Německá propaganda na Blízkém východě – tak nazval Sven Felix Kellerhof svůj článek v deníku Die Welt z 20. dubna 2010. Text ale nepojednává o fenoménu současném. Historik Kellerhof tematizuje nejnovější archivní nález Jeffreyho Herfa z amerického Marylandu, který zahrnuje více než 6 000 hodin nacistického rozhlasového vysílání na Blízkém východě v letech 1939–1945. Od Sýrie až po Tunis tehdy chrlila „spřátelená“ rozhlasová stanice Hlas svobodné Arábie ve službě Třetí říši antisemitské zkazky. Cíl byl strategický – zprávy měly systematicky vyvolávat protižidovské nálady a nakonec vést k pogromu na Židy, přičemž epicentrum akce mělo být v egyptské Káhiře. Jedno z hlášení, z roku 1942, je naprosto jednoznačné: „Vaše jediná naděje je, že zničíte Židy dříve, než oni zničí vás.“ Vedle toho strašili reportéři údajným špičkovým vyzbrojením egyptských Židů, kteří mohou okamžitě zaútočit na místní obyvatelstvo. Arabové nebyli plošně vybaveni rádii, nicméně rozhlasové příjímače byly na Blízkém východě rozšířené především ve veřejných prostorách. Vzhledem k arabské „radosti ze scházení se“ měly tehdy možnost slyšet propagandistické vysílání statisíce lidí. Pokusy o rozdmýchání pogromu nevyšly. Kellerhof podotýká, že za touto skutečností stojí především úcta k autoritě anglické okupační moci. Systematicky likvidováni byli „pouze“ Židé v Tunisu. Na Herfově nálezu je zajímavá jeho interpretace faktu, jak se národní socialisté snažili své „poselství“ rozšířit mezi nedotčené a mimo kontext konfliktu žijící národy. Němci se u své stanice Hlas svobodné Arábie snažili zabalit své výzvy ke genocidě Židů do mixu zpráv a muziky, aby přilákali co největší počet posluchačů. To se jim dařilo: většina Arabů tehdy neuměla číst, a tak se dostávala k informacím o světovém dění pouze díky rozhlasu. Letáky ani literatura by jako propagandistický nástroj neměly šanci. Spojencem Berlína ve druhé světové válce byl muftí Amin al-Husseini, který velmi intenzivně vyzýval k vyvraždění Židů. Dokonce ani po válce neztratil nic ze svého „nadšení“. V tajné zprávě z roku 1946 píše: „Německo a Hitler skončili, ale Amin al-Husseini bude v boji pokračovat.“
„Naše první ministryně“, tak podle reportáže deníku Süddeutsche Zeitung z 20. dubna otituloval turecký list Hüyrriet paní Aygül Özkanovou. Özkanová je novopečená dolnosaská ministryně sociálních věcí. A světe, div se, není ani ze Strany zelených, ani sociální demokratka, ale pochází z křesťanskodemokratické CDU. Jejím jmenováním vzali křesťanští demokraté socialistům velkou měrou vítr z plachet. Socialisté totiž stále kritizují CDU za nepřátelství vůči menšinám, za zastaralou integrační politiku a podobně. Jmenování ministryně tureckého původu do dolnosaské vlády dominované CDU je tedy trefa přímo do černého. I tímto krokem se CDU vydala novou, progresivnější cestou. Začala trochu více stavět na „abrahamovské ekumeně“ a hledat společné kořeny mezi křesťany a muslimy. Plodem je právě jmenování paní Özkanové ministryní, která má na starosti rodinnou agendu. CDU si je, podle jednoho programového dokumentu, velmi dobře vědoma toho, že islám má minimálně stejnou úctu k rodině jako křesťanství. Özkanová má mít také funkci vzoru pro ostatní, především turecké migranty v Porúří. Vše podle hesla: „Když to zvládla ona, můžu to zvládnout i já.“
Levicově liberální Die Tageszeitung z Berlína horuje textem redaktorky Anny Lehmannové ve vydání z 20. dubna pro reformu programu celodenního hlídání dětí ve školkách, tzv. Kita. Lehmannová kritizuje návrhy, které utopicky slibují redukci nezaměstnanosti, pokud bude svobodným otcům a svobodným matkám umožněno dát děti do školky na celý den. Podle představ německé sociální demokracie by se tak dramaticky snížila nezaměstnanost, protože by rodiče odevzdali ráno dětičky a mohli by celý den, třeba do 16 hodin, vesele pracovat. Podle Lehmannové by ale enormně vzrostl tlak na svobodné matky a otce, aby přijali jakoukoliv práci, jen aby se vyhnuli podezření z lenosti („když už máte celý den děti ve školce, proč nic neděláte“). Článek poukazuje na problém, který by mohl vyvstat, kdyby místa ve školkách dostávaly přednostně děti svobodných rodičů. Co by se stalo, kdyby se svobodná matka najednou rozhodla vdát? Mohlo by dítě zůstávat ve školce stále do 16 hodin, nebo by ho maminka musela najednout začít vyzvedávat ve 14.00? Redaktorka dále připomíná, že diskuse se příliš točí okolo rodičů a nikoliv dětí, o jejichž právo na místo ve školce by mělo jít především.