Čekání na ušlechtilého člověka

Vydáním Todorovova eseje Strach z barbarů (La peur des barbares, 2008) nakladatelství Paseka rozšiřuje nabídku titulů věnujících se vztahu Evropy k islámu. Autor byl tentokrát při výběru látky inspirován aktuální situací ve světě, konkrétně sílícími islamofobními náladami v západní společnosti. Tato problematika mu přitom slouží také jako prostředek k obecnějším úvahám, v nichž obhajuje své celoživotní postoje stojící na třech pilířích: na liberální demokracii, racionální (až kantovské) morálce a kulturní heterogenitě.

Strach ze strachu

Základní tezí Todorovova eseje je tvrzení, že západní země sice mají právo bránit své hodnoty, ale nesmějí podlehnout strachu, který je zpravidla vede k nepřiměřené násilné reakci. Autor přitom vychází z úvahy, že pokud lze v Evropě označit nějakou vášeň za převládající, je jí právě strach, na rozdíl od zemí, jako jsou Japonsko, Čína či Indie, kde dominuje chtivost, nebo muslimských a některých asijských a latinskoamerických zemí s jejich zatrpklostí a zbytku světa, pro který je určující jeho nerozhodnost. Projevem přílišných obav je pak mimo jiné chování „zemí strachu“ vůči svým menšinám ze „zemí zatrpklosti“. Strach se přitom často překlápí do xenofobie a islamofobie. Řešením této nepříznivé situace by mohlo být nové vymezení hranic tolerance. Na jejím základě totiž naše společnost definuje normativní celek hodnot, jakýsi „republikánský pakt“, jenž má za úkol určovat práva a povinnosti občana, aniž by se zároveň jakýmkoli způsobem vztahoval ke kulturní, respektive náboženské příslušnosti jedinců, natož volal po její unifikaci. Pro dodržení takto definovaných podmínek je však třeba vyřešit velmi složitý problém: nalézt, aspoň v teoretické rovině, konsenzus mezi pluralitou kultur a univerzalitou hodnot.

Todorov si na pomoc bere myslitele, kteří do debaty o této problematice v minulosti výrazně přispěli. Strach z barbarů se snaží být syntézou přístupu Clauda Lévi-Strausse, především pak jeho stati Rasa a dějiny (1952, česky 1999), a pojetím Alaina Finkielkrauta, zformulovaným v eseji Destrukce myšlení (1987, česky 1995). Právě aktualizace této rozpravy patří nepochybně k největším přínosům knihy. Jestliže Lévi-Strauss představuje architekta poválečného „obratu ke kulturám“, jenž tehdejší „kolonizátorské“ posuzování kultur dle jejich umístění na vývojové řadě pootočil směrem k prostorovému chápání každé kultury zvlášť, tedy v kontextu její vlastní specifické situace, Finkielkraut patří k zastáncům univerzálního hodnotového řádu vycházejícího z osvícenské tradice a k důrazným kritikům kulturního relativismu. Tento relativismus, ústící do postmoderního „světa bez hodnot“, Finkielkraut považuje za zhoubu lidského rodu a právě v Lévi-Straussovi vidí jednoho z jeho stoupenců.

Jak ale zabránit nebezpečí etnocentrismu a zároveň neupadnout do pasti bezbřehého relativismu? Todorov vychází z Lévi-Straussova vymezení barbarů coby jedinců, kteří neuznávají lidství ostatních a vyvrhují cizince-barbary ze společenství civilizovaných (barbarem je tedy ten, kdo v barbarství věří). Nesouhlasí však s tvrzením, že se civilizace a kultury vzájemně vylučují. Nepovažuje tyto dva pojmy za antinomie – naopak, jejich vzájemný vztah je ryze autonomní, neboť první má hodnotový smysl, druhý popisný. Todorov se proto staví proti jejich porovnávání a definuje civilizovaného člověka jakožto individuum uznávající jiné kulturní identity těch „druhých“, čímž se zároveň hlásí k Finkielkrautem odmítané kulturní pluralitě. Civilizace je v jeho podání čistě morální kategorií, zakládající se na otevřenosti k „druhému“. Onu pravou univerzální morálku stejně jako Finkielkraut odvozuje od osvícenské tradice.

Setkávat se a působit

Zatímco člověk má podle Todorova hned několik kulturních identit, občanská identita – pevně ukotvená v principu otevření se jinakosti – zůstává vždy jedna. Kultura a občanství se v Todorovově znění velmi dobře doplňují. Pokud přece jen dojde ke střetu mezi kulturními zvyklostmi a zákony právního státu, v demokracii vždy vítězí zákon nad zvykem (jako například v případě společenského postavení ženy). Dále autor zkoumá jiný podstatný problém: směšování kulturních znaků s politickými volbami. V tomto ohledu polemizuje s knihou Střet civilizací (1996, česky 2001) Samuela Huntingtona. Na otázku, zda kulturní rozdíly nevedou ke skrytým či otevřeným konfliktům „civilizací“, francouzský sémiotik odpovídá v souladu se svým celoživotním dílem: namísto nástinu násilného střetávání kulturních oblastí nabízí daleko smířlivější pohled založený na domluvě, na schopnosti setkávat se, komunikovat s „druhým“ a navzájem na sebe působit. Proti manichejskému vidění světa, které Huntington reprezentuje, Todorov tvrdě vystupuje. Upozorňuje, že jinými stoupenci tohoto redukcionismu jsou islamisté. Důrazně však nabádá, abychom je nevnímali jako kulturní či náboženskou, nýbrž politickou skupinu. Z tohoto důvodu se také k teroristickým útokům má přistupovat jako k politickým a ideologickým činům.

V poslední třetině knihy lze na konkrétních událostech (mučení v americkém zajateckém táboře na Guantánamu či v irácké věznici Abú Ghrajb, vraždě nizozemského filmaře Theo Van Gogha nebo publikování karikatur proroka Mohameda v dánských novinách) sledovat, jak autor své jednotlivé teze aplikuje. Upozorňuje na nepřijatelnost mučení či nutnost uznání plurality kultur, anebo ukazuje, kdy má člověk právo, ba přímo povinnost zasáhnout do svobody projevu druhého.

Osvícenský paternalismus

Todorov byl v roce 2006 hlavním kurátorem výstavy Lumières! Unhéritage pour demain (Osvícenství! Odkaz zítřku) v pařížské Národní knihovně. Při této příležitosti vydal esej L’Esprit des Lumières (Duch osvícenství), v němž se pasoval do role předního obhájce osvícenského projektu. O dva roky mladší Strach z barbarů na předešlý esej volně navazuje a končí obdobně: voláním po sjednocené federální Evropě, která v sobě nadále ponese jak kulturní pluralitu, tak vnitřní jednotu. Todorov se stal hlasatelem univerzalistické Evropy v době, kdy starý kontinent, a Francie zvlášť, oslavoval rozšíření Evropské unie o státy bývalého východního bloku. Už pár let od svého prvního vydání však kniha působí jako z jiné doby. Projekt sjednocené pluralitní Evropy se povážlivě zakymácel a Todorovův nekritický postoj k liberálnímu odkazu osvícenství se stal ještě iluzornější. Jak se totiž ukazuje, vůle k jednotě je spjata více s ekonomickou prosperitou než s osvícenskými ideály.

V době „boje proti krizi“ se navíc v ekonomické i kulturní rovině stáváme svědky vylučování slabých a „nepřizpůsobivých“. Jistě by bylo pěkné, kdyby se společenská nesnášenlivost dala vyřešit otevřením se „druhému“, aby však něco takového mohlo plně fungovat, musela by mezi oběma kulturními celky panovat důvěra. Ta je však nalomena. Můžeme sice souhlasit s nutností přistupovat k „druhému“ bez předsudků, univerzální normy podle evropských měřítek přitom však i nadále zůstanou velkou překážkou. Todorov je v tomto smyslu spíše tím, kdo „druhému“ toleranci blahosklonně uděluje, než aby se skutečně otevřel cizímu a přiblížil se nezištné pohostinnosti, jak tyto pojmy, v návaznosti na Kanta, definoval Jacques Derrida.

Největším problémem Strachu z barbarů je tedy paradoxně to, co Todorova v jeho dřívějších knihách vždy zdobilo: niterná analýza kultury „druhých“ a zkoumání úspěchů či nezdarů v komunikaci s ní. Teze recenzované knihy vycházejí z abstraktního osvícenského ideálu, který není kriticky zhodnocen, a nepřipouští si tudíž problémy, jež se vynoří až při konfrontaci s živou skutečností. Todorovův způsob argumentace je velmi blízký postupu Jürgena Habermase – ten však o problematice vždy hovoří s vědomím popisu teoretického modelu, jenž je možný pouze ve zcela abstraktní formě „ideální řečové situace“. Francouzskému sémiotikovi bohužel toto teoretické ukotvení chybí, a tak mnohdy zaměňuje složitost každodenní skutečnosti se svými ideálními představami lidského jednání, vycházejícími z osvícenské víry v lepší budoucnost.

Autor je historik a etnolog.