které sám skoro neovlivňuje, zde ovšem proto, že je ochromen city a jeho vůle jednat je redukována na chabé „pasení se“.

Přiznat barvu!

Nuže, pryč s tou „romantickou veteší“, pryč s ní ze stránek Výzkumných záměrů, na hony daleko! V knize Sindibádův dům má epizodická situace někdy až tak „slabou komplexnost“, že její aktér pomalinku otevírá příborník (sic!, ale budiž) a v něm stojí hrníček, a to někdy tak, že aktér nevidí ouško, ale protože z různých důvodů existenci ouška předjímá a předpokládá, hrnek poznává. Toto je ta typově nejméně dynamická a komplexní situace ze všech v knize probíraných, jiné jsou živější (příklady z beletrie – například Rilke o dvou chlapcích a jejich nožích na straně 21) a několik málo jich je dokonce důležitých pro samotné autory a jejich životní směřování. Po pravdě – takovéto epizodické situace jsem od knihy čekal především, ale nabízí je vlastně jen jeden z autorů – Ivan M. Havel, pro něhož je žánr dopisů jakoby přiléhavější, svědomitěji se drží hlavního tématu, o něco víc než jeho kolega „přiznává barvu“ životní materie – však se v žánru dobře vyučil na cenzorských zásazích, když psal bratrovi v osmdesátých letech do vězení a dopisy byly (mj. jako „z nouze ctnost“, pochopitelně) tematizovány fyzikálně. – Ty „velké“ epizodické situace jsou vlastně jen tři. Autonehoda, psychedelická lesní zkušenost a výroba patafyzického stroje.

Jeho spoluhráč Michal Ajvaz je dost skoupý na výraznější epizody ze svého prožitkového arzenálu, zato na těch jednodušších – „hrníčkových“ epizodických situacích – rozehrává jemné předivo filosofických abstrakcí, a dosahuje tak někdy únavy čtenáře, uvláčeného přílišnými odbočkami a titěrnostmi, jindy však, nejvíc ke konci svého posledního dopisu, účinku překvapivě silného shrnujícího výkladu, majícího charakter doučování o současné fenomenologii. Přirovnáme-li „hrníčkové“ epizodické situace k prvokům a goethovské epizodické situace z Utrpení mladého Werthera k organismu savců, jsou autoři Sindibádova domu stále ještě někde u kořenů evolučního stromu. Ale co více inspirujícího může provázet badatele než povědomí, že většina práce zatím ještě vykonána nebyla?

Autor je fyzik a příležitostný literát.