Traumata bez kulichů

Tématem první výstavy MALÍK URVI byli lidé politicky činní za bývalého režimu, kteří se i v roce 2000 nacházeli na významných veřejných postech (politici, umělci ad.); tentokrát jsou to podobně historií zatížené osoby z řad českého soudnictví. Expozici tvoří portréty soudkyň a soudců nakreslené na podkladu z kopií rozsudků a spisů; legendu přímo v obraze tvoří jméno a současná pozice osoby spolu s krátkým popisem politických případů z totalitní minulosti, v nichž vystupovala jako soudce.

Výstava MALÍK URVI II se koná po deseti letech od první, rozporuplně přijaté přehlídky. Jak tehdy celý případ dopadl – byly na vás podány žaloby? A jaké byly důsledky pro galerii?

Žaloby nakonec podané nebyly. Někteří lidé jimi na začátku v afektu hrozili, nakonec si to snad díky poradcům rozmysleli. My jsme žaloby trochu očekávali. Mohl to být zajímavý experiment – rozvíjet před soudem teoretický základ projektu, dostat se na půdu justice. S justicí je propojen až náš nový projekt.

Kauza tehdy vznikla kolem ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra: původně byl jen v tiskové zprávě, ale po jeho protestech proti výstavě jsme mu vzkázali, že když chce, tak jeho obraz do galerie zařadíme. Na titulní stránce novin vyšel článek „Grégr si vyhádal místo mezi bývalými kádry“. Ministr následně podle potvrzených zpráv intervenoval u sponzora galerie, firmy Budvar, která odstoupila.

Přineslo to problémy při dalším umísťování výstavy?

Ano. Projekt měl pokračovat, ale v Domě umění města Brna byl odmítnut. Nejspíš ze strachu z možných postihů. Grégrův atak prostřednictvím šedé zóny byl úspěšný.

Zaznamenali jste v průběhu první výstavy negativní reakce i ze strany veřejnosti, případně odborné veřejnosti?

Negativních reakcí bylo hodně. Můžeme je rozdělit do dvou skupin. Ve společenské rovině šlo o morální postoj: výstava byla chápána jako zeď hanby a diskuse se vedla o tom, proč je tam ten a ne tenhle… Bylo to označené jako „řídká cibulkovština“. Druhá skupina reakcí přišla z umělecké roviny, například časopis Umělec uspořádal anketu, kde vedle pozitivních hodnocení padly i názory, že je to jen designérství, póza. Že nejde o umění, protože to má prý jen jednu rovinu a je to moc průhledné. Byl tu cítit strach z radikalizace umění a z konfrontace. Naše výstava záměrně dramatizovala politické aspekty umění.

Jak se podle vás za těch deset let v Česku změnila situace v propojování politiky a umění?

Při současné výstavě nikdo podobné komentáře nerozvíjí, alespoň zatím. Umělecká scéna byla v mezičase ochotná přistoupit na to, že umění obsahuje politické aspekty a politika je legitimní téma pro uměleckou tvorbu. Když jsme v roce 1998 začali fungovat jako Pode Bal, jedním z důvodů bylo, že nás česká umělecká scéna neuspokojovala – pořádaly se výstavy pro pár lidí a chyběly přesahy a komunikace. Tehdy neexistovala vyhraněná tvorba, která by působila třeba ve veřejném prostoru, která by se věnovala společenským tématům. Panoval takový zvláštní mýtus, že umění a politika jsou úplně oddělené oblasti, které se vzájemně vylučují. Jedním z cílů Pode Balu bylo tenhle nesmysl vyvrátit.

Vysvětlujete si ten mýtus jistým posttotalitním traumatem z programového propojení politiky a umění v minulosti?

Určitě je to jeden důvod a druhým by mohla být česká tradice, která k radikálním projevům nikdy netíhla. České umění bývalo spíš poetické, zasněné. Jakýkoliv aktivismus a angažovanost v umění byly v minulém režimu zdiskreditovány; před deseti lety byly tyto negativní konotace ještě velice silné, teď už jsme se ale přizpůsobili světovým trendům. Veškeré umění, které je vidět, se podílí na společenském diskursu. A je tedy svým způsobem angažované.

Dá se říci, že je vaše tvorba aktivismus?

My jsme nikdy skutečný aktivismus nedělali, i když se tomu naše některé dřívější projekty – Prohibice v parlamentu, Cihla – přiblížily. Naše projekty neměly jednoznačný cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Chtěli jsme vyvolat znepokojení, vytvořit situaci – a pak jsme čekali, co se stane. Aktivismus nechápeme negativně, je úplně oprávněný, ale my jsme se jím příliš nezabývali. Ani při projektu MALÍK URVI nešlo vyloženě o to, aby byli vystavení lidé odvoláni ze svých postů nebo jinak postiženi. Kdyby o to šlo, celý projekt by vypadal jinak.

Má podle vás smysl termín politické umění?

Jde i o to, v jakém prostředí diskuse probíhá. Když o naší tvorbě píšou noviny, mají právo použít termín politické umění. Z hlediska diskuse na umělecké platformě záleží spíš na tématu. Je to jenom pomocný termín, který u nás nemá definici, operuje se s ním dost účelově. Bývá zavádějící.

Souhlasili byste tedy s tím, že vytváříte umění, které se svobodně a kriticky věnuje zkoumání společenských otázek?

V podstatě ano, takhle by se to možná dalo zjednodušit celkem elegantně.

Jak jste sbírali portréty pro projekt MALÍK URVI II? Je forma výstavy záměr, anebo byla nevyhnutelná?

Portréty soudců nejsou dostupné, tváře nejsou na internetu ani v novinách. Hledali jsme fotografie třeba na webu Unie kníračů, protože jsme věděli, že jeden soudce má knírače šampiona. Fotek knírače jsme našli dost, ze soudce ale zbyly na fotografiích jenom nohy. Další soudce je divadelní ochotník, dostali jsme se ale jenom ke skupinové fotografii sboru. Takže tahle metoda nevedla k cíli. Nakonec jsme si museli najmout agenturu paparazziů.

Potréty nejsou nijak lichotivé, upravovali jste je?

V čase přípravy výstavy byla zrovna zima, takže soudci na ulici měli kulichy a šály, anatomii a účesy jsme museli upravovat. V našem podání je vidět určitá snaha o realismus, někdy jsme dokonce portréty vylepšovali. Zaretušovali jsme třeba vyceněné nebo špičaté zuby, takže jsme jim spíš pomohli. Sklonění hlavy je způsobeno tím, že při fotografování často hleděli do spisu. Některé podobizny jsme nesehnali, takže vystavujeme jen bílou plochu – vyzvali jsme ale lidi, aby nám podobizny případně zaslali. Na výzvu se zatím neozval nikdo, dostali jsme ale nové tipy, takže zřejmě výstavu ještě rozšíříme.

Ve výběru soudců se objevili i lidé, kteří se za minulého režimu chovali „slušně“ a dávali nižší tresty, dokonce se jich zastávají i sami odsouzení. O jaký druh kritiky vám tedy šlo?

To, že za totality soudce udělil nižší trest v politickém procesu a nyní je to chápáno jako projev slušnosti, je zajímavý fenomén, který nám odhaluje souvislosti toho, jak se zpětně díváme na minulý systém a jak posuzujeme lidi, kteří byli správci moci. Společnost se zaměřuje na spolupracovníky Státní bezpečnosti, ale už méně na samotné agenty, což je zvláštní. Nás v projektu tolik nezajímají konkrétní lidé, takové lidi si vyrábí každý systém. Kdyby to nebyli tihle, budou to jiní. Snažíme se podívat na hodnocení systému dvacet let po revoluci. V současnosti tuto problematiku pořád chápeme jako trauma, něco, co v naší společnosti otravuje atmosféru. Tyto postavy na soudech pořád jsou a současný systém nemá vůli se s tím vypořádat, což je tragické. Nabízí se úvaha, že tito lidé v minulosti byli schopni podléhat určitým tlakům a byli použitelní jako nástroje. Existuje předpoklad, že různým tlakům budou podléhat i nadále, a proto tam možná i mohli zůstat.

Proč je výstava v galerii a nesměřuje do veřejného prostoru?

My projekty ve veřejném prostoru pořád děláme a také dokážeme s galerií pracovat jako s veřejným prostorem. Do Špálovy galerie jsme před deseti lety dotáhli nebývalé množství lidí. Výstava má přesah do médií, a to je také veřejný prostor. V projektu MALÍK URVI ale pracujeme obráceně – přinášíme do galerie nalezené informace, vytváříme nové prostředí, nové asociace, pracujeme s nahuštěním informací. Z galerie tak dokážeme vytvořit veřejný prostor.