Vyprávění je opium

Krajinou vašich knih je z velké části Brazílie. Proč?

Žila jsem tam dva roky a pracovala jako krajanská učitelka a zpravodajka pro různá česká média, hlavně pro týdeník Respekt a Český rozhlas. Byla to skvělá doba pro psaní, prodchnutá krajanskými příběhy, které mi pořád někdo vyprávěl, a já s radostí naslouchala. První rok mě obklopovala džungle státu Mato Grosso do Sul – v překladu hustý jižní prales – a druhý rok džungle jednoho z největších měst na světě, São Paula.

Všechno to bylo inspirativní, elektrizující, nabíjecí, psala jsem tudíž o tom, co mě obklopovalo, co jsem objevovala a co mě fascinovalo. Brazílie a zároveň česká historie, která se přede mnou otevírala díky příběhům exulantů.

Jaké možnosti nabízejí přírodní i městské scenerie fikci? Je to pořád krajina magickorealistických románů?

Džungli i São Paulo chararakterizuje přívlastek divoký. Džungle je původní divočina a megaměsto s osmnácti miliony obyvatel – kde je třeba dvacet stejně pojmenovaných ulic a v některých částech naopak jejich názvy, nebo dokonce ulice jako takové neexistují vůbec – zase divočina stvořená člověkem. V Brazílii se tyhle dva prostory prolínají a prostupují, příroda je natolik silná a rozpínavá, že prorůstá do megaměsta, a pokud by si lidé chvilku nedali pozor, pohltí ho a město zaroste.

Literatuře ten kvas, neustálé kolotání života, ať lidského či přírodního, pomáhá. São Paulo je také jedna z nejdynamičtějších kulturních metropolí na světě, říká se mu latinskoamerický New York, a všechno důležité v latinskoamerické kultuře se dnes děje tam.

Latinoameričané říkají, že nic jako magický realismus neexistuje, je to prostě realismus. Jinými slovy: Latinská Amerika je magické, nesmírně rozmanité, nebezpečné, tajemné a zajímavé prostředí.

Je pravda, že v São Paulu vypouštějí navečer bojové psy, aby vyčistili ulice, jak píšete v Mé nejmileší knize? Ptám se proto, že ve vašich románech takové společenské komentáře neustále prosakují napovrch. Jaká je společenská situace v tomto latinskoamerickém New Yorku?

To s těmi psy je výmysl, narážka na můj oblíbený román Černí psi Iana McEwana, ale bojůvky speciálně cvičených psů s diamantovými obojky jsou ve slumech běžnou kratochvílí, a to nejen v Latinské Americe, sama jsem takový zápas viděla ve slumu v Lisabonu. Situace v São Paulu je velmi nebezpečná, hlavně pro toho, kdo neví, jak se správně chovat, přizpůsobit. Musíte si prostě dávat pozor, kam jdete, neoblékat se nápadně, nenosit šperky. Je třeba být pořád ve střehu, což je po určité době velmi únavné.

Za tuhle situaci mohou příkré sociální rozdíly a narkomafie. Zároveň se poslední dobou spousta věcí zlepšila. Když jsem byla v São Paulu před dvěma lety naposled, začal například platit zákon o vizuálním znečištění – odstranily se všechny velké reklamy a billboardy a najednou bylo vidět úplně jiné, mnohem krásnější město. Nicméně bezpečnostní situace zůstává stale stejná.

Vraťme se ke krajanům. Z kterých exulantských vln pocházejí především? A je to nějak relevantní v jejich vztahu k Česku či naopak k Latinské Americe – jejich novému domovu?

V Brazílii česká, či spíše rakouskouherská emigrace a exil pocházejí už z konce devatenáctého století. Byli to lidé, kteří hledali především půdu a ekonomické uplatnění, dále pak lidé, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě v rakouskouherské armádě za první světové války. Následovala vlna židovských exulantů před druhou světovou válkou a během ní. To je vlna, v níž přišel Jan Antonín Baťa, který v Brazílii založil několik měst a Brazilci ho dokonce navrhli na Nobelovu cenu míru.

Další příliv přistěhovalců, opět hlavně židovských, nastal po roce 1948. Tato vlna s sebou nesla znalosti technologií, šlo o vrstvu majetných podnikatelů, kteří v Brazílii zakládali továrny.

Tři roky jsem žila v Argentině a tamní situace je hodně odlišná. Je to také exil, který začíná na konci devatenáctého století, šlo hlavně o lidi z hanáckých vesnic. Lidé sem přicházeli za levnou půdou, zejména do provincie Chaco, kde později začali pěstovat bavlnu. Bohužel přišli pozdě, kvalitní půda už se v Argentině rozdávala mnohem dřív, proto tahle emigrace nebyla tak úspěšná jako v Brazílii, ale byla mnohem mohutnější.

Silným motivem obou vašich románů je návrat – co je v nich vlastně domov? Zdá se mi, že někdy musí postavy odjet, aby si domov doopravdy uvědomily.

Návrat je důležitý, protože teprve když někam vyjedete a pak se vrátíte, máte možnost svůj domov nebo zemi, kde jste vyrostla a jejímuž jazyku dokonale rozumíte, uvidět v celé šíři, pestrosti, hloubce. Dokud nevyrazíte pryč, máte pořád na očích kapky všednosti, a ty zabraňují se na místo, kde jste se narodila, doopravdy podívat a uvidět ho nasvětlené jinou realitou.

Domov je podle mě v jazyce, není to fyzické místo, ale prostor, v němž rozumíte úplně všemu. Vtipům, ukolébavkám, veškerému kontextu. Já jsem doma v češtině.

Nakolik pociťují čeští krajané svůj odchod? Kde je emocionálně jejich domov?

V Brazílii měl exil velmi málo informací o situaci v českých zemích. Často se jednalo o politické emigranty, kteří nesměli vlast navštěvovat, jejich dopisy byly cenzurovány, špehovala je rozvědka a někdy je dokonce unášeli zpátky do Československa. K místu, o němž si mysleli, že ho už nikdy neuvidí, si vytvořili velmi komplikovaný vztah – na jedné straně to byla země pekla, kde žijí samí komunisté, ale na druhé straně si uchovali vzpomínky na třicátá léta, tatíčka Masaryka, zlaté časy prosperity, kultivovanosti a kultury. Často nemohli uvěřit, že se u nás poměry doopravdy změnily, nelíbily se jim české filmy, nechtěli se učit současnou češtinu, která jim připadala hrubá a zvláštní…

V Argentině to bylo jiné – krajani nebyli většinou političtí exulanti, byli často v těsném kontaktu s příbuznými, takže o naší zemi měli přesné informace a měli ji rádi takovou, jaká je.

Pro krajany v Latinské Americe je Česko hlavně místo, kam se dlouho nemohli z nejrůznějších důvodů vrátit. A když nakonec mohli, už to nešlo zrealizovat, měli rodinu, vnoučata… Přesto se několik z nich vrátilo a zkoušejí tu opět žít. Některým se to nepodařilo, zjistili, že jsou víc Latinoameričani, někteří zůstali. Emocionálně je pro ně ale důležité, že se vrátit mohou. Znám několik lidí nebo příběhů o lidech, kteří se vrátili domů zemřít, což je jeden z nejsilnějších existenciálních momentů.

Pak je tady druhá a třetí generace emigrantů, lidé, kteří chtějí zkusit, jestli jsou víc Latinoameričani, nebo Češi. Zkoušejí žít v Praze nebo v Česku hlavně proto, že tohle je pro ně Evropa a oni se cítí jako synové a dcery nebo vnuci Evropanů.

Splnily se krajanům sny o Latinské Americe jako o zemi, kde dosáhnou svobody a úspěchu?

Jak komu. Ale většině z nich se splnilo to, že přežili, respektive nezažili válku, což je jeden z největších úspěchů, nebo že unikli komunistickému žaláři či oprátce. Zároveň je to taky poznamenalo. Například krajani v Brazílii se měli ekonomicky nejlépe za vojenské junty, často mi říkali, že tenkrát za diktatury byl větší pořádek a bezpečno. Nechtěli vidět skutečnost, že právě vojenská junta může za dokonalé vytunelování tehdejšího státu a neřízenou migraci lidí z venkova do měst, tudíž za současnou špatnou bezpečnostní situaci. Viděno v širším kontextu to chápu, báli se, aby se zde také nezavedl komunismus, před kterým utekli.

Zvláštní, jak člověk někdy kvůli jedné diktatuře nevnímá diktaturu jinou. I tohle je koneckonců jedno z vašich témat, ne?

Sama jsem v jedné vyrůstala do sedmnácti let a překvapuje mne, jak si byly diktatura fašistická v Latinské Americe a naše komunistická podobné. Podle toho, co mi krajani vyprávěli, jaké mechanismy diktatury používaly, tak se shodovaly i v detailech, kterými zastrašovaly. Pochopila jsem, že jsou to jen obrácená zrcadla.

Dnes zde bují jiný typ zla: narkomafie a s ní spojená korupce. Vládne tu ale strach povolat do boje armádu, která je samozřejmě pro mladé demokracie potenciálně velmi nebezpečná. Dnes se však hospodářská situace zlepšuje a s tím i povědomí o demokracii a mechanismy občanské společnosti v boji s tímto novodobým diktátem. Mám hodně kamarádů, kteří třeba každou sobotu jezdí do slumu učit děti pracovat s počítačem nebo cizí jazyky.

A třeba v Argentině – po krizi, kdy byl velký nárůst přepadení a krádeží – se lidé kolektivně rozhodli, ze nerezignují na své zvyklosti, aby se nepřizpůsobili zlu. A tak místo aby po setmění zůstávali v bezpečí domova, pořádali protestní shromáždění a požadovali po politicích zlepšení situace, což nakonec vedlo k úspěchu.

Existuje systematická reflexe společenské situace v tištěných médiích?

Zejména v Brazílii jsou tištěná média na nejvyšší možné úrovni, snesou srovnání s anglosaskymi. Velký věhlas v celé Latinské Americe má týdeník VEJA. Je velmi kritický a informovaný a má i výbornou kulturní a společenskou rubriku.

V Argentině je neskutečně kvalitní kulturní publicistika. Číst literární přílohy tamních novin znamená opravdový požitek. To je výhoda velké jazykové oblasti – okamžitě tu lze koupit překlad důležitých knih, které se k nám dostanou o dva tři roky později. Například boom severských detektivek tu proběhl tak o tři roky dřív než u nás.

Vloni jste přeložila legendární Liniersův komiks Macanudo, nyní vychází druhý díl. Co znamená toto dílo obecně pro argentinské čtenáře?

Macanudo doslova znamená skvělý, báječný, perfektní, super, jenže je to slovo, které se používalo v Argentině přibližně ve třicátých letech, má tedy nádech něčeho starobylého. Ale teď právě díky Ricardu Liniersovi přišlo znovu do módy. Ricardo Liniers a jeho komiksy jsou v celém hispánském světě fenomén. Já jsem si kupovala v Argentině deník La Nación, v němž je každý den jeden strip. Byl to začátek mého argentinského rána, v univerzitním bufetu hrčel starý kávovar, voněla káva a já se smála náladě těch poetických komiksů. Podobají se spíš básním haiku nebo gregeriím Ramóna Gómeze de la Serna, který je známý i u nás a na něhož navazuje nejen Liniers, ale také na něj navazovali surrealisté nebo španělské avantgardy.

Když se mě v nakladatelství Meander ptali, jestli bych nechtěla něco přeložit, okamžitě jsem věděla, že to bude Macanudo. Byla to pro mě literární výzva, mnoho těch stripů je nepřeložitelných, ale přece mi něco říkalo, že autorův smysl pro humor se bude líbit i Čechům. Je v něm něco melancholického, surreálného a hravého.

Zároveň jsem chodila k Richardu Liniersovi do ateliéru, a když skutečně nešlo nějaký strip přeložit, na místě vymyslel jiný. S tou knížečkou jsem strávila asi půl roku. Bylo to skvělé i díky tomu, že mi s Macanudem pomáhali čeští krajané, vysvětlovali mi retro kontext, který Liniers používá: staré songy ze sedmdesátých let, filmy pro pamětníky s dnes už zapomenutými herci nebo reklamy.

Vstupujete velmi neohroženě do literárních či komiksových vod. Psala jste texty Monice Načevě, píšete romány, reportáže, překládáte a v poslední době jste napsala i několik pohádek. Snažíte se tento žánr nějak aktualizovat?

Vlastně ano, píšu takzvanou moderní autorskou pohádku. Nesbírám bajky a mýty, ale vymýšlím svoje světy pro děti. Jde mi o to, abych neukazovala dětem známá zrcadla, v nichž by se mohly vidět, ale naopak, aby si v nich prohlédly něco nového, s čím se ale mohou setkat.

První knížka Víla Vivivíla a stíny zvířat je o pašování zvířat. Na tohle téma jsem narazila v Brazílii, ale i u nás se běžně ve zverimexech prodávají pokoutně dovážená zvířata, která tu nemají co dělat. Kiko a tajemství papírového motýla je hlavně o tom, jaké to je, když jste někde cizincem a chcete se naučit něčí jazyk. Holčička Kiko je Japonka, ale žije v Kroměříži a musí se s tím popasovat. V dnešních českých školách je spousta cizinců, na každé besedě, kam přijedu, je Vietnamec, Bulharka, Ukrajinka nebo Angličan, čili je to něco exotického a zároveň známého.

Baví mě otevírat dveře do pochopení něčeho jiného. Proto jsem napsala knížku Jura a lama, v níž má hlavní hrdina dvě mámy. Zase je tady jistá jinakost, která je ale blízká a je potřeba ji poznat, protože takových dětí jsou u nás dnes stovky. A nejen jich, nejrůznějších rodinných modelů, které se vymykají: dítě žije s tátou a babičkou, s novým manželem své mámy a jeho dětmi a tak podobně.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že motiv dvou maminek v Jurovi a lamě není stěžejní. Nicméně těžko si lze představit, že byste neuvažovala nad odezvou, reakcí dětí i rodičů. Jaké zatím jsou?

Určitě jsem uvažovala nad možnými reakcemi, a právě proto jsem chtěla, aby to byla v první řadě dobrodružná, pokud možno zábavná knížka pro děti od čtyř do zhruba sta let a motiv dvou maminek aby tam byl zmíněn, ale jen tak mimochodem. Snažila jsem se ukázat svůj rodinný ideál pohodového soužití lidí a zvířat v krásném horském prostředí. Je to kniha především inspirovaná Tove Janssonovou a jejím Muminním údolím. Chtěla jsem dosáhnout podobně pohodové, tolerantní atmosféry, okořeněné dobrodružným příběhem.

Děti na tuhle knížku reagují naprosto přirozeně, dvě mámy je moc neudivují. Hlavně se diví babičky a paní učitelky a děti jim to pak samy vysvětlují, což je překvapující.

Pak jsou odezvy negativní, zejména ze strany lidí, kteří knihu nečetli, a přesto si dovolí mít na ni velmi silný názor, například paní Jochová v televizní debatě na ČT 24.

Jak to děti vysvětlují rodičům?

Děti prostě říkají rodičům a babičkám: „No ty maminky jsou přece lesby.“

Myslím, že jistou roli v té snaze veřejnosti chápat knihu jako „angažovanou“ může hrát to, že ji vydalo nakladatelství zaměřené na knihy s lesbickou a gay tematikou LePress. Má to nějakou specifickou příčinu?

Jednou jsme si s kamarádkou povídaly o tom, jak jde život – ona vyprávěla, že má se svou přítelkyní dítě, a já o tom, jak žiju na horách a jak se v Jeseníkách dají vidět farmy, kde lidé chovají lamy. Když si posteskla, že v současných dětských knížkách si její syn nebude moci přečíst pohádku, kde by byly dvě mámy, začal se mi v hlavě odvíjet tenhle příběh.

Angažovanosti jsem se ale chtěla vyhnout, a proto motiv dvou maminek je spíš na okraji. Celá knížka je hlavně o tom, jak ovce nesnášejí lamy a jak královna krtků Krtka Brtka zachraňuje ztraceného beránka. A ještě jeden aspekt je pro mě důležitý: v dětských knížkách mám ráda, když jsou věci praktické, takže jak v Kiko, tak i v Jurovi a lamě jsou různé návody na origami a pletení. Zbožňuju ruční práce, přístroje a nástroje, třeba svou vrtačku a sekačku Husquarna.

O homosexuální tematice nicméně píšu hodně. Když jsem žila ve Španělsku, napsala jsem několik reportáží o homosexuálních sňatcích a adopcích, mám mezi lesbami a gayi hodně přátel a ta tematika mě zajímá.

V Mojí nejmilejší knize se splétají hadi, slova a tahy tatérské jehly, v debutu Žluté oči vedou domů zase příběhy. Jakou moc má podle vás vyprávění? Je silnější než sekačky Husquarna?

Ve vyprávění je životodárná síla, v sekačce nikoli, to je smrtící nástroj. Vyprávění je zároveň jediným instrumentem, který nám dokáže dodat alespoň zdání, že život se dá pojmout, pochopit nebo uchopit. I věda se dá dnes vysvětlit možná pouze pomocí určitého typu příběhu. Vyprávění je zároveň opium, můžete se v něm ztratit, zapomenout, vstoupit do jiného světa a zároveň se pořád pohybujete na hranicích světa vlastního.