Puberta je teprve začátek

Jakým způsobem se sociální práce potkává s dospívajícími?

Řekla bych, že sociální práce se týká skupiny dospívajících, kteří jsou nějak neorganizovaní. To znamená, že prožívají konflikt s autoritou. V podstatě jde o poměrně malé procento lidí. Většinová mládež se zpravidla někde organizuje, ve volnočasových aktivitách nebo třeba ve sportu. Těm se sociální práce nevěnuje, je zaměřena na ty, co nějak vybočují z běžných služeb, které společnost nabízí. Věnuje se jim formou nízkoprahových klubů, které vznikají všemožně na sídlištích. Princip je ten, že se zde nic neplatí, dodržují se minimální pravidla, je jedno, jak často sem kdo přijde a jak dlouho zůstane. Dokonce nemusí ani udávat své jméno či věk, může vystupovat pod přezdívkou. Nikdo ho do ničeho nenutí a nemusí plnit žádná očekávání, což je přesně ten důvod, proč sem lidé chodí. Kluby fungují spíše jako prevence, aby takový klient nebyl sám na ulici. Nekouří se tu, nepije, je zde zakázána jakákoliv agrese, například propagování hnutí, jež směřují k utlačování menšin. Druhý model je terénní sociální práce, která se soustředí na lidi, pro něž už otevření dveří znamená jistou bariéru. Sociální pracovník chodí na místa, kde se partičky scházejí, mluví s nimi, a pokud mají nějaký problém, pomáhá jej vyřešit. Dále jsou tu domy dětí a mládeže, jež spadají do resortu školství. Také organizují kroužky a volnočasové aktivity, ale pro mnoho dospívajících už má tato instituce nádech mainstreamu a povinnosti, takže myslím, že sem riziková mládež tak často nepřijde.

Existují nějaká specifika komunikace dospívajících?

Naprosto zásadní je samozřejmě rozvoj elektronické komunikace. Mobilní telefony, facebooky, smsky, to, že má každý internet, s nímž umí bravurně zacházet. Většina dětí má notebook, a to i když pocházejí z hůře disponované rodiny. Obecně je komunikace s dospívajícími stejná jako s dospělým. Měl by tu panovat respekt vůči jejich osobnosti, znalostem, nebrat je jako někoho, kdo není expert na svůj život. Nové formy dorozumívání mají ale své důsledky. Je například velmi těžké cokoliv utajit, například subkulturu, jež by potenciálně mohla vzniknout. Tím, že je tolik dostupný internet, facebook, mobily, mají tato alternativní hnutí často jepičí existenci. Tím, že se o akci okamžitě všichni dozvědí a může se bleskurychle stát mainstreamem, protože ji někdo vyvěsil na twitter, postrádá svou výjimečnost. Komunikace není jiná, ale je rychlá, a tím má výrazný dopad na jedinečnost věcí a snahu mladých lidí být v rozporu.

Jaké subkultury jsou dnes mezi náctiletými populární?

Mám pocit, že se mládež od subkultur dost odklání. Na počátku devadesátých let byli mladí hodně političtí, hlavně pak anarchisté a skinheadi. Pak přišla vlna muziky, techno a hip hop. Zdá se mi, že dnes se to neděje. Emo jako subkultura zasáhla jen malou část lidí a je mnohdy spíše zesměšňována. Společnost je mnohem tolerantnější než dřív a vše je normální, takže subkultura ztrácí smysl, protože není vůči čemu se vymezovat. Objevila se však další cesta. Vymezení není sice možné skrze vzhled, vyznání nebo kulturní hodnoty, ale potřeba identifikace je zde pořád. A bojím se, že tím novým způsobem je vymezení se do agrese. A když ne namířené proti okolí, což je pro dospívající vcelku obtížné, tak do agrese zaměřené proti sobě. Na tom je vlastně založené i emo – sebepoškozování fyzické i psychické, pitvání se v sobě. Umisťování videí a záznamů o sebepoškozování na sociální sítě a weby s touto tematikou před dvaceti patnácti lety rozhodně neexistovaly. Běžně jsem se na ulici setkávala s mnoha dospívajícími, kteří se pravidelně zraňovali. Když se říznu, tak mě daleko víc bolí to, co je vnější, ne vnitřní. A pokud svoji bolest vypustím do světa přes facebook, tak chci, aby se mě někdo zeptal: Co tě tak bolí?

Jaké hodnoty dospívající uznávají?

Opravdu velkou hodnotou je ekonomická úspěšnost, to je fakt. Možnost ukázat, že se mám dobře. Ale co mě překvapilo na besedách Člověka v tísni při programu Jeden svět na školách u sledování filmů o menšinách, na které většinová společnost nahlíží velmi bigotně, byla extrémní tolerance. Sami dospívající by to asi ani jako hodnotu nepopsali, ale já to tak chápu. Zkrátka nikoho neodsuzuju, všechno je normální, i přátelství s kýmkoliv. Myslím, že jde o zvnitřněný pocit, za kterým si mladí jdou, a jde o vlastnost opravdu výjimečnou.

Funguje i tolerance generační?

To je zajímavá otázka. Já jsem se většinou setkávala s dětmi, které to s rodiči neměly jednoduché a moc k nim tolerantní nebyly, částečně právem, částečně i neprávem. Takže obecně to nemůžu úplně posoudit. Co si ale bohužel myslím, že se nezměnilo, je tolerance vůči seniorům. Tady je situace stále velmi špatná.

Která věková období jsou pro teenagery nejtěžší?

První těžké období je puberta, s níž přichází fyzická proměna a potřeba vymezovat se vůči rodině. To je ale ještě slabá káva proti tomu, co přijde za pár let v adolescenci. Tady je vývojovými psychology popsáno období krize identity, jež přichází kolem sedmnácti až devatenácti let. Člověk se srovnal se změnami svého těla, fázi odmítání v rodině má za sebou, a to ho nejspíš dost vyčerpalo. Ale zdaleka nemá vyhráno, protože nemá nic mimo to. Nemá o co se opřít a hledá, k čemu by se přiklonil. A to je přesně důvod, proč inklinovat k různým hnutím, anarchistickým, skinheadským nebo k drogám. Podle mě se s tím potýká v tomhle věku každý. Každý se ocitne na tenkém ledě a já vnímám tenhle pohyb jako jednu z nejzásadnějších zkušeností pro celý život. Člověk je v téhle fázi úplně sám a ještě nenašel sebe. Když se led prolomí, dostává se z toho dalších deset let. Ale když to ustojí, ledy roztají, on se neutopí a vrátí se do bezpečí, tak si na to posléze vždycky vzpomene. Ze zkušeností s dětmi i ze zkušeností vlastních si myslím, že tohle je nejtěžší. Puberta je jenom začátek.

Na čem závisí, jestli člověk led přejde, nebo se propadne?

Strašně moc záleží na rodině, ale i na náhodách, s kým se člověk potká. V tomhle věku potřebuje dospívající průvodce, někoho, kdo mu nebude nic přikazovat, ale mluvit s ním a reflektovat jeho situaci – to, že stojí na onom ledě. Tohle výborně plní nízkoprahové kluby, člověk sem chodí, baví se právě o věcech, nad kterými uvažuje – o drogách, kriminalitě, o náccích a podobně. Vedle něj je člověk, který si s ním povídá zcela otevřeně, bez despektu, nadřazenosti a jen mu ukáže rizika, která situace může přinášet. Ale finální rozhodnutí nechává na něm. Protože když mu něco zakáže, tak do toho dospívající půjde. Když ho nechá být, půjde do toho také. A pak je tu štěstí. Když se nás rodiče ptali, jak mají s dětmi jednat, říkali jsme jim: „Hlavně je poslouchejte, buďte s nimi a také doufejte, že to dobře dopadne.“ I rodiče mohou plnit roli průvodce, pokud sami neprocházejí nějakým složitým obdobím.

Jaká jsou největší nebezpečí, se kterými se mohou dospívající setkat?

Určitě jsou to drogy, a to především alkohol. Myslím, že fascinace alkoholem je obrovská, a navíc je alkohol dostupný. Ani ne tak v klubech nebo restauracích, ale v malých krámcích, na sídlištích. Je to bohužel potom tvrdý alkohol, vodka, něco, co je možné vypít rychle. Nicméně procento závislých na tvrdých drogách se v podstatě od osmdesátých let nemění, ač tehdy to byl toluen nebo braun, dnes heroin. Ale nové velké riziko je předlužení. Týká se osmnáctiletých, kteří mají možnost podepisovat různé úvěrové smlouvy, a souvisí se snahou postavit se na vlastní nohy a být finančně nezávislý. Bohužel zde přímo existují společnosti, jež se na tyto nezkušené mladé lidi zaměřují. V Člověku v tísni jsem se potkala s klienty, kterým je osmnáct, mají dluh čtvrt milionu a vůbec netuší, jak k němu přišli, protože si půjčili jen deset tisíc na nový telefon. Myslím si, že tohle před deseti lety nebylo.

Co třeba kyberšikana?

Problém to je, ale nemyslím si, že by nějak přispívala k nárůstu šikany obecně. Je mnohem zákeřnější a má nepochybně horší dopady na svou oběť, může se dokonce stát celoživotním traumatem. Naštěstí tu dobrou roli plní školy, především základní, jež se na toto riziko poměrně důkladně zaměřují a pracují na prevenci.

Jak dnes chápat dospělost? Dospívají náctiletí rychleji?

Já bych naopak řekla, že dospívají pomaleji. Fyzicky určitě stárnou rychleji, ale ne sociálně a psychicky. Prodlužuje se doba bydlení u rodičů, studijní kariéra a s tím i sobeckost, pocit, že jsem pořád ten, o koho se někdo stará. Něco přichází dřív, a to je samostatnost v rozhodování o tom, co se mnou bude. Ale to pouze v případě, že mám všechny hmotné statky, které mi to umožní. Avšak postavení se na vlastní nohy a naprostá nezávislost na někom se rozhodně dřív nevyskytuje. Je naopak běžné, že lidé v pětadvaceti bydlí u rodičů, ač by se mohli odstěhovat. Co znamená být dospělý, to je zajímavé. Kdysi mi asi dvacetiletí kluci říkali, že dospělost chápou tak, že od jisté doby je začali zajímat ostatní lidé. A to ne ve smyslu toho, co by oni z nich mohli mít. Jeden z nich vyprávěl, že se díval na spolucestujícího v tramvaji a běželo mu hlavou – odkud on asi jede? Ze školy, do práce? A najednou ho napadlo, proč mě to vlastně hergot zajímá? A nakonec společně v podstatě definovali dospělost pro sebe tak, že jde o schopnost přemýšlet o životech druhých. Později mi došlo, že jsem to měla v mládí podobně. Jde o odklon od vlastního já a schopnost vidět věci kolem sebe, včetně odpovědnosti za to, jak je ovlivním a co vytvářím. Myslím si ale, že někdo k tomuhle nedojde nikdy.

Co ještě je pro dospívající znakem dospělosti?

Mezník je určitě práce a finanční soběstačnost. Mezník je i brigáda, pokud nahradí kapesné od rodičů. Dále rozhodně maturita a ukončení střední školy. Ale hlavně práce, fakt, že si neřeknu o patnáct stovek na cigarety měsíčně.

Setkala jste se s nějakými falešnými představami dospělých o dospívajících?

Osobně jsem se často setkala s přesvědčením, že jsou mladí vysoce promiskuitní. To podle mě rozhodně není pravda, a to ani v prostředí rizikovém, kde jsem působila. I tehdy na sídlištích mladí vztahy neustále řešili a hluboce prožívali a nedocházelo tu k žádnému střídání partnerů. Ve filmech ze středoškolského prostředí se stále flirtuje a hovoří o sexu, ale v realitě to nikdy tak daleko nedojde. Osmnáctiletí kluci budoucí první sexuální zážitek neustále rozebírali, ale s ohledem na provedení a konkrétní partnerku. Vztahy na jednu noc nikdo z nich nevyhledával, a pokud ano, tak se za to spíš styděl. Myslím, že tu asi svou roli hraje i prevence proti pohlavním chorobám. Další představou je obliba marihuany. Myslím si, že tenhle fenomén zastihl generaci dnešních třicátníků, ale nemám dojem, že by dnes marihuana dospívající fascinovala.

Jaké drogy vlastně dnes mezi dospívajícími letí?

Určitě extáze. Tripy už tolik ne, protože tahle vlna odezněla s ústupem techna. Spíš jde o taneční drogy, typické pro diskotéky. Ale jednoznačně vede alkohol jako společensky nejakceptovanější a nejdostupnější droga.

Zmínila jste sídliště. Liší se nějak život dospívajících na vesnici, ve městě či právě na sídlišti?

Žiju na vesnici a myslím si, že tady rozdíl opravdu je. Rodiny drží víc pospolu, všichni se znají a je tu větší sociální kontrola, protože funguje hlubší propojenost s dospělými. Jestliže mladí chodí ve městě sami daleko od rodičů a někde popíjejí v lese, tak tohle na vesnici neexistuje. Tam je běžné, že pětadvacetiletý vezme svou sestru, které je šestnáct, mezi své kamarády do hospody. A i rodiče berou děti mezi své čtyřicetileté přátele, tráví spolu víc času.

Je to vždycky dobře? Není pak pro dospívající těžší se osamostatnit?

To je otázka. Myslím si, že většina dospívajících se dokáže oddělit tak, že odejde do města do školy, na internát nebo tam zkrátka tráví víc času. Pak se ale často vracejí zpět a koupí na vsi dům. Tohle je vcelku běžná záležitost. Myslím, že to není špatně, vztahy tu jsou otevřenější.

Co sídliště?

Sídliště je zkrátka fenomén a velikánské specifikum. Já jsem pracovala na sídlišti Na Beránku v Modřanech, což je čtvrť úplně na okraji Prahy. Bydlí tu třeba tisíc, dva tisíce lidí a někteří náctiletí se odsud nikdy nevydali jinam. Je zde základní i střední škola, kam děti jdou, a mnoho z nich se nedostane dál než pár zastávek autobusem na Polikliniku Modřany. Tady si vyberou peníze z bankomatu a zas jedou zpátky. Sídlištní děti se do centra Prahy v podstatě nepodívají, neznají ji a tráví čas na lavičkách. Sídliště, pokud jsou takhle odtržená, se podobají ghettům. Pokud nefungují kulturní centra nebo školy na principu školy komunitní, které pracují s tím, že zde děti tráví volný čas, tak tu lidé mohou prožít velmi omezený život a stát se latentně sociálně vyloučenými. To vidím jako velký problém. A pokud mám zkušenost s Jirkovem v Chomutově, kde žije několik tisíc lidí, tak tam skutečně vznikají sídlištní gangy malých dětí, protože chybí dopravní infrastruktura. Město je ještě normální, ale sídliště jako kdyby kombinovalo nemožnost kulturního vyžití na vesnici se zlem anonymního města. Je to divné místo. Nikdo ti tu nepomůže, nejsou tu silné sociální vazby, a nadto je třeba za zábavou někam daleko jet. To ale nejde, protože nemáš peníze na tramvajenku a navíc musíš být do deseti doma. A tak sedíš na lavičce. A nikdo tě nezná.

Přebírají někdy dospělí modely chování dospívajících?

Myslím si, že u dospívajících vzniká určitý styl mluvení, přirovnání a hlášky. Především se to týká humoru, a to hlavně toho jakoby punkového, vymezujícího se, jenž je právě typický pro toto období. Přebírají ho ale i dospělí.

Mají dospívající nějakou silnou stránku, jež dospělým chybí?

Podle mě schopnost odhalit v projevu člověka určitou podlost nebo neautentičnost. Díky tomu, že zde ještě nefungují ryze racionální mechanismy uvažování a hodnocení, tak má větší váhu intuice. Člověk se v dospělosti bojí být upřímný a leckdy si to ani nemůže dovolit. Nerad vstupuje do konfliktu a je srab, protože má třeba špatné zkušenosti. Myslím, že dospívající jsou stateční a bojovní. Setkala jsem se s tím na základní škole při besedách primární prevence. Ať už šlo o drogovou nebo sexuální prevenci, když došlo na přímé otázky, tak jsem zkrátka nemohla lhát. Je tu velká citlivost na lež, na to, že někdo říká jen to, co chci slyšet. Je běžná chyba rodičů, že popírají, co v mládí dělali. Děti to samozřejmě vědí, protože nejsou natvrdlé. Ale v pětadvaceti by jim už věřily. Empatie je typická i ve vztahu ke kultuře. Mladí si vybírají to, co je poctivé. Později se tahle vnímavost ztrácí.