„Někteří lidé se nejvíc ze všeho bojí souhlasit – a nic je neděsí tolik jako situace, která je vymrští z věčné opozice a přiřadí k zástupu spokojených posluchačů,“ opsal jsem si onehdy větu Jiřího Špičáka, abych ji promyslel.
–
Ke konci minulého roku vyšla nová alba odlišných těles s punkovým zázemím. Bourek (Sporto, Plugnplay) pod pseudonymem Bonus ohlašuje (rapuje) Konec civilizace, zatímco posthardcoreoví Mother už jsou dále, procházejí Through This Disappearing Land. Nebo je to stejná krajina? (Mother jsou proti přímočaré angažovanosti příliš mytologičtí.) Ale obě desky spojuje podobné přijetí: pajány ze strany „kritiky“, jejichž zvyšující se počet přímo uměrně násobí kvantum těch, kteří jsou znechuceni přehnanou chválou.
Je otázka, jestli se dnes ještě dají najít v alternativní hudbě umělci, které bychom mohli blahořečit nebo uznávat obecně, napříč generacemi nebo napříč sociální záští (jako byl třeba Mejla Hlavsa nebo Filip Topol). Mainstreamová frustrace se přelévá do okrajových částí hudby. V české popmusic vzniklo jakési podivné vakuum, jako by už Kabát, Chinaski a Langerová neměli co říct, jako by je neměl kdo nahradit, jako by Mukův odchod znamenal něco víc (neznamenal). A alternativní fanoušek má vzít zavděk něčím takovým, jako je Bonus? Ráčkující raper s podezřelou vizí, Huxley zavání povinnou školní četbou, a i když mu to mluví dobře, hiphopovému fanouškovi chybí „flow“ (forma se stala obsahem), alternativnímu styl (jak jako hip hop?) a intelektuál nebude směšovat upřímnost s estetickou hodnotou. Je to radikál, křičí ostatní.
S Mother je situace odlišná. Ti, kteří si během posledního půldruhého roku špitali po sociálních sítích o rozpadu (kultovních?) Thema11 a vzniku Mother, umocňovali se v ostražitém očekávání, jsou najednou zdrceni skutečnou podobou kapely, ohánějí se despektem (to je přirozené), ale taky se diví, jaký neblahý hype je provází.
–
Ať se dívám, jak chci, nevidím za těmi barevnými okénky webových layoutů, přehrávačů, domovských stránek a příležitostných verbálních toalet nic než nadšená hlesnutí klaviatury kdesi v dálce, škrobená přitakání a nenávistné chrchle… dříve se jezdilo na koníčky do Chuchle. Ale virtuální realita není problém, spíš obecná mrtvolnost a bezdějová hra na cosi, ten fejsbůkový kalkul pro zombiecké tirády. Je příznačné, že nejlepší z celého Fincherova filmu The Social Network je hudba (Trent Reznor a Atticus Ross), což je nejhorší ocenění filmového soundtracku, který má být součástí celku. Film v atmosféře chladné temnoty opět, stejně jako další Fincherovy biografy, sází na extatičnost a efektnost hlavních postav, na jejich dětinskou působivost a sebestřednost, která nemá nic společného s životem, ale staví hrdiny – umně – až do hrobu. A to diváci i posluchači vyžadují: Ano, chci, abys byl hrdina, ale moc se do mě neser.
–
„Globální mediální instalatéři budou i nadále trpělivě zalepovat prosakující potrubí informací, mnohem zásadnější vliv na budoucnost ale bude mít fakt, že člověk je společenské zvíře, které udělá cokoliv, jen aby nevystupovalo z davu,“ zůstalo ve mně něco slov od Karla Veselého. Polohluchá a omezená společenství hudebních webů a jejich diskusních fór negenerují posluchače s názorem nebo rozhledem, obecná mediální vyprázdněnost je hlasitější a ve své němotě lákavější, stačí si stát tvrdošíjně na svém (ničem). Dětská psychologie tomu říká syndrom prázdného vzdoru. Nejde o argumenty nebo zhodnocení jevu, situace. Jde o záměrný vzdor, nesouhlas naschvál, který nepotřebuje žádný další důvod. Je to past na ty přemýšlející, past bez návnady.
„Přemýšliví lidé tedy nutně dojdou k závěru, že usilování o emocionální empatii v umění je v zásadě nerozumné počínání, které je lépe ponechat intelektuálně nemohoucím či ošklivým lidem, neboť ti se stejně nemají čím jiným zaměstnat.“ (Chris Ware: Jimmy Corrigan aneb Nejchytřejší kluk na světě, česky 2004) Ano, vím, jak už naznačuje titulek: Naše potřeba útěchy je neukojitelná.
Autor je webový nástěnkář.