Roberto Saviano v jednom z textů píše o svém otci, který rozlišoval ty, kteří mají moc nad slovy, a ty, kteří mají moc nad věcmi. Přestože měl Saviano na mysli realitu dnešní Neapole, sahá toto rozdělení mnohem hlouběji, než je na první pohled patrné. Jedná se o tradiční dilema evropských spisovatelů, kteří se nespokojili s vládou nad slovy, jakkoli brilantní mohla být, ale usilovali prostřednictvím slov uvést věci do pohybu, když už se jich nemohli zmocnit přímo. Jejich příběh je příběhem angažovaných literátů, kteří na roveň estetickému uspokojení z tvorby kladli princip individuálního svědomí a odpovědnosti těch, kdo jsou nadáni věci kriticky vidět a pojmenovávat.
Při troše zjednodušení je to příběh vymezený dvěma vrcholy, Voltairem a Sartrem, s hlubokými úbočími na obou stranách. Jistě bychom mohli mluvit také o jejich předchůdcích (Petrarca a Erasmus), případně pokračovatelích (od jižní Itálie po současnou Barmu a Čínu), nicméně vektor udaný oběma muži je více než zjevný. Zlatou dobou lidí činných slovy (nové kategorie obohacující tradiční rozdělení na lidi slov a lidi činů, středověké kleriky a válečníky) bylo osvícenské 18. století. Pro tehdejší filosofy představovala literatura humanistický projekt, jeden ze způsobů, jak dovést svět k potřebné racionální reformě. Můžeme to označit za druh intelektuální módy, přesto veřejné aktivity literátů byly tehdy něčím zcela samozřejmým (Voltairova mise u pruského Fridricha II., Diderotova u ruské Kateřiny II.). A ještě něco mají společné: cítí se být plně členy své společnosti, jsou přesvědčeni o možnosti změny, důvěřují ve svůj vliv – vliv psaní, intelektu, vzdělanosti a kultury. Není to však doba idylická – výprask, který sluhové rytíře de Rohan uštědřili Voltairovi, vstoupil do literárních dějin stejně jako jeho Candide. Ostatně i Roberto Saviano, jenž po vydání Gomory, otevřeného svědectví o praktikách neapolské mafie, žije pod policejní ochranou, o zlobě mocných ví své.
Teprve romantické hnutí zdůraznilo pocit odcizení od společnosti, vědomí odlišnosti, provokativní nonkonformismus. Politika a dějiny se postupně začaly vytrácet z dohledu tvůrců, princip estetické neangažovanosti, která na konci 19. století převáží, tuto tendenci jen završil. Vzhledem k tomu, že se jedná zároveň o století nacionalismů, kdy politika rozšířila svůj záběr z vladařských dvorů i do ostatních vrstev společnosti (je to doba zrodu tzv. veřejného mínění), představuje tento ústup literatury do slonovinové věže estetismu jeden ze zásadních evropských paradoxů. Přesto myšlenka literární angažovanosti dosáhne svého druhého vrcholu ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století. Na Západě prostřednictvím existencialismu, Východ ji zažije v podobě socialistického realismu.
Za manifest angažované literatury můžeme označit Sartrův esej Co je literatura? (Qu’est--ce que la littérature?) z roku 1947. Sartre (1905–1980) zde dokládá, že umění, literatura a především román jsou vždy angažované. Autor nemůže uniknout politickým a etickým důsledkům tvorby, měl by proto s nimi vědomě pracovat a podílet se tak na budování lepšího, spravedlivějšího a svobodnějšího světa (osvícenské motivy zde nelze přehlédnout). Sartre nenabízí žádná univerzální pravidla, ale popisuje způsob, jak lze s angažovaností pracovat v estetické rovině – namísto vševědoucího vypravěče upřednostňuje mnohotvárnou, subjektivní, fenomenologií inspirovanou perspektivu, která ze čtenáře dělá spolutvůrce textu. Stejnou myšlenku Sartre rozvinul i v románové podobě prostřednictvím nedokončené tetralogie Cesty svobody (1945–1949; česky 1946, 1947). Hlavní hrdina, profesor filosofie Mathieu Delarue, tu prodělá podobnou zkušenost jako autor samotný, pod vlivem německé okupace v roce 1940 nalezne cestu od intelektuální odtažitosti k aktivnímu společenskému angažmá.
Od tohoto vrcholu zbývalo k pádu jen nemálo. Revoltující mládež roku 1968 se k Sartrovi hlásila jako ke svému učiteli, či spíše módní ikoně. V paměti mi utkvěla jedna scéna z filmového dokumentu: stárnoucí Sartre je zde obklopený o dvě generace mladšími radiálními marxisty a maoisty, v jednu chvíli vyjde najevo, že na rozdíl od něj tyto revolucionáře už literatura nezajímá; pouze ideologie. Poháněni mladickou netrpělivostí, nemají zájem o postupnou proměnu světa prostřednictvím něčeho tak staromódního a pomalého, jako je literatura. Chtějí akci a změnu – tady a teď. Pro miliony chudých má pár bot větší cenu než celý Flaubert. Tito mladí mají jiné hodnoty a žijí v jiném světě než starý filosof. Pierre Lepape právem vymezí jeho smrtí konec celé jedné epochy – epochy, která věřila v angažovanost i literaturu. Ti, kdo se na Západě chopili slova po Sartrovi, dokázali znehodnotit dvousetletý společenský kapitál angažovaného psaní neodpustitelným ideologickým konformismem. Z angažovaného psaní zůstala už jen prvoplánově ideologická angažovanost, často agresivně dogmatická a rigidní. Pouze v někdejším východním bloku vydržela jeho prestiž a působnost o něco déle, zásluhou Havla, Michnika, Konráda, Solženicyna a dalších. Pád berlínské zdi však i tady proces úpadku angažovaného psaní urychlil. Uvolněné pole někdejšího kultivovaného a intelektuálního společenského dialogu ochotně vyplnila reklama a infotaiment. Namísto literáta se novým ideálem stal bavič a technokrat.
Autor je kritik, dramaturg a nakladatelský redaktor.