V současnosti probíhá v Bratislavě výstava Potřeba praxe, kterou připravila ředitelka iniciativy tranzit.sk Judit Angel. Projekt si klade za cíl nově formulovat vztahy mezi uměním a politickou aktivitou a zpřítomnit umělecké představy o budoucnosti.
Ve svém kurátorském textu k výstavě mluvíte o nutnosti znovu promyslet vztahy mezi teorií a praxí, politickým odporem formulovaným v symbolické rovině a přímou akcí. Většina vystavených děl jsou ale spíše příklady symbolického odporu. Dalo by se o některém říct, že se snaží vystoupit z čistě uměleckého rámce?
Ano. Szabad Művészek – Svobodní umělci z Budapešti jej jasně překračují. Uskupení vzniklo kvůli akci ve veřejném prostoru na protest proti maďarské Akademii umění, konzervativní instituci, jež se navenek chová jako veřejná, ale ve skutečností jí není, jelikož soustředí veřejné zdroje v rukou lidí, kteří mají blízko k představitelům současné vlády. Ale například jeden z členů uskupení, umělec Szabolcs KissPál, tvrdí, že se nejedná ani tak o prolnutí umění a aktivismu, jako spíš o samotnou otázku funkce umění v současnosti. Z tohoto hlediska pak rozdíl mezi těmito dvěma sférami už přestává být relevantní.
Ve svém textu sice píšu o potřebě propojit teorii a praxi, ale netvrdím, že výstava samotná je pokusem o vykročení z umělecké sféry. Spíš se nachází na nějaké ne úplně stabilní metaúrovni. Z této perspektivy se pak snaží vypovídat o sebeorganizaci, zpřítomnit možnou budoucnost, různé procesy a praktiky. Ne úplně stabilní je z toho důvodu, že zahrnuje řadu performativních prvků, akcí – například performanci Jany Kapelové, která se kriticky potýká se současnou situací prostřednictvím odkazů na slovenské filmy z osmdesátých let nebo vysílání skupiny P.O.L.E. Její členové k němu přizvali různé řemeslníky a osoby zaměstnané ve službách, kteří se na místě pokusili o výměnný obchod namísto obvyklého tržního chování a mezitím odpovídali moderátorovi na otázku, jak vnímají své společenské postavení a úlohu. O praktickou realizaci konkrétních idejí jde rovněž v případě dokumentace akcí, jež se odehrály jinde, například v instalaci skupiny Opustená (re)kreácia, která se snaží obnovit chátrající prostory sanatoria Machnáč, nebo alternativního parlamentu Jonase Staala, umělecké a politické organizace, která nabízí prostor pro uskutečnění radikální demokracie.
Jak by se mohl určitý kolektivní umělecký postoj proměnit v aktivistický? Mluvíte o umění jako nástroji k vytvoření udržitelné budoucnosti – chápete tedy uměleckou sféru jako vhodné místo nácvik politických akcí?
Hlavním tématem výstavy není aktivismus, ale sebeorganizace. Jistě, jde o vzájemně úzce provázané jevy. Sebeorganizace v sobě stále uchovává naději na společenskou změnu, a to navzdory určitému vyprázdnění pojmu v důsledku strategií managementu a tendencí státu zbavit se zodpovědnosti za fungující sociální služby. Sebeorganizace vzniká z vlastní iniciativy, z touhy vyplnit prázdná místa v systému nebo prostě jen z potřeby dělat věci jinak. S tím souvisí otázka spolupráce a hledání společného základu, díky němuž pak lze řešit rozdíly a osobité rysy každého z nás. Výstava se potýká s různými aspekty sebeorganizace, jako jsou například přátelství, solidarita, spolupráce, vztah jedince a kolektivu, vytváření nových forem vědění, veřejný prostor a společenská imaginace. Skupina h.arta se zabývá přátelstvím a solidaritou, které jsou klíčové pro spolupráci těchto tří umělkyňfeministek. Kolektiv bývalých umělců – Exartists collective se zase pokouší tematizovat odchod ze systému, odmítá nutnost volby mezi existujícími alternativami a vytváří vlastní paralelní skutečnost. Téměř všichni vystavující umělci za sebou mají nějakou zkušenost s politickým aktivismem, i když se to třeba v jejich dílech explicitně neprojevuje. Video iniciativy Verejný podstavec ukazuje jejich vlastní činnost ve veřejném prostoru, ale zároveň ji problematizuje. Perestrojková zpěvohra od skupiny Čto dělať? formuluje určité poučení z minulosti, které může být užitečné při budování budoucnosti.
Možná nejde ani tak o to proměnit umělecké postoje v aktivismus, i když i to je důležité téma. Nakonec je to ale stejně věc osobního rozhodnutí. Zajímá mě především, jak umění a umělci na jedné straně a aktivismus a aktivisté na straně druhé mohou spolupracovat a vzájemně se posilovat.
Ve svém textu píšu o výstavě jako o struktuře, která si vytváří svůj vlastní kontext, o zásobárně nápadů, konkrétních praktik a modelů, jež mohou být užitečné při vytváření budoucnosti, v níž stojí za to žít. To ale neznamená, že umění je nějakým nástrojem. Chápu umění z funkcionalistického hlediska, být funkční ale není totéž jako být nějakým nástrojem. Nepřemýšlím o umění jako terénu, kde je možné nácvičovat politické akce, ani se rozhodně neupínám k nějakým uspokojivým výsledkům, které by to mohlo přinést. Vztah mezi těmito dvěma sférami je složitější; jsou si rovnocenné a vzájemně se prolínají.
Jakou má dnes podle vás umění funkci?
Mělo by mít v první řadě funkci smysluplnou, takovou, kterou si samo vědomě určí. Samozřejmě můžeme debatovat o tom, co znamená „smysluplný“. Mám tím na mysli schopnost umění přimět lidi myslet jinak, než jsou zvyklí a než jak jim diktují mocenské struktury. Umění hraje důležitou roli při vytváření vědění a konstrukci zkušeností, jež nutí lidi více přemýšlet o tom, kdo jsou a co dělají.
Je to další výstava s politickým tématem uazvřená v galerii mimo městské centrum. Vnucuje se otázka, pro koho vlastně je. Jaký může mát dopad?
Během přípravy výstavy jsem si tyto otázky opakovaně kladla. Na jedné straně i samotná budova galerie – bývalá továrna na cement – tvoří určitý historický a ideologický kontext, který je pro výstavu přínosem. Na druhé straně je daleko od centra, od lidí. Je to jeden z důvodů, proč není nakonec tak „militantní“, ale spíše přemýšlivá. Staví na pojmu sebeorganizace a nutnosti zpřítomnit budoucnost. O budoucnosti jen nesníme, ale realizujeme ji tady a teď. Strategie sebeorganizace se pro to jeví být vhodné. Možná je to velkorysejší pojem než aktivismus. Ne každý může být aktivistou nebo aktivistkou, musíte mít určitou náturu, povahové vlastnosti. Iniciovat nějakou aktivitu můžete, i když na sebe nechcete poutat velkou pozornost.
Výstava je určena těm, kteří se zajímají o současné umění a jeho vztah ke společenským otázkám. V jiném kontextu bych si dokázala představit bližší napojení na aktivistické skupiny a mimoumělecké sféry. Když ale chcete něco říct, je lepší to udělat i s rizikem, že vás nebude moc slyšet.
Judit Angel (nar. 1963) je historička umění původem z Rumunska. V devadesátých letech působila jako hlavní kurátorka muzea v rumunském Aradu, poté pracovala jako kurátorka výstavní síně Műcsarnok v Budapešti. Spolupracovala na řadě výstav zaměřených na institucionální kritiku, participativní umění, umění sedmdesátých a osmdesátých let či vztahy mezi architekturou, filmem a uměním. V roce 1999 byla kurátorkou rumunského pavilonu na Bienále v Benátkách. Od loňského roku je ředitelkou iniciativy tranzit.sk.