Když se i sám morek začne třást

Dílo belgicko­-francouzského básníka a výtvarníka Henriho Michauxe (1899–1984) vytváří svébytný celek, nezařaditelný do žádného z literárních proudů minulého století. Jeho texty jsou především niternými sondami posouvajícími hranice vnímání k jeho limitům, ale také návratem představujícím nutnou duševní očistu i sebezáchovný reflex.

Literární dílo Henriho Michauxe je v českém prostředí známo jen útržkovitě. Z šedesátých let pochází slovenský výbor z básní Lazar, spíš? (Slovenský spisovateľ 1968), přeložený Jozefem Mihalkovičem, v devadesátých letech vyšla v překladu Patrika Ouředníka próza Jistý Plume (Volvox Globator 1995), pak Václavem Jamkem přebásněná antologie Prostor uvnitř (Mladá fronta 2000) a před nedávnem cestopis Barbar v Asii v překladu Hany Zahradníčkové (Tichá Byzanc 2010). Pokud jde o celkový pohled na Michauxovo dílo, jsou tyto knihy samozřejmě jen malými střípky, žádná z nich nám navíc nemá šanci přiblížit autorovo pozdní dílo, tedy „psychedelické" zápisky a esejisticko­-vědecká ­pojednání ze sedmdesátých a osmdesátých let. V zacelování této mezery představuje slibný začátek útlá knížka Cesta nepoddajnosti (Une voie pour l’insubordination) z roku 1980.

Útrapy paranormálních jevů

V první části textu se Michaux zabývá fenoménem poltergeistu. Dospívá ke konstatování, že k jeho projevům dochází v souvislosti s existencí dospívající dívky, jež je drcena konvenční společností reprezentovanou „otcovským domem". Mimovolně, na základě pouhých emočních a „energetických" bouří v jejím organismu navozuje zkoumaný paranormální jev. Její osobnost je rozštěpena mezi protiklady: jedna polovice respektuje řád, druhá jej sabotuje právě skrze projevy poltergeistu. Psychoanalytické souvislosti jsou zde jen letmo načrtnuty.

Poté se autor přesouvá k jinému typu paranormálních jevů, a sice k útrapám zakoušeným askety a mystiky v dějinách římskokatolického křesťanství. Ukazuje, že jejich náboženská víra neochabovala ani ve stavech rozdvojení osobnosti a zvnitřnění zápasu s ďáblem či nepojmenovanou zlou mocí. V tomto boji – jehož projevy děsily okolí daného askety a při němž nechyběly ani fyzické útoky, nesnesitelné vyrušování či konfrontace s hnusem výkalů – se trpící křesťané a křesťanky přimykali k víře a získávali tak schopnost s větším či menším klidem vše přestát, nakonec smířeně zemřít a v některých případech, jež jsou zdokumentovány, ze sebe i po smrti vydávat jakousi léčivou sílu.

Opakovat své umučení

Michaux píše: „Neposuzovat světce jako ostatní lidi. Nikdy nejsou tak ,bezradní‘. Fenomén duchovního propojení svatých duší ustavuje ještě jiný svět, téměř bez hranic. Předtuchy, výpomoc, podpora na dálku, informace, orientace, zázračná společnost, která nikdy neopustí ty, kdo mají víru, a skrze takové nejužší spojenectví zprostředkovává a udržuje vztah mezi nimi a všemi ostatními jim podobnými, ještě více zkoušenými, kteří žijí, žili a jejichž stopy nadále zůstávají rozpoznatelné." – Kniha absorbující teologii stejně jako zkušenosti s drogami či východní učení se zvolna stává jakýmsi mravoučným traktátem pro dnešní dobu.

Budiž to ukázáno na analogickém příběhu. Italská mystička Maria Teresa Carloni se v mládí několikrát pokusila o sebevraždu. Později v sobě pociťovala přítomnost jakoby druhé osoby, která k ní promlouvala. Ten vnitřní hlas se postupem doby stával tak intenzivním, že se musela zamknout ve svém pokoji, aby si druzí nevšimli, co se s ní děje. „Hlas" mluvil a ona odpovídala. Dle její interpretace to byl Ježíš, jenž sdělil: „Toužím opakovat v této duši své umučení." Od té doby každý pátek po dobu tří hodin prožívala agonii Pána na kříži. Na doporučení zpovědníka podstoupila psychiatrické vyšetření, ale lékař nezjistil žádné patologické odchylky. Na podzim 1952 se u ní objevila stigmata. Bylo jí sděleno: „Pán Ježíš souhlasí s tím, že bude tvým snoubencem, ale chce, aby se jeho snoubenka podobala jemu: bude pronásledována, deptána, očerňována, bude trpět tělesně i duševně… Když jí budou lidé pohrdat, bude Bohem přijata jako nejcennější perla, získaná a vydaná jako cena nebe za mnoho duší."

Charisma bilokace

Nejprve došlo k přijetí pasivních úkolů. Hlas se Marie Teresy zeptal, zda je ochotná se všemi důsledky přijmout oběť za Rusko a za všechny země, které Rusko opanovalo a jimž se snažilo vnutit ateistický materialismus. K dosavadnímu fyzickému a morálnímu utrpení přistoupily útoky satana, který ji zraňoval a také rozpoutal kritiku a pomluvy v jejím okolí. Počátkem března 1953 přišla zpráva, že Stalina ranila mrtvice a je blízek smrti. Následující pátek, ještě než začalo obvyklé tříhodinové utrpení, hlas řekl: „Dříve než Stalin zemře, chci mu dát možnost spásy, tak jako všem vykoupeným duším. Jestliže souhlasíš, obětuj tyto tři hodiny za Stalina. A ať tě utrpení této bytosti neděsí." Maria Teresa souhlasila. Přítomný kněz později vzpomínal: „Nikdy jsem podobné utrpení neviděl, ani ve fyzickém smyslu… Měl jsem chuť vzkřiknout: Dost! Dost!"

Od té doby, tedy od roku 1954, na další požadavky „hlasu" mučednice odpovídala souhlasně. Po nějaké době, během níž osvědčila svou odolnost a pevnost v plnění úkolů, nadešla další fáze, která ji zmocnila k aktivním zásahům při pomoci potřebným. Díky charismatu bilokace se mohla ocitnout na různých místech. Fyzicky setrvávala ve svém bytě v Itálii a současně byla pozorována ve své tělesné podstatě na jiném místě, vzdáleném často tisíce kilometrů. Tam mohla rozmlouvat, provádět různé nepřirozené věci, procházela zavřenými dveřmi, přes brány i překážky z ostnatého drátu. Kromě vnitřního „hlasu" se v ní začaly ozývat hlasy různých osob prosících o určitou formu pomoci. Maria Teresa si nic neulehčovala.

Nanebevzetí je výtah

Je vhodné zmínit, že k síle mystiků v některé fázi jejich konání přispívá to, že znají konkrétní dopad svého postoje. Nějaký hlas jim vyloží, jakou formou bude jejich utrpení zúročeno. Málo se však v legendách pojednává o období, kdy nastupuje zmatení, bolest a rozpory, aniž by dotyčnému bylo ukázáno jakékoli východisko. O tyto situace se jedná Michauxovi v jeho rozborech zvláště. Nedospívá ovšem k jednoznačně vyjádřeným závěrům. Kdyby v tomto textu pracoval s odvážnějšími metaforami (což kvůli přesnosti úmyslně nečiní), mohl by snad použít přirovnání Salvadora Dalího z doby, kdy se u Marie Teresy Carloni objevila stigmata: „Nanebevzetí je výtah. Stoupá vzhůru díky váze mrtvého Krista."

Psychologicky a filosoficky vzato by bylo možné se v perspektivě Michauxových úvah dostat za horizont daný podobou této knihy. Michaux například píše: „Amatéři uspějí jen nakrátko, ve chvílích osobní exaltace nebo všeobecného nadšení. Jinak zazmatkují a dokonalé psychické přilnutí nesplyne s jejich povahou ‚jak se patří‘, což je běžná zkušenost drogujících, které náhlá amorálnost, nemohoucí najít své místo a hlavně neschopná si ho udržet, jenom zoufale a bezvýchodně vyvede z rovnováhy." – Jenže co když dotyčný „jak se patří" splyne a nalezne sebe sama proměněného a explicitně horšího než dříve? Buďme vděčni za Michauxovu skvělou knihu, která podobné otázky evokuje.

Autor je fyzik a příležitostný literát.