Slovenský parlament schválil 2. března tzv. vlastenecký zákon, který nařizuje mj. povinné hraní národní hymny ve státních školách, ve vládě či v parlamentu nebo ukládá státním zaměstnancům skládat slib věrnosti. Přestože jej prezident Gašparovič nakonec nepodepsal, nebrání nám to zamyslet se nad podstatou problému. Také francouzská vláda totiž navrhuje několik „vylepšení“, která mají pomoci většímu ztotožnění dnešních Francouzů s národními hodnotami.
Vlastenecký zákon není prvním zákonem, jejž se členům nacionalistické Slovenské národní strany, resp. celé slovenské vládě podařilo přes jeho kontroverzní podstatu v parlamentu prosadit. K rozpakům z manipulace a politizace historie v podobě zákona o zásluhách Andreje Hlinky (2007) či z diskriminace maďarské menšiny v případě jazykového zákona (2009) se tentokrát přidala norma, která má za úkol odmala formovat občany k věrnosti státu. Podle zákona by se měla před každým zasedáním parlamentu, vlády a zastupitelstev a také každé pondělí před vyučováním na státních školách hrát státní hymna; mimo to by měla být každá školní třída vybavena státním znakem, vlajkou, textem státní hymny a preambulí Ústavy Slovenské republiky. Ptáme-li se po důvodech této národnostní „horečky“, která v posledních letech slovenské prostředí zachvátila, dojdeme k několika vysvětlením.
Slupka bez jádra
Nejprve je třeba se zaměřit na důležitou, historicky danou složku slovenského nacionalismu. Mládí Slovenské republiky se odráží v neustálém hledání legitimity státu a jeho hrdinů (Štéfánika, Hlinky). Naráží přitom na nedostatečně nosné dědictví Tisovy první slovenské republiky, jejíž existence a fungování v letech 1939–1945 bylo závislé na politice nacistického Německa a vyznačovalo se fašistickými rysy. Proto se také daleko více vzpomíná na Slovenské národní povstání z roku 1944, 29. srpna slavené coby státní svátek, na nějž se pohlíží jako na vystoupení toho „pravého“ nefašistického slovenského národa.
Nicméně současný vlastenecký zákon se nijak nezaobírá rozlišováním mezi nacionalismem „tisovského“ ražení a patriotismem „národně-povstaleckého“ druhu. Dokonce je zřejmé, že snaha po prosazení zákona čistě autoritářského a normativního charakteru, přikazujícího, jak by správné vlastenectví mělo vypadat, se odvolává daleko spíše k nacionalismu Slovenského štátu než k vyjádření nějakého širšího společenského konsensu. Přitom vznik zákonů podobného typu bychom čekali v situaci krize, kdy takovýto krok reaguje na určitý nepříznivý politický vývoj. Ve slovenském případě ale nehledejme nějaké hlubší příčiny. Slovenští politikové se tímto způsobem – který přitom nebezpečně rozděluje společnost na nás-Slováky a je-Maďary, potažmo Evropany – pouze snaží urychlit sebeidentifikační proces občanů s mladým státem. Ovšem nevhodnost tohoto přístupu tkví v jeho bezobsažnosti. Příslušnost ke státu nelze naučit, k takovému rozhodnutí – tak jako k víře – (ne)musí člověk dospět sám. Z tohoto pohledu vlastenecký zákon zůstává pouze slupkou bez jádra.
Marseillaisa alespoň jednou za rok
Jak dobře se na otázkách národní identity dají získat politické body, je obecně známo. Příkladem nám budiž dnešní Francie. V A2 č. 4/2010 Felix Xaver upozornil na probíhající přesun voličů Le Penovy Národní fronty (FN) k vládnoucí Sarkozyho Unii pro lidové hnutí (UMP) – přestože v nedávných regionálních volbách se tento fakt nepotvrdil – v souvislosti s tématem tzv. Národní identity (Identité nationale), na kterém francouzský prezident úspěšně postavil už svou prezidentskou kampaň v roce 2007. Na začátku listopadu loňského roku se ke svému oblíbenému tématu vrátil, když prostřednictvím Ministerstva pro imigraci, integraci, národní identitu a rozvoj solidarity (úřadem Sarkozym nově zřízeného v roce 2007) v čele s Erikem Bessonem (bývalým to socialistou) vyhlásil pokračování veřejné debaty o něm. Jejím zaměřením bylo hledat odpovědi na otázky typu: co dnes znamená být Francouzem, jak usnadnit novým občanům začlenění do veřejného prostoru nebo jaké povinnosti a práva musí cizinec respektovat, aby měl šanci získat francouzské občanství.
Pomyslné zakončení první fáze tohoto projektu, na nějž se má v nejbližší době navázat realizací vládou navržených opatření, se odehrálo na tiskové konferenci 8. února 2010 za přítomnosti předsedy vlády Fillona, ministra vzdělání Chatela a výše zmiňovaného Bessona. Východiska, která ministři při této příležitosti představili, dobře vystihují podstatu projektu, jenž se tváří, že komunikuje s veřejností a zapracovává její připomínky, a přitom je od samého počátku znát jeho politická vykonstruovanost. Pod vznešeným názvem „Národní identita“ se totiž skrývá zásadní problém dnešní Francie, a tím je otázka přistěhovalectví. Sarkozyho vláda sice zveřejnila několik návrhů, které mají za úkol pomoci začlenit imigranty do francouzské společnosti, na druhé straně ale tytéž normy nastavují přísnější kritéria pro schválení trvalého pobytu cizinců na francouzském území a pro získání francouzského občanství. Nutnou podmínkou pro přijetí přistěhovalců má být v budoucnu vyšší než minimální úroveň francouzštiny a souhlas s laickými principy Republiky (do nichž se má začlenit i hojně diskutovaný zákaz nošení burek ve školách, nemocnicích a vládních budovách). Mimo to chce vláda nově zavést okázalé přísahy pro nové žadatele o francouzskou národnost, v jejichž rámci by zainteresovaní museli slavnostně slibovat věrnost Republice na Chartu práv a povinností. Tento akt by pro získání francouzského občanství musely podstoupit i všechny osoby přiženěné nebo přivdané za příslušníky francouzské národnosti a také jedinci mezi 18 a 21 lety narození sice ve Francii, ale z nefrancouzských rodičů. Uvažuje se také o povinném vyvěšení Deklarace lidských práv ve školách a Besson by rád zavedl do školních lavic i zpívání Marseillaisy alespoň jednou za rok.
„Nová xenofobie“ a Češi
Zdá se, že tato politika předpokládá jistou frankofonní „vybavenost“ ještě před příchodem imigranta do Francie, a tak opatření, která mají pomoci začlenit přistěhovalce do společnosti, již nejsou určena všem, ale pouze těm, kdo prošli prvním kolem selekce. Za fasádou, vybudovanou z proklamací za tolerantní otevřenou společnost pro všechny, bytostně chybí vnitřek budovy – tzn. zájem o osud jedince a skutečná snaha o začlenění přistěhovalců do společnosti. Vzniká systém, jehož hlavním úkolem je nastavit tabulkové normy, podle kterých budeme moci negramotné přistěhovalce co nejefektivněji posílat zpátky domů.
Na rozdíl od Slovenska jsou návrhy francouzské vlády reakcí na reálnou společenskou krizi. Forma veřejné debaty, jejímž moderátorem je vláda, je však ochuzena o spontánnost a je z ní příliš cítit pachuť politické objednávky. Kromě rozumného návrhu o otevření „škol pro dospělé“, jež by měly sloužit především pro doplnění vzdělání nových přistěhovalců, jsou řešení, která vláda nabízí, dost rozporuplná. Přestože Sarkozyho ministři přes média hlásají, že hlavní snahou debaty má být hledání konsensu, a distancují se od nařčení ze zaměření na přistěhovalectví a islám, toto druhé téma nakonec ve veřejném diskursu přirozeně převládlo. Existuje tu totiž rozpor: jak na jedné straně vycházet z republikánských principů svobody, rovnosti a bratrství a na druhé tyto principy popírat v souvislosti s etnickou selekcí a diskriminací přistěhovalců, která je dnes více či méně v kursu po celé Evropě. Neměla by se tedy Francie spíše tázat, kde pro ni hranice svobody a rovnosti končí? Odpovědi na tuto otázku by jistě snáze ozřejmily pozici Sarkozyho národnostní politiky. Ta se dnes za slovy jako národní identita snaží skrýt z principu nerepublikánský přístup svého jednání, jejž náš přední politolog Pavel Barša nazývá „novou xenofobií“, tzn. xenofobií nikoli rasistického charakteru, ale zaměřující se proti skupinám odporujícím liberální ideologii.
Zato u nás v České republice prozatím nehrozí, že by se z otázky národní identity stalo politické téma. Barša trefně vystihuje obecnou představu Čechů o jejich identitě: Čechem jsem tehdy, když mám české předky. Nepřítomnost tradičních menšin v českém prostředí – zapříčiněná výsledky druhé světové války a odsunem sudetských Němců – vyřadila otázku multikulturní společnosti z veřejné debaty. Kritériem pro získání plné občanské rovnosti pro nás zůstává etnická příslušnost; do společnosti nejsme ochotni vpustit příslušníky jiné národnosti a otázka multikulturalismu je přesunuta na tzv. romskou otázku.
České vlastenectví jako takové je jinak dost povrchní. Raději se přece symbolům české státnosti zasmějeme, než abychom se před nimi stavěli do pozoru. Je to možná také jeden z důvodů (a buďtež tu za tento rys vzdány díky), proč se extremistické strany, na rozdíl od situace u našich středoevropských sousedů, od devadesátých let do parlamentu nedostaly. I prezident Klaus, který tak rád burcuje do boje na obranu vlasti, český patriotismus používá spíš jako téma, které se dá vytáhnout z klobouku pokaždé, když je potřeba odpoutat pozornost od něčeho důležitějšího.
Čeští politici se obecně rádi zviditelňují vždy, když český sport dosáhne úspěchu nebo „tatíček“ Masaryk slaví pomyslné kulaté narozeniny. To jsou pak celí hrdí, že jsou Čechy. Můžeme jen doufat, že jednou přijde doba, kdy se z TGM sloupne vlastenecká nálepka (kterou ale z velké části vytvořil Masaryk sám v rámci jím řízené výroby vlastního kultu osobnosti) a poukáže se především na jeho kosmopolitismus, který je v naší společnosti stejně nedostatkovým zbožím jako přiměřená hrdost na český původ.
Autor je student historie a etnologie.