Dvě konfekční Alenky

Tim Burton i Terry Gilliam začínali jako tvůrci animovaných filmů. Burton na sebe upozornil krátkometrážním Vincentem (1982) a Gilliam filmem Storytime (1968) a animacemi pro Monty Pythonův létající cirkus. Oba později svá originální výtvarná vidění důsledně uplatňovali v hraném filmu. Společné byly také ústřední motivy jejich děl, která oslavovala společenské vyděděnce, snílky a monstra. Zatímco Burtonovy vrcholné filmy Střihoruký Edward (1990) a Batman se vrací (1992) zdůrazňovaly lítost nad tragickými osudy příšer, Gilliamovy snímky jako Dobrodružství barona Prášila (1988) nebo Král Rybář (1991) vytvořily typ donkichotského bojovníka s větrnými mlýny, jehož šílenství je ale více či méně uvědomělou vzpourou proti hrůze normality.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let a v kontextu hollywoodského filmu působily tyto romantické a anarchistické pozice originálně a sympaticky, zvlášť v kombinaci s osobitou a precizní výtvarnou rovinou jejich filmů. Dnes ale podobné postoje nacházíme v množství snímků od tvůrců typu Jeana-Pierra Jeuneta či Michela Gondryho, kde se fantazie bezproblémově překlápí do polohy přiznané infantility stravitelné pro široké masy. Jejich díla jednoznačně sklouzávají k tomu, čemu se Burtonovy i Gilliamovy starší filmy spolehlivě vyhýbaly, totiž k ryze únikové povrchní zábavě. Snímky obou filmařů nikdy nepojímaly imaginaci jako neproblematický prostor, kde bychom mohli nekonečně a bezstarostně rozvíjet své radostné představy. Burtonovy vesmíry mají smysl jen jako temné, nejlépe pavučinami opředené úkryty pro outsidery zhnusené všedností, Gilliamův nejosobitější a nejdůslednější snímek Krajina přílivu (2005) zase ukazuje dětskou fantazii jako amorální prostor, který na dospělého diváka působí děsivým dojmem. Gilliam v úvodním komentáři k filmu prohlásil, že pokud je tento snímek šokující, je to proto, že je nevinný.

V říši kompromisů

Problém Alenky v říši divů a Imaginária spočívá v tom, že jejich práce s imaginací připomíná spíš současné infantilní hříčky než starší díla obou autorů. Patrné je to už na jejich vizuálních stránkách. Oba filmy budí dojem, že jejich fantazijní říše budovali lidé, kteří sami moc velkou fantazii nemají a spíše přebírají inspiraci z reklam a spotřební fantasy. Tak jako Imaginárium nechává vstoupit ženu středního věku do fikce šité podle módních časopisů, ožívá v Alence příšera zvaná Tlachapoud z Carrollovy knihy v podobě tuctového draka z obálek hrdinských ság pro mládež. Není pak divu, že v těchto fádních filmových lunaparcích působí řeči o hodnotě snění a důležitosti šílenství jako nepatřičné a nevěrohodné fráze.

Burtonův film je nicméně jen završením tendence, k níž jeho tvorba směřuje přinejmenším od filmu Velká ryba (2003). Už v ní je patrná rezignace na všeprostupující smutek monster, který je nahrazen lacinou dojímavostí a bezbřehou tolerancí vůči schopnosti vymýšlet si zábavné historky. Dlouhodobý je v režisérově filmografii také posun od romantické morbidnosti k hýřivě barevnému reji fantaskních atrakcí a trend tříštit děj do volně propojených epizod, odvíjených zpravidla od jednotlivých vizuálních nápadů. Alenka oba tyto prvky dovádí do důsledného závěru, jímž je místy osvěžující, avšak ve své podstatě krotká povrchní podívaná. Schematický děj, který z Carrollových knih využívá jen některé motivy, je navíc mohutně kontaminován sentimentalitou a všeobecnou smířlivostí, typickou pro produkce Disneyho studia (jež ale s geniálními filmy samotného Walta Disneyho souvisí jen volně). Vyznění filmu se zdá být konstruované tak, aby vyhovovalo co nejširší divácké základně. Je proto příznačné, že Alenka v závěru využije inspirace získané návštěvou říše divů k vlastní obchodní kariéře. Snění je užitečné, protože nám může pomoci zbohatnout.

Gilliamovo Imaginárium je na první pohled mnohem komplikovanější snímek. Jeho problematičnost vychází ze zcela roztříštěného děje, což ale nijak nepřebíjí fakt, že fantaskní scény působí jako výprodej konfekčních, počítačově generovaných prostředí pro hollywoodské trikové filmy. Řada scén a motivů, jako outsiderské postavení provozovatelů Imaginária či montypythonovský taneček policistů v sukýnkách, jen vykrádá poetiku starších Gilliamových filmů. Zápletka s charismatickým ďáblem, který uzavírá sázky s bývalým mnichem dohlížejícím na vyprávění „příběhu světa“, zase působí jako jeden ze slabších nápadů, jež bychom mohli očekávat od Neila Gaimana. Provokativní a nezvyklý je tu jen způsob, jakým jsou tyto nepůvodní střípky slátány dohromady do mozaiky, která při sebelepším pohledu neukazuje nic než nesourodý chaos.

Burtonova i Gilliamova novinka jsou zklamáním zvlášť v kontextu dvou mimořádných fantazijních filmů natočených rovněž v posledních letech, uvolněné hříčky Max a maxipříšerky (2009) Spikea Jonzeho a frenetické fantasmagorie Fantastický pan Lišák (2009) Wese Andersona (oba filmy byly uvedeny na letošním Febiofestu). V době, kdy se nonsens stal módou, která přechází od infantility až ke skrumážím bizarních nápadů (jež reprezentují zejména současné snímky z Japonska), se Imaginárium i Alenka stavějí do velmi konzervativních a kompromisních pozic.

Autor spolupracuje s časopisy Cinepur a Houser a portálem rejze.cz.