Protesty všech druhů k Francii patří. O univerzitních stávkách na Sorbonně, ale i o tom, proč je to u nás jinak, vypovídá následující reportáž.
Ve svém textu se zaměřím hlavně na popis pařížského univerzitního stávkového hnutí, jehož jsem byl v letním semestru svědkem, a poukáži na společenské aspekty, které v české společnosti vidím jako nedostatkové a v té francouzské pro změnu jako nadužívané.
Ač jsem si dobře vědom potíží, jež každoroční stávky způsobují velké časti Francouzů, kteří stávkovat nechtějí a manifestace odsuzují, a stejně tak rizik, která s sebou jakákoliv radikální hnutí nesou, zdá se mi jako nejaktuálnější téma pro diskusi zamyšlení nad tím, jaká pozitivní obohacení si můžeme z tohoto francouzského kulturního fenoménu vzít pro další formování české společnosti.
Rovnost vzdělání
Už ani nevím, jak jsem se cítil, když jsem poprvé vstupoval na půdu Sorbonny. Připomínala mi nejspíš naši pražskou filosofickou fakultu; nikoli vnější podobou, ale atmosférou chodeb a kamenných schodišť, strohostí stěn a majestátností velkých poslucháren. Cítil jsem se zde dobře hned od počátku, a jakmile začaly přednášky, jaksi automaticky se k tomuto mému pocitu připojilo i nadšení z přednášených kursů.
V porovnání s českým prostředím jsem byl ve Francii v rámci školních povinností nucen daleko více psát. Každý referát či komentář textu musel mít správnou „francouzskou“ strukturu. Ačkoli tento přístup ve způsobu prezentace zdánlivě omezuje kreativitu jedince a formálně myšlení studentů unifikuje, nelze mu upřít, že je vzdor tomu nutí daleko více přemýšlet, tvořit, a nikoli pouze popisovat a shrnovat fakta.
Ať mají Francouzi jakékoliv neřesti, přiznám se, že jim závidím systém vzdělávání, které je jedním z pilířů jejich republikánské tradice. Na rozdíl od toho českého se v něm do důsledků zachovává pravidlo rovnosti šancí a každý vysokoškolský student, který chce působit ve státním sektoru, se na konci svých vysokoškolských studií musí porovnat formou totožné státní zkoušky, konané a posuzované anonymně, s ostatními studenty z celé země. Z konečného umístění v celostátní konkurenci se pak odvíjí jeho další kariéra. Pokud celým tímto procesem člověk úspěšně projde, od státu za to na oplátku získá jistotu zaměstnání a jiné výhody. Od něho se za to ovšem očekává příslušná mobilita v rámci „státní služby“.
Takovýto systém v České republice nenajdeme. Nemáme totiž o něj zájem. Jak je to možné? Pomoci nám může Rupnikova teze o nedostatku pozitivní svobody v české společnosti, která dvacet let po revoluci stále hledá cestu k demokratickým hodnotám, ke kterým se přitom nahlas hlásí. Aby k nim však došla, potřebovala by mít větší úctu ke svým veřejným institucím, zákonům a především ke vzdělání. Neprůhledný systém jakéhokoliv českého veřejného soutěžení (včetně absence kritérií pro porovnávání kvality středních či vysokoškolských studií), neustálé hledání nejsnadnější cesty za vlastním úspěchem (i za cenu porušování zákona) jen dokládá míru marasmu, kterým naše společnost trpí. Nejlépe tuto skutečnost dokumentuje příběh zákona o státní službě, který, ač byl v České republice přijat v roce 2002 jako nutná podmínka pro přijetí do Evropské unie, dodnes nefunguje. Jeho účinnost byla několikrát odložena, naposledy v roce 2008. Bez něj přitom k odpolitizování státní správy jen těžko dojde.
Krize republikánství
Ve Francii je pozitivní svobody víc než dost, nicméně ani to neznamená jistotu odvrácení krize republikánství, která v posledních letech narůstá. Stát se sice nadále prohlašuje za ručitele rovných podmínek, přitom ale fakticky přestává tuto funkci vykonávat. Dnešní vláda v rámci celoevropského kursu „zefektivnění“ veřejných služeb přistupuje mj. k reformě univerzit, s níž však samy univerzity nesouhlasí s odkazem na vyvazování odpovědnosti státu z financování vědy a na pronikání soukromého sektoru do oborů, které z principu výdělečné být nemohou a nesmějí.
Tak jako se v českém univerzitním prostředí bouřlivě hovořilo (a nejspíš ještě bude) – byť bez valného efektu – o tzv. Bílé knize terciárního vzdělávání a nejnověji se (po česku) manifestovalo proti škrtání rozpočtu Akademie věd, tak se (po francouzsku) během mého letního semestru v Paříži stávkovalo proti výše zmíněné reformě univerzit. A nejenom v hlavním městě, ale v celé Francii.
Historik a filosof Marcel Gauchet v rozhovoru pro Le Monde z 23. dubna 2009 pojmenoval příčiny univerzitní krize: nejde ve skutečnosti pouze o problém univerzit, ale celé francouzské společnosti. Existuje shoda, že se francouzská společnost musí chodu světa přizpůsobit, aniž se vzdá svého republikánského modelu. Vláda však svou reformu – která by univerzity v rámci konkurenčního boje náhle stavěla proti sobě – chtěla prosadit bez veřejné diskuse. Přitom navrhovaný univerzitní systém ve Francii nikdy v historii neexistoval, a tak snaha o jeho zavedení zákonitě ve společnosti vzedmula vlnu znepokojení.
Univerzity jako přirozené prodloužení republikánsky vychovávajícího základního školství dnes v kontrastu k tzv. Grandes Écoles, vysoce selektivním vysokoškolským učilištím, vytvářejícím novou úzkou francouzskou elitu, v posledních letech velmi utrpěly demografickým nárůstem uchazečů, v jehož důsledku zchudly. Hromadná produkce „společensky neukázněných“ občanů tak vládě – jejíž představitelé, vyšlí většinou z elitních kruhů, neznají univerzitní prostředí a dokonce jím často opovrhují – umožňuje poukazovat na univerzity jako na problém nejen společenský, ale také ekonomický.
Stávkové hnutí
Stávkové hnutí roku 2009 bylo nejsilnějším protestem univerzit od roku 1968. Na mé fakultě se přednášky a cvičení nekonaly, nicméně to neznamenalo, že by se člověk oddal nicnedělání. Během celého semestru existovaly alternativní přednášky, v jejichž v rámci se pořádaly například tematické exkurze po Paříži. K tomu měl samozřejmě každý možnost navštěvovat ve svém volném čase knihovny. Dále se na univerzitě denně konala studentská a profesorská valná shromáždění (Assemblées générales), jakási diskusní fóra. Jednou týdně se pak studenti a profesoři sešli na shromáždění společném, kde debatovali a hlasovali o dalších krocích stávkového hnutí.
Alespoň jednou za týden také probíhaly manifestace. Pochodovalo se velkými pařížskými bulváry, z nichž byla veškerá doprava odkloněna, bubnovalo se, křičelo, zpívalo, tancovalo. Člověk si připadal jako na jednom velkém festivalu, jehož účastníci se ale nepřišli bavit, nýbrž vyjádřit nespokojenost se svou vládou. Vláda na tyto akce reagovala mlčením. Ústupky se nekonaly a stávkové hnutí se s blížícími termíny zkoušek začalo drolit.
Sledoval jsem tento boj univerzit proti větrným mlýnům se zvědavostí historika. Na valných shromážděních historických ústavů univerzity Paris 1 jsem bedlivě pozoroval vývoj situace a jednání přítomných. Zběhlý ve francouzských revolučních dějinách, připadal jsem si vržen do víru událostí, jejichž další průběh jsem nejasně tušil. Stávka započala spojením profesorů a studentů v jeden stávkující celek, čímž se hnutí vymezilo vůči předchozím letům, kdy protesty iniciovali pouze studenti. Jak ale čas postupoval a situace se nikam neposouvala, nadšení vyprchávalo a první stávkující z řad profesorů i studentů začali odpadat. Hlavní slovo na druhé straně drželi ti, kdo nejlépe (tzn. nejemotivněji a nejradikálněji) dokázali zapůsobit na shromážděný dav.
Čím více bylo jasné, že je ohroženo konání zkoušek, tím častěji mezi stávkujícími docházelo ke konfliktům. Nakonec profesoři zkoušky prosadili, avšak za cenu rozkolu s nejradikálnější a nejaktivnější částí studenstva. Samotná reforma školství se v platnost prozatím neuvedla, avšak univerzity se stejně tak nedočkaly přijatelných ústupků ze strany vlády. Je velmi pravděpodobné, že se podobné stávky jako loni budou konat i na jaře letošního roku. Francie je zemí Revoluce a síla pouličních protestů zde má nesporně větší vliv než v kterékoli jiné evropské zemi. Protože se však stávkuje až příliš často, tlak protestů v současné době už jen málokdy přiměje vládu ke změně názoru.
Je logické, že česká společnost po zkušenosti s minulým režimem přistupuje k jakémukoli typu radikalismu s opatrností. Můj příspěvek měl nicméně upozornit na to, že tato forma občanské neposlušnosti, k níž se Francouzi tradičně uchylují, dnes v české společnosti spíše chybí a je na ni nahlíženo jako na něco principiálně špatného. Přitom jde o legální (a často bohužel jediný) prostředek, jak dát našim reprezentantům najevo, že jejich povinností je zastupovat nikoliv sebe, ale stát a jeho občany. Pokud bychom v listopadu 1989 byli takto ukáznění, těžko bychom dnes měli příležitost něco oslavovat.
Erasmus mi umožnil nahlédnout francouzskou univerzitní společnost, která se cítí zodpovědná za budoucnost republikánského projektu, jenž tvoří nedílnou součást francouzské národní identity. V České republice se prozatím jen těžko shodneme, co bránit. Sešikováni pod vlaječkou demokracie, každý hájíme taková hesla, která se nám hodí. Avšak dvacet let po sametové revoluci se už nestačí vymezovat jen vůči „komunismu“; je třeba také bojovat proti tendencím, které záměrně nechávají veřejnou sféru napospas partikulárním zájmům. Je na nové generaci, která má díky Erasmu a podobným studijním pobytům možnost porovnat situaci v České republice se situací jinde v Evropě, aby pomohla vymezit principy občanské společnosti a vzepřela se stávajícímu stavu, v němž jako by neexistovaly jiné než počitatelné hodnoty ztráty a zisku. Studentské iniciativy, které u příležitosti dvacátého výročí pádu komunismu vznikly, jsou pro nás v tomto směru příslibem do budoucna.
Autor je student historie a etnologie, který školní rok 2008/2009 strávil v rámci programu Erasmus na univerzitě Paris 1 Panthéon-Sorbonne.