Žít dechem druhého

Většina textů Herty Müllerové (nar. 1953) se vykazuje nezvykle přesnou strukturou, vážením každé čárky, mezery či tečky a až básnickým, a přesto surovým a strohým jazykem (více viz A2 č. 22/2009 a č. 22/2010); kompozice i jazyk knihy Rozhoupaný dech (Atemschaukel, 2009) se však od dalších knih v mnohém odlišuje. Spisovatelka se zde vzdálila od magického a krutě surreálného mikrokosmu, v němž přetavuje své zkušenosti s každodenní realitou utlačovaných švábských Němců v Rumunsku sedmdesátých a osmdesátých let, a posunula se k snovému literárnímu tvaru. V něm se vyrovnává s těžkou zkušeností autorky rozdělené mezi dvě země a dva národy, pro něž byla vždy osobou podezřelou, vysmívanou či do jisté míry stigmatizovanou. Důvodem ke změně bylo její setkání s básníkem Oskarem Pastiorem (1927–2006).

Odejít od sebe

Herta Müllerová v doslovu k německému vydání knihy popisuje své rozhodnutí zaznamenat zkušenosti z ruského pracovního tábora, které zažil Pastior, švábský Němec a literát ze sedmihradského města Hermannstadt (rumunsky Sibiu, česky Sibiň). Nemá ale jít jen o pokus ukázat méně známou podobu německé historie 20. století. Autorka naznačuje jistou traumatickou paralelu mezi básníkovým osudem a osudem své rodiny, neboť i její matka strávila v ruských lágrech, které byly obvykle na ukrajinském území, dlouhých pět poválečných let. A to z jediného důvodu: že byla (podobně jako Pastior) Němkou žijící v Rumunsku – tedy jasným nepřítelem určeným a zneužitým k obnově válkou zdevastovaného Sovětského svazu. Aniž by jakkoliv na poválečné utrpení Němců prvoplánově upozorňovala, její knihy ukazují, nakolik byla rumunská či sovětská politická rozhodnutí a šikana minorit brutální, bezohledná a k vině nebo nevině konkrétních osob lhostejná. Například v roce 1945, po pádu generála Antoneska, byli do pracovních táborů deportováni všichni muži a ženy ve věku 17 až 45 let bez ohledu na jejich politickou příslušnost či minulost. Díky tomuto rozhodnutí se v lágru ocitl i hrdina knihy – Leopold Auberg, sedmnáctiletý homosexuál, jenž původně možnost odjet od rodiny, která by jeho orientaci nepřijala, v podstatě vítal, neboť netušil, co jej v gulagu čeká.

Ve svých starších textech se Müllerová vyrovnává s vlastní zkušeností Němky či se zkušenostmi svých blízkých a známých v rumunském prostředí, kde se menšinami zcela zjevně i dlouho po válce pohrdalo, nebo popisuje obtíže svého života a strach z pomsty rumunských úřadů v Německu po emigraci (více například v románu Herztier, Srnéčko, 1994). Oproti tomu v románu Rozhoupaný dech ustoupila autorka do pozadí a dala se do služeb osobního příběhu jiného spisovatele. Müllerová, která nikdy nebagatelizovala vinu svého národa během 20. století (sama se nebála ukázat svého otce jako sympatizanta nacistické ideologie, jenž i dlouhá léta po válce opilý zpívá válečné písně), ukázala na příkladu osudu Oskara Pastiora nejen málo známou stranu poválečné historie, ale i jiný způsob, jakým lze hovořit o zkušenostech s ideologií.

Gulag otevřený poezii

Oba spisovatelé se rozhodli tíživé vzpomínky ztělesnit v knize, avšak během nahrávání a zapisování Pastiorových vzpomínek, které dokonce vyústilo ve společnou cestu do míst bývalých lágrů na Ukrajině, významný německý literát Oskar Pastior (mimo jiné držitel Büchnerovy ceny) bohužel zemřel. Více než rok se pak Herta Müllerová nedokázala ke knize vrátit a práci nad společným dílem dokončit. Návrat k materiálu dílem plyne patrně ze závazku napsat společně knihu a dílem ze snahy překročit vlastní morfologii a svět. Svůj charakteristický básnický jazyk, který sice v několika pasážích knihy zjevně dává o sobě vědět („Cementu nikdy nebylo dostatek. Uhlí bylo víc než dost. Struskových tvárnic, štěrku a písku bylo dost. Cement docházel neustále. Pohlcoval sám sebe. Před cementem jsme se měli na pozoru, stával se noční můrou.“), potlačila a dala prostor literárně opracované výpovědi Pastiorově. Tu s důkladností sobě vlastní rozčlenila – do více než šedesáti krátkých a výrazně rytmizovaných kapitol. Odvrhla sebe, vzdala se popisu svých zážitků či názorů a propůjčila své jméno, knihu a literární cit druhému.

Ve výsledku lze těžko rozeznat, které věty či odstavce jsou dílem zápisu Pastiorovy výpovědi a které jsou spisovatelčinou prací, neboť kniha má jasnou koherentní stavbu i poměrně věcný, konstatující, ale i tak dosti bohatý jazyk, jenž se vymyká „typické lágrové“ literatuře. Kapitoly nesou poetické názvy, rozhovory jsou očištěny na dřeň výpovědi, je tu znát cit pro drama vnějších událostí a množství symbolicky se opakujících a variovaných obrazů či motivů (hlad, zima, nedostatečné oblečení, ztráta cti kvůli trošce jídla atp.) je i obrazem hrdinovy psychiky. V onom neobvyklém dělení prózy na leckdy jen stránkové kapitoly s důmyslnou výstavbou a smyslem pro nedrastickou dramatičnost je jeden z největších přínosů knihy. Zmíněný akcent literárnosti, která má při vší věcnosti a popisnosti stále výsostnou estetickou hodnotu, odlišuje knihu Herty Müllerové od většiny lágrové literatury, nemilosrdně vzpomínkové, primárně informativní a rekonstruující události.

Totalitní bildungsroman

Herta Müllerová svým rozhodnutím zaznamenat příběh Oskara Pastiora představuje v podstatě neznámý typ hrdiny pracovních táborů – homosexuálního mladíka, který v lágru dozrává a je konfrontován s nečekaně tvrdou realitou. Prózu tak můžeme do jisté míry považovat za nevyfabulovanou podobu takzvaného románu zrání – bildungsromanu. Fakt, že se citlivý Auberg – Pastior ocitl ve vězení jen z důvodu překročení věkové hranice, zde nabývá rozměrů hrozivé ironie osudu.

Kromě této postavy a zmíněných jazykových kvalit próza nepřináší nic nového. Avšak závěr Rozhoupaného dechu, v němž je popsán hrdinův návrat z Ukrajiny do rumunské reality k rodičům, jimž se v době jeho nepřítomnosti narodil druhý syn, a dále zachycuje jeho druhé sexuální probuzení, přestěhování do Bukurešti umožňující mu větší anonymitu (homosexualita byla tehdy v Rumunsku přísně trestána), svatbu a následnou osamělou emigraci do Rakouska, patří k neobvyklým a mimořádně silným pohledům na zkušenosti enormně citlivého jedince, jemuž se celý svět obrátil vzhůru nohama.

Přestože druhý český překlad prózy Herty Müllerové nepřekvapuje v takové míře jako první přeložený titul Cestovní pas (Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt, 1986, česky 2010), i tak jde o důsledný a přesvědčivý pokus překročit hranice způsobu zachycování hrůz 20. století. Na síle mu neubírají ani poněkud nadbytečné doslovy od překladatelky Radky Denemarkové a publicisty Petra Fischera. Zvláště text Denemarkové se ukazuje spíše jako demonstrace jejích literárních ambicí než osvícená analýza literární tvorby.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.