S loňskou jarní volební kampaní začali kandidáti stran přizpůsobovat svůj jazyk všudypřítomnému volání po změně. Jelikož k silným a charismatickým jedincům, kteří se pasují do role zachránců, patří přesné a jasné formulace, na – byť sebemenší – pochybování o vlastních názorech dnes více než kdy dříve v jejich projevech nezbývá místo.
Zatímco uhlazený styl vystupování, „korektní“ a střídmé odívání, perfektně ulíznuté pěšinky či vždy hladce oholené tváře nás mají přesvědčit o spolehlivosti a počestnosti především vládních, ale také některých opozičních politiků, razantní styl mluvy se pokouší vytvořit dojem tvrdých a nekompromisních reformátorů / zastánců sociálních jistot, již se distancují od korupčních praktik dřívějších vlád. Takový diskurs napomáhá manipulovat veřejností; úkolem článku proto bude upozornit na komičnost nesouladu mezi charisma postrádajícími postavami politiků a jimi konstruovaným jazykem, jehož základní charakteristikou má být jednoznačnost a rozhodnost.
Vyhrnutí rukávů ve slovním balení
Před komunálními a senátními volbami na nás z mnoha plakátů shlížel muž s vyhrnutými rukávy: urputnou gestikulací jako by se nám snažil vysvětlit, jak těžké břímě naložil na svá bedra a jak velký kus práce je připraven odpracovat; sako proto odložil neznámo kam, vykasal si rukávy košile a v dalším dějství, které je už na nás, abychom domysleli, shodí jistojistě i blankytně modrou kravatu a půjde se pustit do likvidace spouště, jež tu po jeho předchůdcích zbyla. Metafora vyhrnutých rukávů, symbolizující dynamickou a vůdčí povahu osobnosti z plakátu – Petra Nečase, je však spíše romantickou idealizací reality. V každodenní praxi dnešní český premiér – jenž je ve své podstatě strohý a upjatý – musí roli takto energického státníka hrát. Aby ve své roli aspoň částečně uspěl, je třeba dokonale zvládat techniku řeči a tím vytvořit obraz o sobě jako silné a charismatické osobnosti. Takovýto obraz je tvarován především vůlí vyjádřit to, co bych chtěl být, nikoli co jsem. To znamená, že naše přání – přestože nesplněná, zato ale naším diskursem vyjadřovaná – mají výraznou měrou ovlivnit to, jak jsme druhými vnímáni.
V diskursivní rovině jsme tak často svědky toho, že politici jednoznačnými a jasnými frázemi rádi dopředu diskreditují potenciální „pochybovače“, kteří by chtěli s jejich tvrzeními nějakým způsobem polemizovat. Každá kritická poznámka má být nemístná. Budují se představy (mnohdy fiktivní) o nutných a přesně daných řešeních toho či onoho problému, o solidnosti předkládaných myšlenek a politikova „dobrá vůle“ vyjádřená v razantně znějících frázích, má splynout s jeho skutečnými činy.
Pro příklad uveďme nejprve vyjádření premiéra k aféře Drobil (15. prosince 2010): „Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán.“ Jinými slovy by předseda Nečas rád viděl ministra Drobila zpátky ve vládě, ale zároveň by taky rád přesvědčil veřejnost, že podporuje dodržování zákonů: dvě málo slučitelná, neli protikladná přání…
Jednoznačný, a tedy „nenapadnutelný“ je též ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek: mezi jeho mnoha výroky vybíráme odpověď na otázku Hospodářských novin (10. prosince 2010), proč vláda nezvedne přímé daně: „Protože by to byl velmi negativní signál pro vývoj ekonomiky. A navíc posledních deset let jednoznačně ukázalo, že neplatí přímá úměra ‚čím vyšší přímé daně, tím vyšší inkaso rozpočtu‘.“
Jednoznačná vyjádření odkazující k vlastním – již učiněným – rozhodnutím zase chtějí zdůraznit jejich správnost. Například statutární předseda ČSSD Bohuslav Sobotka tak 21. září 2010 vyjádřil podporu odborům těmito slovy: „ČSSD jednoznačně podpořila dnešní demonstraci odborových svazů. Byla opodstatněná, vládní politika je totiž naprosto nepřijatelná.“ Ministr dopravy Vít Bárta si v rozhovoru pro Lidové noviny 24. října 2010 pomohl jiným adverbiem: „…Pražan je velmi citlivý na politickou etiku. A byť jsem jasně řekl, že ten dokument, který má dokazovat, jak moje bývalá firma ABL sledovala zastupitele na Praze 11, je falzum, tak se to objevovalo dál.“
Příslovce jasně funguje ve výrocích politiků na stejném principu jako adverbium jednoznačně: nic neobjasňuje, ale dodává na serióznosti. Hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek si toto slovo také oblíbil: „Myslíme si, že z programového prohlášení jasně plyne, že vláda s regiony ve svém programu příliš nepočítá, a mrzí mne, že o spolupráci na této úrovni není v programovém prohlášení žádná vážnější zmínka“ (řeč na 3. schůzi Poslanecké sněmovny PČR 10. srpna 2010).
Jinak řečeno, obě zkoumaná adverbia jsou v uvedených úryvcích nadbytečná; jejich úkolem je pouze dodat dané situaci na naléhavosti a pomoci řečníkům přesunout pozornost od otázky proč? k otázce jak?.
Uveďme ještě, že existují i jiná podobně nadbytečná, avšak ve zvoleném diskursu funkční příslovce. Tak třeba předseda vlády Nečas či ministr financí Kalousek rádi používají sousloví „jsem hluboce přesvědčen“, resp. „pevně doufám“. Tento způsob vyjadřování je úzce spjatý s nastíněnou potřebou dodat svému názoru na vážnosti. Politik nám touto formou sděluje svůj pohled na věc, jejž nemůže prezentovat jako absolutní pravdu, avšak hloubkou svého přesvědčení, popřípadě pevností své naděje si alespoň implicitně nárokuje zvýšenou pozornost svých posluchačů. Máme mít dojem, že politikovo hloubání bylo preciznější než naše, a že ke svému stanovisku dospěl po pečlivém prostudování všech pro a proti, bez ideologických pohnutek.
Drobil Dobrákem
Přesuňme nyní pozornost k Občanské demokratické straně a tvorbě jejího diskursu, jenž se stal v poslední době formativním pro celou politickou scénu. ODS si jako své maskoty pro červnové sněmovní volby vybrala kreslené postavičky Václava Dobráka a Marii Slušnou, na jejichž příkladech chtěla přiblížit veřejnosti svůj program. Spolu s postavičkami se ve vyjádřeních politiků začala stále více vyskytovat slova jako odpovědnost, poctivost, slušnost, aby se postupně stala jednou z nejfrekventovanějších složek jakéhokoli politického projevu. Tyto výrazy je třeba nahlížet z jiného úhlu pohledu než adverbia sledovaná o odstavec výše. Tentokrát nesledujeme slova, která by ve větě za jiných okolností nemusela vůbec být, ale významovou náplň těchto hesel, na nichž je postaven celý programový koncept vlády rozpočtové odpovědnosti.
Tím, kdo si ve svých vyjádřeních snad nejvíce pomáhá právě tímto druhem diskursu, je premiér Petr Nečas. Tak například 4. prosince 2010 se v rozhovoru pro Právo nechal slyšet, že „…pan [pražský] primátor Svoboda je slušný, poctivý a schopný člověk…“. Tento výrok bychom mohli nahlížet s pochopením v tom případě, pokud by nezněl jako klišé. Rádi bychom doufali, že primátor Svoboda zmíněné charakteristiky splňuje, avšak abychom něco takového mohli posoudit, musíme ony vlastnosti zasadit do správného kontextu: významová náplň slov samotných tu totiž není tak podstatná. Hlavním úkolem má být spíše to, aby byl primátor označen za společensky užitečného a následně zařazen do jedné skupiny s Václavem Dobrákem, tj. tím, kdo „poctivě pracuje, platí daně a zajímá ho, kam plynou peníze z jeho daní“ (Mirek Topolánek při představování Václava Dobráka 17. března 2010). Ovšem nejde pouze o primátora Svobodu: „Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického.“ Takto se 15. prosince 2010 vyjádřil ministerský předseda v souvislosti s kauzou ministra životního prostředí. Paradoxem je, že se Drobil stává prostřednictvím premiéra Dobrákem v okamžiku, kdy si to o něm nemyslí snad vůbec nikdo. Premiérovi tedy nezbývá než vytvářet dojem o dobrém Drobilovi alespoň v jazykové rovině. Zde ovšem narážíme na limity takového přístupu – shledáváme, že tento způsob konstruování skutečnosti nemůže být udržitelný. S vytvářením fiktivní reality pomocí diskursu se totiž vyprazdňuje sama podstata významů slov. Dospíváme do bodu, kdy již lidé nejsou označováni tím či oním hodnotícím výrazem v souvislosti se svými životními postoji, ale podle své schopnosti umět se přizpůsobit systému. Ze slušných se stávají poslušní, z neposlušných neslušní. Drobil si vydobyl status Dobráka svým úspěšným kariérním postupem, který má být důkazem slušné a poctivé podstaty jeho osobnosti. Nynější aféra dokazuje, jak vratký je takový předpoklad.
V politickém diskursu se zkrátka pracuje s účelovými interpretacemi a hodnotovými soudy jako s tvrdými fakty. Pokud nemůžete operovat s jasně danými fakty, jako by vaše argumentace neexistovala. Není divu, že politici tak snadno rozdělují lidi na slušné a neslušné: jestliže slova s tak širokým interpretačním potenciálem chceme nějak fakticky, tzn. měřitelně vyjádřit, musíme je převést na počitatelnou jednotku, a tou se nejčastěji stává výše platu. Takováto jednotka však není schopna zakládat abstraktní pojmy a vede k drastickému zjednodušování. Pokud by platilo kauzální pravidlo, že čím je člověk pracovitější a morálně ucelenější, tím většího ocenění se mu ve společnosti dostane, byla by argumentace tvrdými fakty snad nenapadnutelná. Protože však toto pravidlo neplatí, je třeba se tvrdé fakticity v tomto kontextu vyvarovat. Do té doby, než se tak stane, ale z podobně nastavených hodnotových kritérií budou spíše než lidé slušní těžit lidé poslušní.
Autor studuje historii a etnologii.