Lidský pohled upřený do krajiny. To je nejčastější z motivů sbírky irského básníka žijícího v Praze.
Současnou střední irskou básnickou generaci označuje Justin Quinn (rozhovor viz A2 č. 26/2009) jako postnacionální či postnárodní. Pojem, který v českém kontextu může vyvolávat zavádějící konotace (a ostatně o jeho vhodnosti se v nedávném rozhovoru pro A2 polemicky zamýšlí jiný irský básník Conor O’Callaghan, viz č. 6/2010), se stává srozumitelnějším ve chvíli, kdy Quinn dodává, že být Ir v dnešní irské poezii už není důležité; básně zpracovávající látku z keltské mytologie nemohou věrně odrážet životní zkušenost současných Irů, která se od zkušenosti třeba Angličanů či Velšanů liší jen málo – nebo přinejmenším méně, než by si autoři starší generace (se Seamusem Heaneym v čele) snad přáli.
Vlézt Turkům do rány
Konkrétně u Quinna je výběr civilních témat, korespondujících prostorů a motivů možnost, nikoli programová a důsledně naplňovaná nutnost. Ve sbírce Vlny a stromy (Waves and Trees, 2006) nejde nezbytně o smetení obrazu mystického Irska jako spíš o určitou jeho zvěcňující korekci, případně upozadění. Když irský mýtus přestane být zajímavý, lze jej, slouží-li to básni, nahradit mýtem českým (jak je tomu třeba v básních z cyklu Pražské elegie s valdštejnskou tematikou) nebo docela dobře kterýmkoliv jiným.
Základním nástrojem uchopení světa zobrazeného v básních sbírky a vlastně také jedním z jejích ústředních témat je lidský pohled – obvykle upřený do krajiny (nejlépe na blyštivé podrobnosti vodní hladiny či do vysoko položených korun stromů), pečlivý i pečující, citlivější ke světlu a stínu než ke konkrétním barvám, nespěchající, odhodlaný nechat se udivovat. Jedno či více subtilních pozorování stojí v základu většiny textů: někdy je rozvíjeno po celém prostoru básně (například v básni Ulice), jindy je přerušené začleněním reálie, náznakem příběhu („Les je pruh husté černočerné tmy/ mezi řekou a nebem, protější břeh hladce/ pokrývá opar rozplývající se v dálce./ Přejít ji znamená vlézt Turkům do rány,“ Pražské elegie IX). Z hlediska kompozice knihy je podstatná básníkova práce s prolínáním časových rovin – umístěním básně s historickou tematikou mezi texty pojednávajícími o současnosti dochází ke zpřítomnění historických motivů.
Nápadnou kvalitou sbírky je formální vytříbenost, která ovšem nespočívá v jistotě výtečného zvládnutí omezeného počtu forem a jejich variací; nalézt třeba ve sbírce dva shodně nebo velmi podobně vystavěné sonety by byl nesnadný úkol. To platí také o Fürstenzellerově překladu, který se důsledně drží pevných meter originálu, opatrně zachází se slabičnou délkou verše a nemá ve zvyku se bez boje spokojit s přibližným rýmem na místě, kde je v originále rým přesný.
Zrcadlový nepoměr
Nakladatelství Opus se rozhodlo vydat sbírku v částečně zrcadlovém vydání. To je krok sympatický, vstřícný vzhledem k poučenému čtenáři, kterého edice též očekává, a kompletně zrcadlové vydání by u takovéhoto titulu bylo patrně příliš nákladné. Nejasné ovšem zůstává vymezení kritérií, proč si právě ta která báseň zasloužila mít na sudé stránce vedle sebe originál. Dostaly z rozsahových důvodů přednost kratší básně? Nebo takové, při jejichž převodu se překladatel „dopustil“ zvláště odvážného čtení? Anebo snad takové – jak napadne podezřívavého čtenáře – které jsou ve smyslu věrnosti předloze zdařilejší? A jsou vůbec Vlny a stromy úplným překladem anglického textu sbírky, nebo „pouze“ velmi obsáhlým výborem? V ediční poznámce očekávanou odpověď na tyto otázky nenajdeme, v knize totiž chybí. Celkový dojem to nepokazí, ale přece jen – u jinak dobře připraveného titulu je to trochu škoda.
Autor studuje bohemistiku na FF UK.
Justin Quinn: Vlny a stromy. Přeložil Tomáš Fürstenzeller. Opus, Zblov 2009, 72 stran.