Past ústící do pasti

Próza Srdce bestie (Herztier, 1994) je v pořadí třetím do češtiny přeloženým románem Herty Müllerové, německé autorky narozené v rumunském Banátu a držitelky Nobelovy ceny za literaturu. Jde o příběh čtveřice studentů, příslušníků německé menšiny, kteří jsou v Ceauşeskově režimu po skončení vysoké školy nuceni nastoupit do přiděleného a mnohdy ponižujícího zaměstnání. Pevný svazek přátel zde představuje jedinou možnou skrýš, oblast svobody a důvěry v brutálním prostředí. Nucené odloučení přátelství do značné míry narušuje a každého ze studentů paralyzuje či jej vede k cynickému a obrannému postoji vůči realitě. Každý ze čtveřice se propadá stále hlouběji do vlastního strachu a oprávněných paranoidních představ, způsobených nejen výslechy nevyzpytatelného a krutého komisaře Pjeleho, ale i obavami o vlastní budoucnost, která začíná být bezvýchodná. Aby unikli deformovanému životu v rumunském systému, podávají žádosti o vystěhování do západního Německa, ačkoliv se i této možnosti vnitřně brání. Stále si totiž uvědomují, že zrůdný je režim, a nikoliv oni, přestože i jejich síla a identita je čím dál víc rozdrobována vnějším nátlakem (jeden upadá do blouznivé letargie, druhý se částečně přizpůsobuje návykům lidí, jimiž pohrdá a chlemtá s nimi na jatkách čerstvou krev).

Rumunsko se jeví jako past, v níž každý sleduje každého, a před tajnou policií Securitate není úniku. Georg, který se jako první vystěhuje do západního Německa, spáchá údajnou sebevraždu, ale není pochyb o tom, že byl zavražděn. Tereza, nejbližší přítelkyně ústřední hrdinky, se vypraví do Německa na návštěvu, ale posléze se ukáže, že přijela z popudu tajné služby, aby osobu, která jí důvěřuje, sledovala. Rumunský režim je v tu chvíli všemocný a nerespektuje ani hranice států. Své pasti má nastražené všude.

Prokleté území, dusné bezčasí

Většina memoárové i prozaické literatury vztahující se k období komunistické diktatury bývá buď mnohdy literárně bezbarvá, či pouze stroze popisná a v mnoha ohledech nenabízí překvapivou a skutečně novou perspektivu pohledu na teror a ponížení. Dílo Herty Müllerové však představuje skutečně jedinečný typ nesmlouvavé odpovědi na léta utrpení. Přestože lze všechna autorčina díla považovat za texty do značné míry autobiografické, neulpívají na bezprostřední ukřivděnosti či detailnosti popisů bestiality Ceauşeskova režimu, perzekvujícího menšiny na rumunském území.

Müllerová nehovoří o ideologii přímo, například téměř nepíše o komunistické straně a samotného Nicolae Ceauşeska metaforicky opisuje či o něm hovoří v pouhých šifrách a narážkách. Hrůzovládu zachycuje z pohledu švábských Němců, kteří se pokoušejí o vystěhování do SRN, aniž by se výslovně hovořilo o osmdesátých letech 20. století. V Srdci bestie panuje dusné bezčasí a ani prostorové zasazení není explicitní, spíše se jej domýšlíme podle autorčiny biografie. Müllerová takřka neužívá názvů měst a vesnic, v nichž se děj odehrává, jako by šlo o prokleté území a samotné vyřčení jména přivolávalo smrt. Stejně tak ukrývá realitu za symboly a metafory – dělníci například pracují v továrnách na plechové ovce anebo dřevěné melouny.

Odbočky a slepá ramena

Müllerová je typem autorky, která váží slova a redukuje svou výpověď na precizní, neuvěřitelně metaforický a košatý, ale přesto strohý a nekompromisní literární tvar, v němž není prostor pro grafomanii, k níž by paradoxně autorčino tíhnutí k až rurálně-surrealistické obrazotvornosti mohlo svádět. Poetika všech děl švábské spisovatelky totiž těží ze dvou protikladných zdrojů. Prvním je inspirace složitě komponovanou současnou literaturou s narušenou linearitou vyprávění, jež se rozpadá na mikropříběhy či fragmenty událostí, jejichž aktéři jsou leckdy redukováni jen na jakési slupky lidských bytostí se střípky možného psychologického profilu. Druhým podstatným zdrojem je lidová imaginace a vesnická zemitost a přímočarost.

Hlavní osa příběhu má stovky odboček a slepých ramen. Události sice mají kauzální vývoj, ovšem časový rámec, do něhož jsou zasazeny, má až rituální a cyklický charakter, zaručující osudovou a nezvratitelnou neměnnost atmosféry: „Viděla jsem pěnu na zubech a pomyslela si: Zelené švestky se nejedí, pecka je ještě měkká a člověk skousne smrt. Švestkožrouti byli sedláci. Zelené švestky je pobláznily. Projídali čas, aby ho odvrátili od povinné služby. Vklouzli do skrýše dětství, do dětských krádeží před venkovskými stromy. Nejedli z hladu, dychtili po nakyslé chuti chudoby, ve které ještě před rokem klopili oči a schovávali hlavu jako před ranou otcovy ruky. Vyjedli kapsu do prázdnoty, kapsy uhladili a švestky vláčeli v žaludku. Horečku nedostali. Byly to zvětšeniny dětí.“

Elementy teroru

Podobně jako je čas textů cyklický, řídí se opakováním ritualizovaných činností (řezníci neustále pijí krev na jatkách, opakují se i schůzky čtveřice hrdinů, výslechy komisaře Pjeleho, posílání dopisů se smluvenými znameními) a nelze z něho vystoupit či jej svým rozhodnutím zvrátit, je i skutečnost komunistického Rumunska bezvýchodná i přes možnost emigrace do západního Německa, které je vysněné, ale zároveň cizí.

Příběh prózy Srdce bestie je naplněn realitou Ceauşeskova režimu až po okraj, přesto z něj ale netrčí schematicky či tezovitě. Naopak, všechny výše zmíněné elementy teroru se díky bohaté metaforice a jisté abstraktnosti stávají daleko sugestivnějšími a surovějšími.

Překladu Radky Denemarkové nelze nic vytknout, snad vyjma samotného titulu Srdce bestie, jenž je možná lehce nadsazený (překladatel Radovan Charvát přeložil titul v mnohém výstižněji jako Srnéčko). Nedostatkem knihy jako takové je však dosti nekoherentní překladatelčin doslov, který se až příliš okatě snaží vyrovnat literárním schopnostem autorky a ve svém podtextu vypovídá spíše o spisovatelských ambicích překladatelky než o životě a díle Herty Müllerové.

Autor je dramaturg.