Festival otrlého diváka se pomalu stává ustálenou a dokonce velmi vyhledávanou filmovou událostí. Vymezit pole, na němž se přehlídka pohybuje, však není vůbec jednoduché.
Festival otrlého diváka sám sebe definuje jako „přehlídku filmové neestetiky“, přinášející díla „extrémní kinematografie“. Příznačné je, že obě tato vymezení jsou v podstatě negativní, a to do té míry, že promítané tituly odkazují až někam do „vnějšího vesmíru“ – mimo estetiku a do oblasti extrémů. Tento přístup ale vede na scestí, protože v zásadě staví na rozlišení „umění“ a „neumění“, přičemž otrlé filmy umísťuje mimo uměleckou škatulku. „Neumění“ získává přízviska „brak“, „pokleslost“, „tabu“, „extrém“ a podobně, čímž ještě utvrzuje své postavení čehosi odpadlého, degenerovaného, vyvrženého. Z tohoto chápání pak plynou neplodné snahy obhájit „neumění“ na umělecké půdě, o což se pokouší například jeden ze zakladatelů festivalu Eugen Liška v textu Otrlý divák a obrazy hrůzy (Film a doba 2/2008). Nedůslednost takového přístupu tkví v tom, že každý ze zde obhajovaných snímků je chápán jako jedinečná výjimka, jež má dokonce stanovovat či přímo překračovat meze toho, co je v rámci umění zobrazitelné. Přehlíží však, že celý Festival otrlého diváka od svých počátků spadá do mohutného proudu zhodnocování „braku“, který už nemá být chápan jako odpad od umění, ale naopak jako jeho součást.
Hranice otrlosti
Komunita fanoušků otrlých filmů se s oblibou staví mimo většinový vkus a pohrdá jak hlavním proudem, tak „intošskými“ experimenty. To ale neznamená, že území, jehož hranice si takto značkuje, je vymezené čistě negativně. Arogance vůči ostatním diváckým sférám je totiž typická i pro fanoušky blockbusterů či ctitele festivalových filmů. Střetávají se zde různé přístupy diváků, kteří preferují jiné typy filmů a na základě těchto preferencí hodnotí (většinou negativně) i všechny ostatní snímky, na které natrefí.
Divácký vkus, který vytváří program Festivalu otrlého diváka, sám sebe popisuje obtížně uchopitelnou slitinou vágně definovaných a často i významově pokřivených pojmů typu „horor“, „camp“, „exploitation“, „splatter“, „grindhouse“, „B-movies“ atd., jež vycházejí z různých kontextů populární kultury. Zacílení „otrlých diváků“ ale popkulturu plynule přesahuje směrem k avantgardě (Nekromantik, 1987, Svatební váza, 1974) či festivalové kinematografii (Lži, 1999, Opožděný člověk, 2004), ale také k hlavnímu proudu (Rambo: Do pekla a zpět, 2008, Vlkodlak, 2010). Nepevnost hranic je pro tento typ diváctví charakteristická, zejména oproti zálibě ve škatulkování typické pro festivalové publikum, jež uznává koncepce autorství a uměleckých směrů, i ve srovnání s fanoušky mainstreamových snímků s jejich schopností fanaticky se nadchnout pro aktuální módní vlny (Harry Potter, Avatar, 2009). Můžeme říci, že s mainstreamovými diváky sdílejí „otrlci“ touhu po zábavě, byť po jiném typu zábavy, zatímco s festivalovým publikem je pojí schopnost odstupu od sledovaného díla, byť jde o jiný typ odstupu.
Ironie a paradox
Susan Sontagová v Poznámkách o fenoménu camp (1964, česky Labyrint Revue 7–8/2000) charakterizuje camp mimo jiné jako „vítězství ironie nad tragédií“. Vkus otrlých diváků se od estetiky campu v některých ohledech na první pohled liší, především v tom, že otrlý vkus oproti campu není zženštile zdobný, ale naopak si libuje v odpudivosti, nechutnosti a hrůze. Ironický přístup naopak camp a otrlé diváctví jednoznačně sbližuje. Blízkost otrlého diváctví a hororu zase může být pochopitelná tím, že horor bývá vykládán jako moderní nástupce tragédie a otrlí fanoušci mají silnou tendenci děje těchto filmů ironizovat (fanděním vrahovi či prostým výsměchem hrůzyplným scénám). To ale neplatí stoprocentně, protože jsou právě tak schopní ocenit působivé a „zdařilé“ výjevy děsu (Mučedníci, 2008, Dům ďábla, 2009). Slibnější se tedy zdá vysvětlení vycházející z pojetí hororu jako žánru, který je z diváckého hlediska paradoxní, protože jeho publikum je přitahováno něčím odpudivým.
Zábava a odstup, které charakterizují otrlé diváctví, tedy plynou z ironie a paradoxu, z nichž lze vysvětlit i zařazení klasických pornofilmů či laciných exploatačních snímků do festivalového programu. Chápe-li se otrlý vkus jako výstřední, není to kvůli tomu, že se vymezuje vůči umění, ale proto, že k ničemu nepřistupuje přímočaře – vážnost je pro něj záminkou k zesměšnění a odpudivost cestou ke slasti. Je to vkus zakotvený v protimluvech, a proto se nemůže brát tak vážně jako festivalové či mainstreamové diváctví. Pro ostatní divácké skupiny dokonce představuje jisté nebezpečí, jelikož naznačuje, že hodnoty dneška se mohou zítra stát terčem posměchu.
Campová stránka otrlého vkusu z něj dělá vynikající nástroj reflexe a kritiky, jeho paradoxní povaha mu zase umožňuje prozkoumávat oblasti, jichž se jiná divácká pojetí štítí. Díky tomu, že dokáže docenit snímky, pro něž mají jiné divácké preference jen opovržení, stává se demokratizující silou, která nahlodává snahy o hierarchizaci různých okrsků kinematografie podle jejich domnělých kvalit. Ironický nadhled umožňuje otrlci zhodnotit tuny opomíjených filmů, které se zásluhou poptávky dostávají do oběhu opatřeny nálepkou zábavných obskurit (ať už jde o starší tituly jako skvělé psychedelické porno Za zelenými dveřmi, 1972, nebo snímky z přehlížených oblastí typu Nigérie či Pákistánu). Ze stejné poetiky vycházejí i snímky, které optiku ironie a paradoxu přebírají cíleně, přičemž ji využívají nejen k zábavě, ale i ke společenským komentářům (Pink Flamingos, 1972, Visitor Q, 2001). Otrlý vkus je dnes tak vlivný, že proniká i do sfér festivalů (většina velkých českých přehlídek má otrlou či půlnoční sekci) a mainstreamu (Grindhouse, 2007). Festival otrlého diváka tedy nestojí mimo dění v současné kinematografii, ale v jistém smyslu naopak právě v jeho centru.
Autor přispívá do časopisů Cinepur a Houser a na portál rejže.cz.
Snímky Vlkodlak, Dům ďábla, Za zelenými dveřmi stejně jako řadu dalších extrémů lze zhlédnout na 6. ročníku Festivalu otrlého diváka ve dnech 9.–14. 2. 2010 v pražském kině Aero.