Blog ekonoma Milana Zeleného na Aktuálně.cz čtu s velkým potěšením. Autor totiž zastává jisté názory v tak ilustrativní podobě, že nebýt lidí jako on, musel bych si je vymýšlet. Zelený je mistrem žánru zvaného ekonomický lyrismus.
Žijeme ve dvou světech – ve světě lži a ve světě pravdy. Svět lži je světem politiky a je takový, jaký je, protože politik se musí podbízet lidem, aby vyhrál volby – „musí natírat tanky skutečnosti na růžovo (je-li u moci), nebo na černo (je-li v opozici)“. Politici lžou „kvůli těm, co je volí“, je přesvědčen Zelený. Přesto hlásá přímou demokracii – není ovšem jasné, jak dosáhne toho, aby pro změnu neobelhávali lidé sami sebe. Patrně lid vymění – nebo ho vyškolí, vychová k tomu správnému smýšlení. Ačkoliv založení nějaké vysoké školy pro obyčejné lidi nenavrhuje. Zato má v plánu založit vysoké školy pro novou generaci podnikatelů, „národních kapitalistů“, a pro – světe, div se – politiky, tentokrát ale opravdu profesionální. To mají být asi takoví, kteří se rozejdou se světem starých lží a vstoupí do světa pravdy.
Svět pravdy je ten, který popisují ekonomičtí experti. Ne tedy všichni – autor vylučuje ty stranické, prý jsou to oxymoróni. Ale takoví ekonomové, jako je samotný Zelený, ti nestraničtí (a nestranní), ti jistě říkají jen pravdu. A jestli vás teď napadá, že tu máme zas jednoho z těch industrialistických dinosaurů, vyžívajících se ve spalování usazenin prehistorické fauny a flóry, tak Zelenému křivdíte. Je věrný svému jménu, je pro ekologii. Zdůrazňuje ale, že na rozdíl od klimatických aktivistů v ní vidí byznys. Ekologická krize tedy existuje, protože to říká trh – a trh přece nelže. Jen tu někomu uniklo, že měla-li se ekologická krize stát „objektivní realitou“, museli ti nevědečtí aktivisté několik desetiletí vytrvale natírat skutečnost… na zeleno.
Hlavně je třeba začít se dívat na svět neideologicky. Pravice – levice, to je zastaralé a uměle to rozděluje lidi, říká Zelený. Nevím, zda si to mám vyložit tak, že v té nové, pravé (pravost jistě není pravicovost) politice se už nemají odrážet sociální rozdíly. Možná je to tak, že sociální rozdíly nutí lidi a politiky lhát, a tak je zapřeme… Nebo možná v „národně-inovačním kapitalismu“ (jedno neideologické slovo vedle druhého) už žádné nebudou, protože se zruší sociální dávky, což povede k tomu, že všichni budou mít práci.
Začít je třeba od regionů, tam prý nejsou zvědaví na „import programů z centra“, na levici a pravici. Právě tam se může rozvinout spojení tří pilířů ideální obce: „triáda podnik – škola – radnice může lépe spolupracovat, sdílet vytvořené prostředky, snižovat závislost a zvyšovat autonomii regionu“. Také vám to připomíná staré dobré „kostel – škola – radnice“, ono odpolitizované panství c. a k. mocnářství? S tím rozdílem ovšem, že moc Boží (kostel) je nahrazena mocí hospodářskou (podnik). Ale to má svoji logiku, obojí je zaměnitelné. Co jiného je trh než místo, kde se zjevuje pravda, voda se mění ve víno a na oltář se pokládají oběti?
Jak ale víme z teologie, trojice oplývá mystickou jednotou – je trojjediností. Tak se za triádou mocí v Zeleného ideální obci skrývá moc jediná, přelévající se z jedné podoby do druhé, ale současně stále táž. Jejím symbolem, světcem „národně-inovačního kapitalismu“, je Tomáš Baťa, velkopodnikatel, který byl zároveň starostou a faktickým vládcem Zlína; dnes se po něm jmenuje univerzita, kam možná sestupuje jeho duch. Lid ho miloval, neboť „nebyl politik, neznal ideologii, nepředstavoval žádnou stranu – sloužil veřejnosti, ne stranickým zájmům“.
Inu, bez silného vůdce se přímá demokracie neobejde.
Autor je filosof.