Analogický alpinismus

Symbolickou „Horou analogie“ byl pro výtvarníka Karla Malicha Kamenecký kopec u Holic, pro Ladislava Klímu či jeho alter ego Sidera v novele Slavná Nemesis byla takovým místem skála kdesi v Alpách, zvaná Jelení hlava. Pojem „analogický alpinismus“ se dotýká lidské možnosti usilovat o dosažení nedosažitelného, čemuž Klíma říká myšlení nemys­litelného, respektive myšlení desetitisíciny milimetru. Tato mohutnost lidského intelektu, značným procentem lidí ovšem nikdy neatakovaná, nachází svůj obraz ve zdolávání špatně přístupných přírodních útvarů, na jejichž vrcholcích se posléze ocitneme sami – odtud ono přirovnání k alpinismu. Vertikála se jako vhodný příměr nabízí nejnutkavěji, nemusí se ale nutně jednat jen o zdolávání vrcholů hor. Zrovna tak by byl vhodnou analogií pokus o spuštění na dno Mariánského příkopu v Tichém oceánu. Podobné poselství ostatně obsahuje i horizontální obraz odolávání mimořádně drsným klimatickým podmínkám v poměrně rovinaté krajině náhorních plošin, jako je praktikoval provokativní mudrc v Tibetu, známý jako Blázen pouště Tsong.

Jak se to má s Horou analogie (Le Mont Analogue, 1952), posmrtně vydanou nedokončenou knihou francouzského „parasurrealistického“ spisovatele René Daumala?

Pletiva vrstevnic

Na začátku příběhu jsme svědky návštěvy hlavního hrdiny, adepta výpravy za neproveditelným či nemyslitelným, v pařížském bytě „horského vůdce“ jménem Sogol (neboli Logos). Od téhle chvíle se dějí věci, které přinášejí větší či menší, ale vždy rozpoznatelnou, a tím trochu rušivou, kontaminaci historických reálií, mytologické symboliky a čiré fascinace neuskutečnitelným. Daumal nebyl příliš zkušeným ani zručným pisatelem tak rozsáhlých literárních útvarů, jakým je román, a tak mu zpočátku zřejmě nebylo dost jasné, že se prostřednictvím četných analogií se staršími mýty zamotá do pletiva vrstevnic na mapách a na ryzí vznět inspirace, o který šlo především, nakonec nezbude dost tvůrčích sil.

Ovšem taková přísnost možná není zcela namístě, protože samotná snaha vyjádřit aspirace lidského nitra na vyjádření nevyjádřitelného formou „příběhové“ knihy je nutně paradoxní a de facto odsouzená k neúspěchu. Daumal byl při psaní Hory analogie každopádně poučen cestopisnou literaturou, jistě včetně verneovek. Líčení peripetií pří zlézání Hory je přerušováno četnými popisy technických fint, které účastníci expedice vymysleli a které se vtělily do zvláštních cestovatelských pomůcek. V tom se zpracování látky příběhu blíží žánru sci­fi a „chlapecké“ dobrodružné četbě. Čtenářky budou touhle stránkou věci asi trochu frustrovány. Naštěstí Daumal na mnoha místech nechává zaznít svůj humor, jiskřící zejména tam, kde je metodika jedné oblasti bádání přenášena, často i násilně, na oblast jinou. Ale právě v tom je jeho síla.

Mozkový mechanismus selhává

Osobně mám nejraději Daumala tam, kde popisuje a analyzuje, co se s ním děje – tyto texty nalezneme například ve výboru Vysoká hra (1993). O něco méně jsem si ho oblíbil tam, kde spřádá úvahy – tuto polohu představuje například výbor esejů A mlčení rozhání temnoty (2010; recenze v A2 č. 5/2011). A nejméně úchvatný mi připadá tam, kde se pouští do vyprávění příběhů, což je ovšem základní linka Hory analogie. Proto za sebe řadím tuto knihu k Daumalovým nejslabším. Vrcholným místem současného vydání, které navíc kromě ústředního textu přináší Pojednání o analogickém alpinismu, dopis Very Daumalové coby předmluvu k prvnímu francouzskému vydání románu a doslov Jakuba Hlaváčka, je tak v doslovu citovaný výňatek z Daumalova dopisu nejmenovanému příteli, v němž popisuje jednu svoji horskou túru vykonanou v Alpách. Popis prokládá postřehy podobnými tomuto: „V těchto výškách mozkový mechanismus selhává. Vyvozuji z toho, že na vysokých vrcholcích je myšlení substanciální, nebo není vůbec. Pokud na někoho myslíme, pak celá hlušina neuspořádaných emocí zmizí a vůči oné osobě zůstane jen prostý a jasný cit. Rozumím, proč stoupenci Šivy kontemplovali na horských vrcholcích.“

Ale i v textu samotného nedokončeného ro­­mánu jsou pozoruhodné a poetické postřehy: „Oheň, který živí touhu a osvětluje mysl, plápolal vždy jen velice krátce a zbytek času byl vyplněn úsilím o oživení vzpomínky na jeho žár.“ Nebo: „Znali jsme ji všichni, tu prašivou bestii intelektuální chamtivosti.“ Načež Sogolův hlas upomíná ostatní spolupoutníky, že je nutno „přibít tu prašivou bestii na vrata a bez ohlédnutí odejít“.

Půvab nedokončeného

Dnešní horolezec sice už nemusí používat „mačky, jejichž řemínky stahují nohu, brání oběhu krve a napomáhají tak tvoření omrzlin“ (na soudobé boty se mačky připínají důmyslnějším způsobem), avšak přenesený, duchovní smysl Daumalových pouček svou platnost neztrácí. Symbolický je v tomto ohledu kontrast citovaných onomatopoických zpěvů domorodých horalů a rozvleklé básně nazvané Žalozpěv smolařských alpinistů, kterou složil odřeknuvší účastník expedice Alfonse Camard. I tato báseň je ale velmi vtipná a svěží a přibližuje nám všední strasti posvátných putování s nemalou dávkou ironie.

Text Hory analogie zůstal nedokončen, autor předčasně zemřel v roce 1944, a právě tato okolnost zřejmě činila román od prvního vydání atraktivnější, než kdyby byl dohotoven. Ale snad je to dobře – pozvánky na cestu do výšin metafyziky by neměly mít regulérní zakončení, nanejvýš něco na způsob „nekonečné drážky“, jak se dělává u vinylových gramodesek.

Na závěr ještě poznámku. V současném vydání Hory analogie v pražském nakladatelství Malvern mi především hodně citelně chybí sebemenší zmínka o tom, že próza byla v překladu Ladislava Šerého již jednou kompletně zveřejněna, a to ve zmíněném výboru Vysoká hra, vydaném o dvacet let dříve v nakladatelství Torst. Proč tomu tak je? Netuším.

Autor je fyzik a příležitostný literát.