Drolivé kamínky ve žhavých drahách

Čteme záložku básnické prvotiny Josefa Hrdličky (1969) Loďstvo vyplouvá z temnot a chytáme se za nos. Jak to, že jsme o autorovi zajímavě znějících odborných titulů dosud měli jen mlhavé tušení? Filosof a bohemista Hrdlička vydal roku 2008 publikaci Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner) (viz A2 č. 9/2009). O rok později se podílel na svazku Symboly obludnosti, věnovaném české postavantgardě čtyřicátých až šedesátých let. V témže roce s Josefem Vojvodíkem uspořádal sborník Osoba a existence z perspektivy fenomenologickoantropologické psychiatrie (viz A2 č. 8/2010). Tento básník rozhodně přichází „odjinud“.

Hrdličkova sbírka působí na první pohled jinak než běžně vydávaná lyrika. Zdá se podstatnější, založená na důkladnějším ohledávání pojmů i vizí, hloubkovém průzkumu zážitků a stavů. Hned od první stránky je Hrdličkova poezie soustředěná, přemýšlivá, poučená. A také ambiciózní. Už v prvním textu (psaném ovšem prózou, čímž budiž zdůrazněn fakt, že autor se, v případě potřeby, nespokojí „jen“ s verši) narazíme na citaci – vlastně výkřik – v řečtině. To nám neřečtinářům zkomplikuje život. Každopádně autor zkraje prozradí nejen svou erudici, ale naznačí snahu o širší filosofický, mytologický záběr. Text ovšem zapůsobí i na neznalce řečtiny. Osamělý člověk na pláni zamrzlého jezera křičí z plných plic vstříc přírodě známá slova v dávném jazyce. Známá? Letící pták i ledový kraj zůstanou jimi nedotčeni. Od počátku zde básník vytyčuje prostor svého básnického zkoumání, jímž často bude příroda, její prapůvodnost v konfrontaci s člověkem – pozorovatelem i souputníkem.

Tvář ze shluku čar

Hrdličkova sbírka je různorodá, snad jde o souhrn prací z různých období. Vedle drobných reflexí a střípků jsou tu i delší básnické meditace, jež se skrz mnohomluvnost snaží prokutat k osobité poetice. Najdeme tu zvláštní – snad – snové zápisy vedle podivuhodně detailní krajinomalby, básně jsou často zasvěceny konkrétním místům, jeden oddíl je věnován (máchovskému) Českému středohoří, jinde najdeme drobný niterný cestopis magickým údolím Vltavy za Prahou. Je sympatické, že básník tvoří „na cestě“, za pochodu krajem; dotek autenticity je podstatný. Nejvyzrálejší se zdá být oddíl Zlaté kočky a kameny, přinášející podrobné básnické ponory, jež svým přemítáním opřádají přírodní jevy, kameny, listy, úsvit, strom rozražený bleskem.

Některé básně, třeba Osikové listy, působí jako rafinované projekty, jejichž smysl vyvstane až celkovým rozezněním textové „soustavy“, rozestřené do mnoha slov. Báseň Golgota je zas mnohoznačnou meditací na téma „kámen“, beroucí v potaz kulturní (biblické) konotace a protkávající je vjemy elementárně smyslovými. Meditace uhýbá z jednoznačného výkladu a naopak rozehrává množství záznějů, myšlenkových, ale i snových, imaginativních. Báseň balancuje na hraně mezi významuplností a mlhavostí, zřetelností a snovou zastřeností. Básník přitom projevuje pozornost jak k aspektům, jejichž tvar je pevně vryt do povědomí (význam slova Golgota, asociace kamene s lebkou), tak i k „tvarům bez významu“, kde se pod významuplnou krustou opět důležitě vynořuje prvotní, nepojmenované, prazákladní podloží našeho světa.

Ještě pádněji rozvíjí podobné téma báseň Hvězdné dráhy. V žilách valounu jsou zapsány hvězdné dráhy; tajuplně oživený, jakoby zevnitř animovaný vesmír v různých podobách zrcadlí sám sebe, „rezonuje“ v otiscích sebe samého. Malé odpovídá velkému, každá věc je částečkou celku, zároveň každá částečka je s to celek vyzrcadlit, podat o něm absolutní výpověď. Báseň ovšem není tuhým traktátem, ale staví na detailním empirickém záznamu, je plná křehkých postřehů, odrážejících intimní prožívání světa i celého kosmu. O valounu: „Držel jej kdy kdo v ruce předtím, nebo jen tak byl v běhu světa?“ A později: „Když se k němu vracím po pár dnech, jeho temná se mi zdá bledší, jako by se tady uvnitř domu vytrácel…“ Ze shluku čar v kameni posléze vyvstává tvář; nález kamene se mění v podivuhodné střetnutí dvou entit, „osobností“, přičemž toto setkání se děje na širší průmětně, kde „krouživé myšlenky“, stejně jako „drolivé kamínky ve žhavých drahách“, unáší „nějaký vítr“ dál a dál.

Mnohomluvnost, zarputilost

Hrdličkova poezie má ale i dost problémů. Délka básní sama o sobě nevadí. Mnohoslovnost může patřit do konceptu, jako ve zmíněných Osikových listech. Je tu však i nemálo míst, kde méně by bylo více: „A možná on po svím způsobu neví,/ myslí, (je myšlen jiným), tím že jde,/ jako já se nemohu pohnout,/ a když nám oběma vyvstane týž obraz,/ táž myšlenka, jako by se roztrhané údy/ chtěly spojit k novému cyklu…“ Tohle už je myšlenková vata, která brzy unaví. Hrdličkova zarputilost, ať už se týká detailní krajinomalby či podrobného hroužení se do (jakoby) snového zážitku, je sama o sobě přitažlivá, může mít své uhrančivé, zcizující kouzlo, jako třeba v textu Nebesklon. Mnohdy však nakonec ústí do ztracena, básník na poslední chvíli „uhne“ k vágní lyrizaci („kane jim po tváři šedý žal“), příliš chtěnému obrazu („jako by v rukách držel černou studnu“).

Detailismus tu a tam zrodí možná zajímavou, nicméně pouhou etudu (text Barvy). Mnohoslovnou meditaci nad ženou ve vlaku, již najdeme na vedlejší stránce, zas přetěžují nadnesené abstrakce typu „úlomky životů protínají jejich tváře jen v odlescích“ či „na moment se propadla do staré formy“. Pár expresivních výrazů jako by sem zabloudilo z jiné poetiky: „rty vykřiknou karmínově rudé“, „zažehla se vzdálená podoba“. A zas dojde na obraznost příliš těžkotonážní: „Stojící hlubina neuzřeného oceánu/ prohlédla pod nánosy“. V zásadě banální chvíle se tu pitvá zbytečně přebroušenými skalpely. Přitom by stačil závěrečný postřeh, jenž pojme vše, kdy žena „usíná chvílemi a vždy rukou bezděky,/ sevře svou tašku na prázdném sedadle vedle,/ již by se nikdo ani nedotkl.“ Tady je přece „neuzřený oceán“ se vším všudy přítomen, netřeba ho navíc obrazně přejmenovávat.

Ani svodům načechraného lyrismu se Hrdlička občas neubrání: „kamenné srdce krouží v masivu“… Podobná místa, stejně jako občasná gramatická rozmazanost, kdy k měnícím se podmětům v textu pracně přiřazujeme patřičná slovesa či zájmena, podkopávají pregnantnost básníka, jehož postřehu a vidění lze věřit. Jenž je schopen nadchnout nás jistými formulacemi (o kameni: „jen málokdo se jej dokáže dotknout,/ tak mohutný ostych vzbuzuje“), překvapit oxymorickým znakem („bílý havran“), v nejsilnějších číslech, třeba v textu Na ostrově, pak strhnout mnohotvárným niterným „filmem“. V téhle básni se pokusy zachytit tvar lámou do intuitivní potřeby poddat se vůkolní beztvarosti, básnická epifanie touží po definitivnějším poznání, to se však jako příboj zas a zas vymyká samo sobě a doráží zpět co „pouhá“ básnická epifanie: „Zmizet … v nesnázích polních cest“.

Křik nad ledovou plání

Co to tedy křičel muž u zamrzlého jezera? „Ta de panta oiakizei keraunos!“ Čili: „Veškerenstvo řídí blesk!“ Zlomek z Herakleita, doznívající nad ledovou plání, za mizejícím ptákem. Chtěl tu někdo proti všem zákonům přivolat zimní bouřku? Známými slovy vnutit neznámé přírodě svou pravdu? Vykřičet si odpověď? Navázat kontakt? Nastolit svůj tvar v okolní ledové beztvarosti? Ukázal muž zasněženému prázdnu svou hrdost nebo směšnost? Či jen tak řval do mrazu jedinou zarputile nesrozumitelnou moudrost? Myšlenka a příroda – toto téma dokážou některé Hrdličkovy básně podivuhodně rozeznít.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.