Podstatou lásky je ryzí násilí

Snímkem Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem prochází teologická disputace o viditelnosti neviditelného. Vztáhneme-li to na kinematografii, pokoušíte se vytvořit „duchovní film“, jaký vytvářel Carl Theodor Dreyer, Robert Bresson či Andrej Tarkovskij?

Film je sám ze své podstaty duchovní. Chtěl jsem Hadewijch vytvořit po svém, ne podle nějakých vzorů.

Jak této abstrakce filmařskými prostředky docilujete?

Přirozenou schopností obrazu zobrazit tolik, co lze spatřit.

Máte například dopředu nějaký obraz, scénu či konkrétní představu o místě natáčení nebo o krajině? Filmu třeba dominuje modrá, tradičně považovaná za „nejduchovnější“ z barev…

Mé myšlenky jsou obsaženy v jednoduchých situacích, které ukazuji.

Od dob Roberta Bressona jsem neviděla tak čistě „bressonovský film“, jako je Hadewijch. Skrze povrch se dotýká něčeho vnitřního. Týká se to statičnosti, zaměření na detaily i práce s hlavní herečkou, jejíž jakoby nepřítomné pohledy mimo kameru jsou pro film příznačné. Jaký máte názor na Bressonovy teorie filmu, například o neherci jako modelu, kterého vede ruka režiséra?

Bresson pracuje s myšlenkami, které nevytvořil. Vše, co dělal, už najdeme ve filmech Jeana Epsteina nebo Lva Kulešova.

Dočetla jsem se, že představitelka hlavní role, herečka Julie Sokolowská, je nevěřící a podobná postava, jako je Céline, jí byla nejprve cizí. Údajně právě proto jste si ji na počátku do této role vybral, protože měla duchovní cestu podobně jako Céline ještě před sebou. S postavou se prý však Sokolowská identifikovala díky bolestné ztrátě svého tehdejšího partnera. Dá se tedy duchovní láska k Bohu vztáhnout i k lásce světské?

Bůh je ve filmu pouze symbolem, zastupujícím lásku lidskou. Je to jeho divadlo světa.

Jak si vysvětlit větu, kterou jste řekl v jednom rozhovoru k filmu Hadewijch, že „jediná cesta, jak být s Bohem, je o něm nevědět“?

Bůh je ve snímku divadelní postava a jako taková má fiktivní povahu. Nejde tedy o jeho skutečnou existenci.

Tohle netradiční pojetí mi připomíná váš první celovečerní film Život Ježíše, v němž Ježíše ukazujete jako obyčejného člověka, navíc hříšného. A hledáte v něm něco božského… Jedná se v obou filmech o rozehrání podobné myšlenky?

Ano, postava Freddyho z filmu Život Ježíše je Ježíšem v tom smyslu, jak se nejprve přibližuje tomu špatnému a nakonec se od něj odkloní. On je výrazem křesťanského poselství.

Co vás na Hadewijch antverpské, jak se této básnířce také přezdívá, nejvíce zaujalo? Jaké její poselství považujete pro dnešní dobu za nejinspirativnější?

Jak se v ní spojují protiklady. „Co je v lásce nejmilejší, je její prudkost.“

Jakou roli má teroristický čin na cestě Céline k Bohu? Zatímco s jejími pochybnostmi a hledáním víry se lze ztotožnit, akt násilí – při němž Céline odpálí spolu s muslimem Nassirem bombu v pařížském metru – mi ve filmu přijde nepochopitelný. Jaký má tento teroristický čin smysl? Má ukázat úskalí fanatické víry?

Násilná oběť je ve všech náboženstvích stvrzením nejvyšší lásky, protože je současně mystickým začátkem i koncem. Vaše nepochopení toho aktu je samo o sobě morální a odůvodněné, ale redukuje tím dílo jen na věc rozumu. Skutečnou podstatou lásky je ryzí násilí, je to násilí z vášně. A k ní se dostává Céline odříkáním. Všechny protiklady jsou spjaty mysticky a jen pohled morálky a rozumu je oddělil. Projev lásky přichází přirozeně skrze násilí a jeho reprezentaci. Podobá se to Médee, jež zavraždila své vlastní děti, a přitom je její čin nejkrásnější projev lásky samotné. To, co nepřijmete v životě, můžete přijmout v divadle života, jako očištění, a ne vzor jednání…

Podobně jako Robert Bresson i vy ve filmech transformujete duchovní rovinu do té fyzické, ať už se jedná o práci s detaily předmětů, tak především těla. Ve vašich předešlých snímcích jako Flandry či Dvacet devět palem (viz A2 č. 18/2007) hrálo tělo stěžejní roli. Právě na vypjatých sexuálních scénách se ukazovala zvířecí vyprahlost, postrádající víru či hlubší životní smysl (Dvacet devět palem). Flandry zase ukazují, jak krajní zážitek ztráty smyslu života může přinést válka, následkem níž hrdina reaguje na svět násilím. Je pro vás akt násilí jedinou formou zbývající člověku, aby se přesvědčil, že je naživu? Anebo je symbolem ztráty duše?

Jediný způsob, jak nás ušetřit skutečného násilí, je zobrazit ho v dílech reprezentujících svět, tedy v umění. Katarze je duchovní i sociální funkcí umění, a tedy i filmu.

Je pravda, že namísto scénáře k filmu napíšete rovnou román, který je podkladem k natáčení? Postupoval jste podobně i u Hadewijch?

Ano, protože co se týče slov a jejich tvorby, jediným možným výsledkem je literatura a ještě spíše poezie.

Film je pro vás, jak jste řekl v jednom rozhovoru, především „meditací a reflexí“. Čekáte tedy od diváka velkou míru spolupráce. To je blízké všem autorským filmům. Jak vidíte jejich budoucnost v době, kdy se hovoří o Avatarovi jako o zrodu audiovizuálního díla nového druhu, kdy už klasický film bude archaický?

Spíš vidím temně budoucnost diváků než budoucnost filmu samotného. Publikum není vůbec důležité, je to jen průměr. Nemá žádnou skutečnou hodnotu. Filmy, o kterých mluvíte, nemají nic společného s filmem coby uměním. Pouze jeden každý divák má skutečný dopad na film, on jediný dovršuje, co vidí.