Mezi mystikou a moralitou

Reného Daumala jsme měli příležitost číst v českých překladech přinejmenším v následujících knihách – Vysoká hra (Torst 1993); Černá poesie, bílá poesie (Dauphin 1994); Velká pitka (Grande beuverie 1938, Prostor 1994); Mugle-Mugl (Mugle 1978, Malvern 2007). Ani po nich není jeho dílo zdaleka ukázáno v úplnosti – nejnověji nám další jeho partie přináší výbor A mlčení rozhání temnoty, připravený s evidentní snahou vyhnout se opakování textů v češtině již existujících.

Nechlubit se v kruhu

Když budu parafrázovat poznámku pod čarou číslo 25 ze strany 33: „Co je Daumalovým myšlením, neli to, co si myslím při čtení jeho esejů já sám? …pravím, že jeho skutečným myšlením je toto, dokud se ovšem neobjeví nějaký jiný text, který mi bude protiřečit. Je to také prostředek, jak se svým myšlením nechlubit.“ – Svým myšlením? Spíše zde „svým rozpoznáním principů Daumalova myšlení“. Nedomnívat se, že v některém bodě čtení, na některé stránce, jsem uchopil celek či nějaké těžiště Daumalova myšlení. A nedomnívat se ani po přečtení celé knihy, že jsem to učinil. – Však je také vystavěna tak, aby se „důkazy“ vylučovaly „v kruhu“ – na rozdíl od takzvaného dokazování kruhem, zde jako by se jednalo spíše o vyvracení kruhem.

Negativní teologie – zhruba řečeno buddhistické provenience – se střídá s činným pojetím Nátja šástry a jejích odkazů na Upanišady. Daumal se ukazuje i v poloze, jakou jsme v češtině dosud nemohli znát – v poloze akademicky orientovaného indologa. Ani zde nezapře své preference a vybírá si k rozboru a k tomu, aby čtenáři přiblížil, takové pasáže z historických textů, jež se týkají slova, moci slova, hranic moci slova; vyjádření záměru, možností různého vyjádření záměru, účinnosti různých možností vyjádření téhož záměru. „Indická slovní spekulace si vždy uchovává svůj vztažný a přechodný charakter právě díky tomu, že slova byla důvěrně spjata s architekturou života; tvořila přechodnou oblast mezi otázkou, z níž vzešla, a řešením, v němž mají zaniknout.“

Tlamy, rypáky a držky

Překladatel a vydavatel v jedné osobě, Jakub Hlaváček, zvolil toto řazení textů trefně, navíc tak, že pokaždé je několik vážnějších textů odděleno jedním nebo více patafyzickými texty, které přinášejí chvíle odpočinku od té urputnosti, aniž by přestaly stimulovat k úvahám a inspirovat ke změnám úhlu pohledu. To je velkou devízou četby Daumala; on umí provokovat čtenáře ke změně pohledu, nenechat mu dostatek času, aby začal mít pocit, že se s tím Daumalem „popasoval“. Daumal umí být zavádějící a i v rámci jen několika odstavců s vámi oběhne celou oběžnou dráhu: Třeba – text se jmenuje Kapitola, která představuje autora v nejintimnějším světle – Ha, bude striptýz! A ono: „Místo mého narození… je jurským odkryvem… ale krajina, která mě nejvíc ovlivnila… je území tvořené břidlicí. … Objevuji oválný vesmír. Halucinuji.“

Byl to vesmír lidského obličeje, té „odvrácené strany hlavy“, tj. oné spodní strany, kterou obličej dosedá na zbytek hlavy, tak jak by smyslové orgány analogicky „dosedaly“ na centrum mozku? – „Jsou tváře, v nichž jsou smyslové orgány stlačeny směrem dolů: oko, ucho, nos, vše je podřízeno ústům, jež jsou sama o sobě pouhým otvorem pro přijímání potravy. Právě tyto tváře nám vnucují myšlenky na tlamy, rypáky a držky. Pak je jiný typ tváří, v němž je vše vytaženo k hornímu pólu hlavy; oči, uši, nos, a dokonce i ústa, tedy mozkové nástroje jsou jakoby zavěšeny pod čelním obloukem.“

Dobrá, probuďme se

Překladatel zaslouží pochvalu za životaschopné a čtivé přetlumočení tak odlišných textů. Na několika místech se však nevyhnul věcným chybám. Gandhára bylo místo, a ne osoba, a tím pádem je velice podezřelé, že „G. byl buddhistou a nikoli Indem ve vlastním smyslu toho slova“ (poznámka pod čarou číslo 65 na s. 98). Jinde – Vědec určil toleranci průměru hřídele na 0,001 mm (s. 150), nikoli průměr hřídele. Takhle by to nestačilo, aby stroj fungoval, ani když z toho zámečník nakonec udělá 0,1 mm. – Těchto míst je ovšem velice málo a neubírají celku překladu pregnantnost u beletrie neobvyklou.

Hledáme pro různé mýty, jakož i pro filosofii nový soulad s přírodou, ekonomickým uspořádáním, institucemi, různými vědeckými, technickými a uměleckými obory? A hlavně se základními potřebami člověka (v naší době)? – Pokud je i toto sen, dobrá, probuďme se.

Jako v tom magickém představení, Daumal je tím, kdo neopomene „slovo ‚moucha‘ vyslovit ještě potřetí, aby na konci bylo vše jako na začátku, …kromě naší paměti, která vše zachovala, ale která je i bez toho značně přeplněná“.

Nejrozsáhlejší je text Revolta i ironie, kde autor z určitého časového odstupu (ale datován je roky 1926–27, takže jej dopsal v 19 letech!) hodnotí svou mladistvou revoltu a rozborem jejích kladných i záporných stránek postupně dospívá k jejímu překročení, integrujícímu ovšem i její obsah a náboj: „Velcí učitelé lidstva se neobraceli zvlášť ke smyslům ani k srdci; hovořili vždy k celku každé bytosti, a tak i ten, kdo žije svými smysly, zakouší krásu těchto slov, ten, kdo žije srdcem, skrze ně také přijal jejich jemné city, a kdo žije v rozumu, ten také rozumem zakusil jejich pravdivost. Dočkáme se jednou, že někomu z nás bude znovu dána milost uskutečnit tento zázrak?“ Na konci textu se dostává k nutnosti přijmout koncepci reinkarnace. A jinde smiřuje reinkarnaci i s křesťanstvím. V obojím se uplatní tentýž apel na autenticitu – „Křesťan si řekne: mám jen tento pozemský život, a proto se musím zaměřit na svůj cíl a neztrácet čas. Buddhista si řekne: To, co jsem zapomněl udělat dnes, budu muset snášet po mnoho životů, proto se musím každým okamžikem vědomě snažit dělat to, abych se vyhnul věčnému a horšímu opakování. Ovšem daleko spíše si křesťan pomyslí: Bůh je tak dobrý, …všechno zařídí; a navíc je můj osud předurčen – a buddhista: mám před sebou tisíc životů, stále budu mít dost času.“ Mystika a moralita se potkávají, to bychom asi i čekali. A jak s tím souvisí poezie? „Tam, kde se o ní mluví, není. Do ticha bezčasí, kde poezie stále bdí, se ponořme bez naděje na návrat. Mnoho lidí tam utone, někteří ji rozezní.“

Autor je fyzik a příležitostný literát.