Velká historie a každodennost

Jiří Holý připravil knihu rozhovorů s literárními vědci, kteří působili jako pedagogové na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1948–1989. Kniha Tato fakulta bude rudá! zaujme především svou ediční přípravou. Je rozvržena do čtyř celků: nejobsáhlejší část zabírají rozhovory, následují vybrané úryvky z učebních textů (skript, učebnic a odborných studií) vydaných v letech 1952 až 1989, dále autobiografické a fikční texty, jejichž tématem je dění na katedře v tomto časovém období, a knihu uzavírá kalendá­rium – chronologický soupis učitelů a předmětů, souhrn nejdůležitějších událostí, které na katedře proběhly, doplněný ukázkou autentických dokumentů a fotografiemi.

Dějiny zdola

Setkáváme se tedy s knihou, jejíž celek představuje čtyři různé přístupy k dějinám: 1) klasické zaznamenání velkých, „politických“ událostí formou jejich chronologického seřazení, které předvádí závěrečný oddíl; 2) umělecký text inspirovaný skutečnými událostmi; 3) vědecký text, na kterém je možné pozorovat charakter dobového diskursu, v němž se psalo o literárních dílech; 4) zástupce takzvané orální historie, kde se objevuje pohled „zdola“, perspektiva jednotlivých účastníků dějinných procesů. Pohled jednoho člověka na danou dobu oproti objektivnímu záznamu dat zpřítomňuje to, bez čeho se zkoumání historie nyní již neobejde – tedy individuální prožitek vyprávějícího subjektu, jehož života se politické události přímo dotýkaly. Na skutečnost, že osobní přístup k historickým událostem není vůči politické a diplomatické historiografii podřadný, naopak je přímo nezbytný pro jejich hlubší pochopení, začala ve dvacátých letech 20. století ve Francii upozorňovat historická škola Annales.

Pro postižení charakteru doby poválečného Československa je forma zvolená forma zvlášť příhodná: kde by se dalo fungování totalitního režimu pozorovat lépe než na humanitně zaměřeném akademickém, tedy v ideálním případě bytostně svobodném prostředí, na osudech pedagogických osobností, které svou vědeckou činností usilují o věcný rozbor své věci (v tomto případě literárního díla), jehož hlavní podmínkou je možnost myslet a psát svobodně a tvůrčím, vynalézavým způsobem? Kdybychom nepoznali, jak dobová politická situace působila na konkrétní osudy jednotlivců, byly by velké události politických dějin nepochopitelné.

Mezi ústupky a liberálností

Rozhovor může být buďto sešněrován otázkami požadujícími přesnou odpověď – tak je to žádoucí u textů s úzce vymezeným tématem, kde je tedy potřeba mluvit „k věci“, nebo může být vedený tak volně, jako je tomu v této knize. Potom dává zpovídané osobnosti možnost svobodně vykreslit svůj životní příběh. Ukazuje se, že rozmluvy poněkud ztrácejí na síle, jestliže se zpovídaný snaží suplovat způsob uvažování klasické historiografie, tedy globálně popsat epochu a její osobnosti: potom se tvrzení, že František Buriánek byl krásný muž, J. B. Čapek malý vzrůstem a zarputilý, Vítězslav Rzounek padouch atd., donekonečna opakují, stejně jako fakta, že v roce 1972 na katedře došlo k radikální změně.

Nejcennější jsou naopak tam, kde se narátor soustředí na detailní rozbor zcela konkrétní situace a vysvětluje, jak se s ní (právě jen on sám) vyrovnával, jak ten stav věcí ze svého úhlu pohledu nahlížel a proč; takové zpřítomnění problému spolu s náhledem vlastní existenciální situace má největší váhu – ukazuje totiž, jak člověk prožíval určitou historickou epochu, což je hodnota pro historiografii nezastupitelná a jiným žánrem těžko zpřístupnitelná. Toto kritérium není vytyčeno uměle, nýbrž proto, aby jím mohl být zdůvodněn fakt, že některé diskuse mají větší poznávací sílu než jiné. Dialog s Vladimírem Binarem mezi ostatními v kladném smyslu slova vyčnívá: mluví totiž přímo a jasně a uvádí i pocity, které v určitých situacích měl, proto můžeme mechanismus fungování tehdejšího akademického prostředí vypozorovat lépe než u generalizujících vzpomínek. „U toho hodnocení mně už došla trpělivost, vybuchl jsem, že už toho mám dost, ať nekecají takové nesmysly, dokonce jsem použil nějaký vulgarismus, Rzounek řekl: ‚Tak vidíte, soudruhu ministře, jak se vyjadřuje takový učitel na univezitě‘,“ vypráví Binar. Produktivně líčí svůj příběh Petr A. Bílek: nevidí ho jako chronologický sled událostí, ale dává vyvstat určité existenciální situaci, v níž se člověk v osmdesátých letech ocital, souboje dvou světů – nutnosti podléhat vyprázdněným pravidlům socialistického režimu a snahy posílit liberální křídlo katedry. Právě ta místa rozhovorů, jež osvětlují proces, jímž člověk hledal v nesvobodném prostoru volné místo pro činnost, která není v rozporu s jeho svědomím, jsou nejhodnotnějšími částmi knihy. O této problematice se zmiňuje v doslovu Vladimír Svatoň: „Pokusem o vyrovnání s realitou byla pro ‚obyčejného člověka‘ představa ‚dvojího světa‘: učiníme formální ústupky režimním rituálům, které tak jako tak nebere nikdo vážně, ale budeme provádět pozitivní praktické činnosti. To bude prostor našich životů.“

Odvaha ke vzpomínání

Zpřítomnění individuálního prožitku historie je cenné, pokud není deformováno snahou zpovídaného sledovat svou promluvou vedlejší cíle: nejčastěji jaksi mimochodem obhájit své jednání, zdůraznit své zásluhy na něčem a podobně. Na přítomných textech se ukazuje, že ke vzpomínání je třeba značné odvahy. Dialogy na některých místech unavují tím, že zpovídaný se ani tak nesnaží o vzpomínání jako o to zdůraznit, komu a jak pomohl, či vidí ve svých vzpomínkách takřka pohádkový svět souboje dobra a zla.

Naopak právě tam, kde dochází ke střetávání těchto bytostných protikladů a vypráví se o osobité cestě, na níž se jedinec s jejich působením pokouší vyrovnat, stáváme se svědky dějin.

Autor je bohemista.