Proslulý polský emigrant Sławomir Mrożek je v českém prostředí známý spíše jako dramatik. V povídkovém souboru Kohout, lišák a já se po delší době připomíná jako mistr krátkých próz; jako ironik, bojující proti všem literárním stereotypům, absurditě moci i společenské rigiditě.
V poměrně útlé knize Sławomira Mrożka (nar. 1930) s bajkově-pohádkovým názvem Kohout, lišák a já, v níž jsou sebrány krátké epické útvary (kniha o 154 stránkách jich obsahuje 42), se setkáváme s podivuhodnou jazykovou bravurou, smyslem pro humor a nečekanými, jakýmkoliv stereotypům či předpokladům se vymykajícími pointami. Autor na krátkých prózách mistrně rozehrává jazykové hry, ukazuje pasti, do nichž nás může vtáhnout řeč, myšlení, které se v ní odehrává, či úskalí a meze narativu. Už dříve česky vyšly Mrożkovy povídkové výběry, například Slon (1963), Věrný strážce (1966), či autorův vlastní životopis (Baltazar, 2008). Od roku 1968 byl u nás Mrożek na indexu.
Recyklovaná Růženka
Přítomnost autora v textech signalizuje už zvolený název sbírky: autorské „já“ se často kryje s „já“ lyrického hrdiny – vnímavého pozorovatele, nevšedního komentátora, bezprostředního účastníka, jindy režiséra okolního dění. Autor (spisovatel) se stává účastníkem hypotetických dějů, do kterých bývá díky svému „vesmírnému uvědomění“ a vágnosti, plynoucí z jeho profese, vtažen (Roura). Motivem, který se objevuje ve více povídkách sbírky, je putování hrdiny-autora s dvojicí pohádkových postav, mluvícím Kohoutem a Lišákem. Analogická expozice (trojice hrdinů) je pak rozvinuta nějakou (ne)všední zápletkou a dospívá k překvapivému vyvrcholení.
Autor, který si se svými hrdiny povídá, zasahuje do děje nebo na takový zásah do děje rezignuje, zde nabízí své zpopularizované úvahy o hranicích spisovatelské kreativity a pravidlech literárního díla, čímž problematizuje textotvorné praktiky na úrovni syžetu. Poukazuje na to, že důvěra vkládaná do příběhu nemusí být vždy opodstatněná. Arbitrárnost či motivovanost vytvářeného děje je dalším úskalím, se kterým se autor musí při své tvorbě potýkat – co všechno si spisovatel může dovolit, aby jeho příběh byl důvěryhodný? Co vše je mu čtenář schopen uvěřit? A kde se nachází hranice, za níž začíná absurdno? „Recyklace“ pohádkových námětů, jež je Mrożkovi obecně vlastní, nabývá groteskní podoby v textu Šípková Růženka. Text doplňuje všeobecně známou pohádku, dotahuje ji k absurdnu. Co se stane po skončení pohádky? A jak se budou všichni protagonisté nadále vyrovnávat se svými rolemi?
Hrou proti strojovosti
Mrożkova hra se strukturou příběhu nachází svůj odraz také na jazykové rovině, kde se projevuje problematizací jazykových klišé a známých citátů. Autor čtenáře neustále vyrušuje a nedává mu ustrnout v nekritickém spotřebitelství: v povídce Praxis například krásně rozpitvá dvě citace z Nového zákona. „Očekáváme ta nejprostší schémata, jež se však obvykle poněkud zkomplikují,“ píše v povídce Roura. Od zpochybnění „pravdivosti“ jazyka a pravidel fikčního světa se tak autor dostává ke světu jako takovému – problematizuje systém. Demaskuje mechanismy společnosti, které nemusejí být nutně totalitní: zaběhlé společenské role, automatické reakce na určitý druh podnětů, celkovou mrazivou strojovost lidského bytí. Alternativou oné mechaničnosti a způsobem, jak ji překonat, je aktivní tvůrčí skutek, hra, z níž se stává mocný nástroj nepřijetí daností všehomíra. Avšak zde se k tomu přidává skepse, okořeněná sebeironií: člověk, snažící se režírovat, vytvářet život z pozice tvůrce, autora, jak je tomu v povídce Demiurg, nabývá najednou podoby nepříčetného blázna.
Mezi dalšími tématy Mrożkových textů zaujímá podstatné místo otázka etiky. V povídce Můj přítel neznámý hrdina váhá, zda má pomoct uvězněnému holubovi, zda mu klid svědomí stojí za tu námahu. Nakonec nad „momentálním emotivním popudem“, tedy morální výzvou, zvítězí pohodlnost (maskovaná „racionálním“ uvažovaním). Povídka Soucit zase nabízí vtipný exkurs do anatomie tohoto ušlechtilého pocitu, přesně dle českého rčení „cizí neštěstí potěší“ a čtenářův úsměv při tom poněkud ztuhne.
Gombrowicz, Kafka a já
Komplikované téma vztahu umělce („šaška“) a moci je osvětleno v metaforicky zobecňující próze Tvář. Protest bezmocného se vyjadřuje smíchem. Grotesknost, satiričnost až anekdotičnost podobně jako hra nabízí prostředek vyrovnání se s předloženou skutečností. Výsměchem autor brojí taktéž proti antiintelektuálním, barbarsky iracionálním, ba přímo hloupým pohnutkám a tendencím socialistické revoluce (Revoluce, Starožitnost). Terčem autorova výsměchu se ale zároveň stává též bezduchá intelektuálština. Demaskuje jalové fráze ptydepovských lektorů, slovy zastírajících ignoranci, pokrytectví, duchovní vyprázdněnost, relativizaci morálky a přehlížení lidského rozměru, jenž by měl být měřítkem všech abstraktních úvah, usilujících o veřejné, společné blaho (Jediná metoda, Duchovní život – Intelektuální a umělecký, Akademie věd).
Gombrowiczův duch starosvětské salonní polskosti zavane z povídky Báseň. Záclony a tlusté koberce, měšťácké dýchánky, vůně drahých parfémů tvoří kulisu pro hutnou atmosféru komplikovaně propletených mezilidských vztahů přítomných. Nenápadná expozice – hrdinou na návštěvě zapomenutý deštník – je rozvinutá zdánlivě triviální zápletkou: opuštěné, všemi dospělými přehlížené dítě, snažící se najít posluchače pro svůj básnický přednes, jeho „malé“ drama, jež je vystřídáno banálním závěrem – hrdina utíká za hostem, který omylem vzal jeho deštník. To skutečné (skutečné?) drama probíhá v hlubinách bytu (i textu): epizodicky podružně se mihne rozcuchaný, podnapilý pan domácí se zbrání v ruce, z ložnice se ozve výstřel.
Aluze na další autory jsou nabíledni: Kafka vykoukne při mrazivě absurdním popisu komunikace s úřady a zástupci moci (Mýto, Vrátit se? Nevrátit?, Koníci, Tvář nebo Pamětní deska), jinde za iniciálou, použitou místo jména. Charmsovská absurdní grotesknost nebo ironická sebereflexe je daná nejspíš podobnými zkušenostmi s životem v totalitním státě. Na paralely, které se nezdají být náhodnými, lze narazit v povídkové tvorbě lvovského Mrożkova současníka Jurije Vynnyčuka (viz A2 č. 21/2009).
Český výbor, přeložený a uspořádaný překladatelkou Helenou Stachovou, nabízí čtenáři četné podněty k často nelehkému zamyšlení. Jako celé Mrożkovo dílo je však i zde trudnomyslnost, doprovázející skepsi poznání a kritického myšlení, vyvážena vtipnou a inteligentní zábavou.
Autor je slavista a ukrajinista.
Sławomir Mrożek: Kohout, lišák a já. Přeložila Helena Stachová. Fra, Praha 2009, 154 stran.