Živě si vybavuji překvapení, když jsem teprve ke konci románu Cormaka McCarthyho Hranice (1994) zjistil, že příběh, který jsem do té doby sledoval, se odehrává takřka v polovině 20. století. Do té chvíle tomu nasvědčovalo jen málo. Dva bratři, jejichž výprava do Mexika znamenala překročení mnohem významnější hranice, než je ta mezi dvěma státy, hranice mezi dětstvím a dospělostí, životem a smrtí, putovali krajinou připomínající spíše časy krále Gilgameše nebo biblických proroků. Primitivní prašné osady, jejich nedůvěřiví obyvatelé, potulní herci, honáci a cikáni, to vše pomáhá McCarthymu dodat nečekaně hluboký, archeologický rozměr výjevům, které se odehrávaly na americkém jihozápadě o pouhých padesát let dříve, než se je rozhodl takto evokovat.
Čas pro něj nepředstavuje zábavný mechanismus oživující důmyslné literární hříčky, tak jako jsme tomu svědky u modernistických autorů typu Joyce nebo Nabokova; čas je pro něj něčím, co neztratilo váhu, je čímsi fundamentálním – a drtivým. McCarthy projevuje značnou citlivost pro dějinný rozměr lidského života, pro jeho historismus, který v sobě ovšem nese nutné zárodky tragiky. Tragiky v podobě věčné vznešenosti přírody stojící v kontrastu ke stejně nepomíjející ubohosti smrtelného člověka. Francouzský filosof Paul Ricoeur, katolík podobně jako McCarthy, píše o „čase smrtelníků a čase světa“, bez jejichž vzájemné propojené existence by nebylo možné žádný příběh ani vyprávět.
Dvojí čas nachází své vyjádření v jádru McCarthyho psaní, nejzřetelněji už v jeho westernovém eposu Krvavý poledník z roku 1985 (viz A2 č. 13/2009). „V modrých stržích na severních svazích se plazily jazyky starého sněhu. Vyjížděli po serpentinách tichým osikovým lesem, kde na vlhké černé stezce ležely zlaté kotoučky spadaného listí. Tetelily se v šeravých průsecích jako milion třpytivých tretek,“ tak k nám promlouvá jako jeden z největších přírodních lyriků současnosti. Při líčeních lidských příběhů ovšem vystupuje do popředí McCarthyho elegické založení: „než slunce párkrát obkrouží zemi, budou veškeré stopy vypovídající o zkáze těchto lidí vymazány. Pouštní vítr zasype jejich zmar solí a nezbude nic, ani duch, ani písař, jenž by procházejícímu poutníkovi sdělil, že na tomto místě žili jednou lidé a že na tomto místě také zemřeli.“
Elegie je hlasem mrtvých, hlasem obětí, kterými tento román barokně přetéká, stejně jako různými podobami násilí. McCarthy v této knize, tak jako ve všech ostatních, vždy s neslábnoucí urputností a přesvědčivostí ukazuje, že projevy dobra se navzájem podobají, kdežto fantazie zla je neomezená. Zběsilí lovci skalpů, tzv. Glantonův gang, hlavní kolektivní hrdina Krvavého poledníku, se jeho stránkami prohánějí jako skuteční jezdci apokalypsy, přesto občas i jejich bezuzdnost na okamžik ustoupí silám mnohem starším, než jsou oni sami a než lidstvo celé. Jedna z postav románu, démonický soudce Holden, prohlašuje, že Bůh „promlouvá skrze kameny a stromy, skrze kosti tohoto světa“. Původním jazykem světa je geologie, v ní je dosud otištěna nezkrotná energie prvotního stvoření: „Projížděli končinami, kde pestrý kámen vyrážel v rozeklaných vrubech, trapové římsy se vzpínaly v tektonických zlomech, antiklinály se ohýbaly, bortily a rozpadaly jako vývraty velkých kamenných pňů, všude se válely balvany rozčísnuté bleskem a vařící vývěry vybuchovaly v prastaré bouři. Projížděli kolem hnědých trapových žil, sbíhajících v úzkých hřebenech až na planinu coby rozvaliny starobylých hradeb, coby všudypřítomné předzvěsti lidských rukou dávno před příchodem člověka či jiného živého tvora.“
Perspektiva, kterou autor čtenáři nabízí, už není ani prehistorická, ale paleontologická. Dotýká se tu zároveň jistého archeologického paradoxu: máme před sebou časy tak dávné, že se přítomnosti téměř netýkají, které zároveň vyjadřují mládí a vitalitu počátku. Čas odhaluje svou cykličnost, tak jako v McCarthyho zatím posledním postapokalyptickém románu, který se odehrává tak daleko na konci dějin, že je vlastně opět jejich úsvitem. Román nazvaný Cesta (2006, viz A2 č. 24/2007)) je zatím nejkratší a nejhutnější vyjádření autorových témat a poetiky. Je to cesta neplodným světem, na niž se vydal otec s malým synem. Dojemná zranitelnost této dvojice, která působí jako poslední smutný pozůstatek někdejší soudržnosti, se nakonec ukáže být naopak novým počátkem – počátkem obnovené lidskosti.
McCarthy se tímto románem osekaným na dřeň zřetelně projevuje jako hluboký moralista – a tím této interpretaci otevírá i všechnu předcházející tvorbu. Jeho morální postoj není prvoplánový, ale probouzí ve čtenáři znepokojivou úvahu, zda je pro nás takový svět přijatelný. Staví nás před nutnost rozhodnutí. Ukazuje dějiny člověka a především jeho náchylnost ke zlu, která se v nich projevuje ze všeho nejvíce, takže místy máme pocit, že se nejedná o nic jiného než o všudypřítomné stopy masakrů. Ale zanechává i stopy poznání, jakkoli hořkého, tak jako ve slovech slepého muže z Hranice: „Zlí lidé vědí, že ostatní se proti jimi napáchanému zlu neozvou, pokud je dostatečně strašné. Lidé prý mají žaludek jen na malá zla, proti nimž se dovedou postavit.“ A kde je poznání, možná nalezneme i naději.
Autor je kritik, dramaturg a nakladatelský redaktor.