„Sehnutá, ale sebejistá/ vždyť ví, co dělá,“ zpívají v jedné písni Vítrholc. Říká se jim „umělecké sdružení“ nebo taky „radikální básnická jednotka“, to podle druhu média. Na scéně (která žádnou scénou není, osamoceni) působí nějakých šestnáct let, zastřešujíce básníky, hudebníky, výtvarníky a performery. Osm almanachů (Větrné mlýny), nespočet koncertů a poloinvazivních vystoupení, která by se dala nejlépe označkovat jako performance. Neopominutelná součást brněnského undergroundu, a to není ušlechtilé ohodnocení ani mrtvá nálepka.
Ve snaze vyhnout se suchopárnosti spojují umělecké druhy, i když obsah sám má dostatečnou důraznost, často hraničící s efektností. Když jsem psal o Tomáši Vtípilovi a brněnském kontextu, nevybíravý fanoušek ocejchoval Vítrholc jako „sranda band“. Nepochopení tématu, vylíznutí první významové vrstvy. Ano, track Mrdám svýho harleje je „hitovka“, ale v kontextu Vítrholc to není zrovna průkazný materiál. Od vydání alba 100 už uplynula nějaká doba, a zatímco koncertní podoba se vyvíjí (nad řezavě kytarovou začíná převládat elektronická), ta konzervovaná funguje i po letech výborně: něco mezi MCH Bandem, Mikem Oldfieldem a Ministry.
Čím jsou Vítrholc pozoruhodní a nezaměnitelní, to je civilní popis každodenního života, potažený vulgarismy jako tabletka. Někdy je sousto příliš hladké, jindy se vrací, ale ta chuť i účinek jsou jako lahodná močovina. Ustrnout je snadné. Aby se nestali uzavřenou skupinou intelektuálů, přibírají mezi sebe nové, zdánlivě „amatérské“ tvůrce a nemají problém ani s nejmladší generací (odmítám sledovat pomalý proces degenerativních změn). Na podzim přišli s novým re(sus)citačním programem a v novém složení, jednu z podob tvoří tři recitátoři a hudební background.
Hudební partitura se odehrává v několika úrovních, prvotní je hlasová typologie na půdorysu rovnoramenného trojúhelníku. Chytře těží z pestrosti obsahové i z různosti podání: zatímco Brokolis zastupuje dravé a na poměry skupiny enigmatické a překvapivě nejednoznačné mládí, Škrabal uzemňuje svými rafinovanými „hooligans“ mantrami a Maňas si bere z obou a zůstává nejpřesnější (expresivní i ztišený zároveň). Rytmus jednotlivých čísel je řízený předem postavenou dramaturgií a „technický scénář“ zahrnuje i hudební podkres s rozhlasovými pravidly. Laptop a gramofony jsou v pozadí; smyčkami, scratchingem, předvolenými stopami a zvukovou manipulací vstupují do děje a následují báseň, věrně nebo ironicky, sázejí kontrapunkt.
Nabízí se srovnání s projektem 01 (živé záznamy vydalo Polí pět), kde jsou Houdkovy a Humpálovy básně pronášeny do improvizovaných zvukových ploch. Nebo se čtením Pavla Zajíčka za doprovodu Tomáše Vtípila. Tam se však snoubí romantická zeměplocha s laptopověhouslovým experimentem. Vítrholc jsou živější, živelnější a muzikálnější ve smyslu celistvé performance. Ne, to není kvalitativní rovina, spíš rozdílné pojetí. Třeskuté versus romantické.
Koncertní podoba Vítrholc obsahuje rockovou sestavu s elektronikou i zvony, hlaholný funébrmarš potměšilých skřetů s vážnou tváří. Recitační jednotka je uměřenější, hrají slova.
Problém se nabízí: divák se nedostane přes první plán. Je snadné zůstat zlákán refrénem „podzim jak prase“ a nestihnout plíživě mrtvolnou notu, zastavený čas, vědomí toho, že Vítrholc jsou „nervózní psi za ploty“. Sranda band? Každá pořádná legrace je angažovaná, odkrývá realitu a její iluze.
Nejraději mám kvaziapokryfní epickou báseň Kamenná kolonie s finálním, poněkud ostentativním trojverším: „Sexuální genocida:/ Noc dlouhých čuráků/ a křišťálových kund.“ V méně vyhrocené, tajuplnější, ale co se týče mytologizace, srovnatelné podobě narážím na ducha Vítrholc čas od času všude. Je náhoda, že část z nich jsou žurnalisté? Denní tisk: Když zmizela Anička, šel Trójou muž. Vítrholc: „Je ráno/ jdeme městem/ ty jsi kyborg/ já pejskař…“
Autor je kulturní referentka.