Podobně jako v předchozích letech přinesl i letos čínský statistický úřad zprávu o stálém problému Číny – demografickém nepoměru mezi pohlavími. Kromě jiných se tomuto tématu věnuje i internetová verze Pekingského deníku (Pej-ťing ž-pao). Na sto dívek se v tomto roce zatím narodilo 119,45 chlapce, což je sice údaj o něco málo příznivější než loni, ale takový malý rozdíl nic neznamená, pokud jde o absolutní čísla. Ta hovoří o čtyřiadvaceti milionech nezadaných mužů ve věku na ženění. Důsledky pro život obyvatelstva jsou dalekosáhlé. V článku jsou zmíněny negativní jevy jako mezigenerační sňatky nebo sňatky mezi sourozenci. Z psychologického hlediska neúnosný tlak při hledání partnerky prý vede i k obchodním spekulacím při vytváření párů apod. Normální poměr pohlaví (104–107 chlapců na sto děvčat) se v Číně začal měnit počátkem osmdesátých let minulého století, nejhorší byla situace v roce 2004, kdy počet kluků na sto holek přesáhl 121. Jak článek ukazuje, letošní číslo se od tohoto z roku 2004 příliš neliší. Není to navíc jediný demografický problém, který Čínu trápí. Stejně jako mnoho dalších zemí, i ČLR se potýká se stárnoucí populací. Pisatel článku zmiňuje, že vzhledem k početní převaze mužů hrozí i jejich převaha společenská – ve strukturách organizačních, spotřebních. V sociální hierarchii prý může dojít k narušení rovnováhy mezi pohlavími. Jakkoli se podle tvrzení autorů vláda snaží zákonnými opatřeními zabránit potratům plodů ženského pohlaví a pořádat akce na pomoc rodinám s dívkami (autoři nespecifikují, o jaké jde), výsledky nejsou valné.
Agentura Nová Čína (Sinchua) publikovala podrobnosti k případu jednadvaceti mrtvolek kojenců, nalezených v městě Ťi-ning (provincie Šan-tung) koncem tohoto března. „V pozadí případu vypátrali novináři problémy, které vedou člověka k hlubokému zamyšlení,“ píše se v článku. Pracovníci příslušného oddělení nemocnice překročili hned několik nařízení, když se po straně dohodli s pozůstalými rodinami dětí, inkasovali od nich peníze a „pohřbili“ děti tak, že je hned nato občané města nalezli. Vyšetřování objasnilo identitu jenom u osmi případů, o třinácti z nich se nepodařilo dohledat žádné informace. Nejednalo se o spekulaci s orgány k transplantaci, ale o jeden z případů, kdy se pozůstalí nemohou nebo nechtějí postarat o své zemřelé děti a ponechají jejich ostatky například v nemocnici na chodbě. V tomto případě se pozůstalí dohodli s pracovníky nemocnice, kterým zaplatili za to, že se postarají o ostatky. Proč? Článek to vysvětluje tradicí, podle níž rodiče nenechávají zemřelé dítě spálit v krematoriu, ale pověří někoho jiného nalezením místa k pohřbení. Tentokráte však příslušníci personálu patologie nedotáhli věc do úspěšného konce a vše se dostalo na veřejnost. Přísliby od relevantních míst, že se posílí kontrola a provedou akce k upevnění právního vědomí pracovníků nemocnic, neberou konce. Nemocnice v Ťi-ningu okamžitě učinila personální opatření. Dva přímí viníci byli zatčeni a odstoupit museli někteří jejich nadřízení. Vyšetřování ovšem pokračuje, a horlivé opakované ujišťování, že celá akce byla soukromou tajnou akcí oněch dvou pracovníků patologie, vzbuzuje pochybnosti.
Dětí se týká i následující zpráva Nové Číny. Několik dní před celostátním dnem bezpečnosti žáků základních a středních škol, který se konal 29. března už po patnácté, zmasakroval jistý muž ve městě Nan-pching (provincie Fu-ťien) osm dětí školou povinných. V hlavním městě téže provincie se zase zřítila střešní konstrukce v kampusu a pohřbila pět dětí. Tyto události (které lidé spojují s podzimním únosem a brutální vraždou tří, respektive dvou dětí) vzbudily znovu pochybnosti ohledně bezpečnosti čínských školáků, což je téma čas od času intenzivně probírané na všech správních úrovních. „Nebojíme se ani tak ve chvíli, kdy je dítě ve škole. Horší je to s cestou ze školy domů, tam je v kontaktu s lidmi a kontrola nad ním slabá,“ uvedli pro agenturu rodiče z Čcheng-tu (provincie S’-čchuan). Článek svou bezradností bezděky odráží bezvýchodnost situace. Lze sice možná i v Číně časem jakž takž zajistit, aby v kampusech nepadaly střechy, nelze však za rozumnou společenskou cenu zajistit naprostou ochranu lidí před náhodným útokem psychopata.
V článku časopisu Víkend na jihu (Nan-fang čou-mo) dostalo prostor vyznání prominentního umělce Cchaj Kuo-čchianga, mimo jiné spoluautora olympijského ceremoniálu a některých ohňostrojů doprovázejících mezinárodní akce. Mistr Cchaj se vyznává z lásky k tvořivosti čínského venkovana, jehož popis nemůže českému čtenáři nepřipomenout Hrabalovy pábitele. Láska k vynálezcům sestavujícím po celém čínském venkově létající talíře, které nelétají, nebo ponorky, které by se sice ponořily, ale už nikdy by nevyplavaly nad hladinu, ho posedla natolik, že když ho známý požádal, aby v době konání šanghajského Expa udělal výstavu v jeho začínající galerii, napadlo ho vystavit právě díla těchto čínských pábitelů. „Mám s nimi mnoho společného, zvídavost, pionýrské srdce. Jsem ostatně venkovan jako oni. Když se mě v cizině ptali, říkal jsem, že jsem asijský venkovan,“ říká pan Cchaj. Mottem své výstavy učinil heslo „Venkované dělají města skvělejší“, což je parafráze na heslo Expa 2010 „Velkoměsta dělají život skvělejší“. Cchajův poukaz na to, že čínská velkoměsta jsou „zalita potem a krví“ vesničanů, kteří je budují, je poměrně zásadním konstatováním. Poněkud méně pochopitelná jsou však jeho slova, že nejde ani tak o funkčnost vynálezu jako o to, aby v něm bylo vynálezcovo srdce.