Je to černé i bílé, co to je?

V listopadu roku 1969 bylo na základě likvidačního článku v Rudém právu z 31. října zahájeno trestní stíhání Jiřího Gruši, Jaroslava Kořána a Petra Kabeše pro šíření pornografie. Byl to jakýsi bonus k událostem, které nadobro odňaly registraci a ukončily fungování měsíčníku Sešity pro literaturu a diskusi (dříve pro mladou literaturu). Už v lednu 1970 byli autoři a redaktoři osvobozeni, tentokrát na základě znaleckých posudků sexuoložky a literárního historika. Ale 34. číslo časopisu už vyšlo jen v omezené podobě jako polosamizdat a rekviem.

Millerovy Tiché dny v Clichy, o jejichž překlad v posledních dvou číslech šlo v kauze především, po revoluci vyšly knižně (v nákladu 15 000 výtisků), ale Sešity (6 000 až 7 000 výtisků) už se mezi novými časopisy neobjevily. V antikvariátech na ně dnes na rozdíl třeba od Světové literatury nenarazíte. Staly se více méně kultovním artefaktem, ohraničeným entuziastickým nástupem v polovině šedesátých let a signifikantním koncem o čtyři roky později. Jaroslav Kořán ve svém současném nakladatelství Gallery vydal loni „výběr z 33 a ½ čísel“ Sešitů – a nedostupnost kultu je i nadále udržena: nejde ani o reprint, ani o souhrnné vydání, ale o autorský výbor (kniha má tedy dva obsahy). Jak jeho autor Petr Kabeš, který se vydání nedožil, tak nakladatel dali edičním gestem, jež přetiskuje dokonce i nedůslednosti v původním vydání, jasně najevo, že nejde o žádný ediční počin, ale o akci, která má po čtyřiceti letech upozornit na něco, co se už nemůže opakovat. Původní grafik časopisu Milan Grygar doplnil obrazovou dokumentaci a byla vybrána černá obálka…

Facelift, nebo „odluka“?

Byly i jiné možnosti: Sešity se už jednou s černou obálkou rozloučily – to když po 17. čísle, tedy prvním z roku 1968, v krátké naději na „možnost návratu k demokracii“, redakce použila obálku bílou jako dosavadní symbol „vybílených“ čísel a začala průběžně otiskovat dosud cenzurované příspěvky. Pokud jde o současné vydání, určitě si lze představit i verzi bez obálky, to znamená Sešity jako webový archiv s možností vlastního výboru… Kniha nemá rejstřík, ale už z letmého pohledu je jasné, že o témata by rozhodně nouze nebyla.

Otázka vzniku slavného časopisu dodnes vzbuzuje potřebu vyjasňování, zvlášť ze strany redaktorů tehdy zanikající Tváře, která za daleko kratší dobu trvání (1964 až 1965) zásadně přenastavila úroveň kritického myšlení a psaní po letech dobře střeženého útlumu. Není divu, jde o dobu, kdy o existenci či neexistenci (literárního) časopisu rozhodoval Svaz československých spisovatelů, a ne prostá konstelace tvůrčích osobností. Rétorika operující s pojmy jako „mladá literatura“, „generační platforma“, ale třeba i „nové umění“ tak zakládala svou vlastní neurózu, vlastně obludnou modifikaci rané avantgardní neurózy a socialistického „důch/otcovského“ opečovávacího komplexu.

Bohumil Doležal nedávno v LN opět připomněl, že místo „popravy“ Tváře funkcionáři přišli s návrhem nového svazového časopisu (Sešity) a přeměny Tváře na pouhý (!) „skupinový časopis“, ovšem už za nepřijatelných podmínek. Petr Kabeš již v rozhovoru z roku 1990, který je přetištěn jako jediný komentář v recenzovaném výboru, naproti tomu zdůrazňoval zásadní roli „odluky od stolu“, která se odehrála uvnitř redakce Tváře už na přelomu prvního a druhého ročníku.

Problematika návaznosti, nejen generační, je ovšem klíčová pro celou redakční etiku Sešitů. Jejich podíl na rehabilitaci tabuizovaných autorů a nové kontextualizaci historických textů je dobře známý, nešlo jen o programový výběr z domácí literatury (Kolářova Prométheova játra, tematické číslo o baroku, texty Milady Součkové, Masaryk, Pekař ad.), ale z velké části o překladovou aktivitu (Solženicyn, Achmatovová, Ginsberg, Miller, Gombrowicz aj.). Téměř exkluzivní přístup mezi tzv. literárními časopisy (vedle teoretičtěji zaměřené revue Orientace) pak měly k soudobé neoavantgardě v oblasti literatury, vizuálního umění, hudby či filmu. Dosud lze odtud čerpat zásadní informace k tématům jako happening či experimentální poezie.

S náznakem nadhledu

Ale zdržme se ještě u pachuti. V těsném sousedství aktuálních, fragmentárních, kritických či informativních sond do současného umění a estetických experimentů, které ve svém celku připomínají děrovaný papír, jímž prostupuje světlo, se vine nebo spíš sune jakási konstantní deka „zatemnění“, řeči, která v reálných podmínkách socialismu není ani schopna formulovat strach nebo onen pocit zhnusení cenzurou, omezováním svobody a nejistotou stojící nejen u začátků, ale provázející celou existenci Sešitů. Výsledkem je pak setkání světa neoavantgardy, která pořád věří v nový začátek a nalezení řeči svobody mimo jazyk, a (takto pohromadě lehce úmorného) množství „domácího“, dobově reflexivního, esejistického textu (Gruša ad.), který je dnes poněkud nesrozumitelný proto, že musel ve své době řešit absurdní otázky, mluvit nepřímo, nejmenovat, obcházet v podivných metaforách jasné formulování názoru. Podezřívavost, distance, podivný chlad s náznakem posměšku, nadhledu – je to nedůvěra zvířete zavřeného v ohradě? Anebo náhražka sebedůvěry intelektuála, jemuž se současnost otevírá jen napůl?

Možná odpověď i vysvobození od oněch zástupných témat, jako „humanismus v tvorbě“, „co potřebují a neopotřebují mladí autoři“, která nakonec vždy něco podstatného spíš zakrývají, než odhalují, leží někde jinde: může to být linka sledovaná napříč několika čísly (Cailloisova Sociologie kata, Lawrenceova Pornografie a obscenita, Camusovy Úvahy nad gilotinou), může to být krátký textový fragment (Henri Michaux: Můj král) nebo jazyk vyzrálé osobnosti, jakou byl třeba Josef Jedlička.

Život po životě

Jedličkovy texty Ornament, Tradice nebo Odvaha (Destrukce jako tvořivá negace operativních kódů) – poslední se ocitá mj. v blízkosti Viscontiho Mrtvol a anticipuje smrt Jana Palacha; „skutek, který dosud neztratil jméno skutku“ – patří k vrcholům kritiky v Sešitech a k momentům, které vystupují i z jejich horizontu, tak jak jej předkládá knižní souhrnné vydání.„Neohleduplný“, nečistý způsob psaní a určitá jistota v myšlení dovolují formulovat právě v kontextu časopisu okrajové názory (Jedlička například odmítá pojem i přeceňování tématu generace); jiným příkladem toho jsou třeba Knížákovy Dopisy z New Yorku adresované Chalupeckému (vycházely v roce 1969), v nichž z programově antiintelektuální pozice demaskuje tamější uměleckou scénu před idealizujícím domácím pohledem.

Během let 1966 až 1969 nabídly Sešity tolik zajímavého a různorodého materiálu, že není možné jeho význam shrnout do žádné elegantní figury. Koneckonců knižní vydání se všemi nedůslednostmi, chybějícími písmeny a subjektivním výběrem stopuje spíš entuziasmus vlastních počátků, místo aby se chtělo zavděčit české literatuře za čestné místo v jejích dějinách. A možná že najde naopak ohlas v rámci DIY estetiky současné subkultury, pro kterou něco jako „literární časopis“ nemá smysl, ani neexistuje, a pro kterou je každá dokonalá forma neúměrná důležitosti obsahu.

Autor je spolupracovník redakce.