Není lepší místo než vně

Vyrůstala jste v Lebanonu v Pensylvánii v převážně německy mluvící komunitě. Jaké máte vzpomínky na tuto ranou zkušenost? Měla nějaký vliv na vaše dílo?

Když jsem bydlela v Lebanonu, tamní obyvatelé byli, nebo se mi to alespoň tak zdálo, spíše známí jako pensylvánští Holanďané, což bylo nesprávné označení pro lidi německého původu. Někteří z nich nepochybně německy mluvili a já ten jazyk slýchávala. Většinou ale mluvili anglicky se silným regionálním přízvukem. Doneslo se mi, že existuje článek, v němž se píše, že mluvím německy. Nemluvím.

Dospívání v Lebanonu tvoří součást mojí osobnosti, a tudíž i mých děl. Bylo to městečko s malou černošskou populací a já byla jediné černošské dítě v celé škole, což byla v mnoha ohledech zkušenost velké samoty. Ale nakonec mi nesmírně prospěla, protože ze mě udělala outsidera.

Flannery O’Connorová kdysi v eseji Katolický spisovatel na protestantském Jihu zdůrazňovala svou hraniční pozici mezi většinou – vyděděnec může pečlivěji pozorovat své okolí. Podobá se její perspektiva nějak té vaší?

Nepochybně ano. Myslím si, že pro spisovatele není lepší místo než vně, odkud se dívá dovnitř, poslouchá a sleduje z pozice neviditelného. Odsud lze nejen uslyšet, ale i pečlivě pozorovat veškeré pózy a manýry, které provázejí lidskou řeč. Lež se prozradí změnou výšky hlasu, když skrýváme hněv, zatneme ramena. To jsou pózy, jež z nás dělají člověka, ale také informace, které obohacují dobré psaní.

Promovala jste na Katedře městského a regionálního plánování na Pittsburské univerzitě. Proč jste si vybrala tento obor?

Chtěla jsem, aby se umění dělat města lepšími propojilo s potřebami pracující třídy a chudých lidí. Konkrétně jsem se snažila vytvořit plán na lepší bydlení pro občany s nízkými příjmy, včetně oblasti služeb a dopravy. Ale v průběhu těchto pokusů mě začalo víc zajímat, jak a kde jsou vězněny ženy odsouzené za těžké zločiny. Tehdy jsem žila v Pensylvánii, kde si ženy odpykávaly trest v jediné ženské věznici v celém státě. Ta stála uprostřed venkova, daleko od domovů a rodin naprosté většiny žen, které se zde nacházely.

S touto oblastí souvisí i Shady Project, jehož jste byla iniciátorkou. Mohla byste přiblížit, o co jde?

Jako součást diplomové práce jsem navrhla komunitní zařízení, které odsouzeným ženám dovolovalo žít společně v jednom domě, chodit do školy a nechat se zaměstnat během výkonu trestu. Také jim bylo umožněno žádat o jakoukoli sociální pomoc, aby si mohly dát život do pořádku a dostaly šanci prožít lepší budoucnost. Měla jsem štěstí, že jsem tyto nápady mohla zrealizovat, když mě požádali, abych založila komunitní vězeňské zařízení pro ženy odsouzené za těžké zločiny. Zařízení bylo umístěno do čtvrti Shady Side v Pittsburghu a nutno říct, že ne všichni sousedé z něj měli radost.

Jak byste popsala šedesátá léta minulého století z hlediska politických změn a aktivismu?

Na prosazování politických změn se nepodílel každý. Věřím ale, že z tehdejších bojů černochů za lidská práva a sociální spravedlnost těžili všichni, ať už přímo či nepřímo. Tyto spory totiž postupně vedly k hnutím za práva žen a gayů i k tehdejším urputným snahám vypořádat se s chudobou a vytvořit pospolitější a rovnoprávnější společnost. Jsem přesvědčená, že bez aktivismu šedesátých let by mnoho kroků vpřed buď vůbec neproběhlo, anebo proběhlo mnohem později. Žádné období není dokonalé, ale myslím si, že společenský aktivismus udělal z Ameriky lepší místo.

Mají podle vás hnutí jako Occupy Wall Street dnes podobnou společenskou roli?

Od té doby, co se Occupy přesunulo z ulic do ústraní, jsem s ním ztratila kontakt, takže se nemůžu plně vyjádřit k jeho budoucí roli nebo potenciálu. Ale moje aktivistické já by rádo věřilo, že rostoucí nepokoje ve Spojených státech povedou nakonec k dění, které donutí vládu považovat za své priority dobré životní podmínky a spokojenost celé populace. A za druhé, že vláda bude mít pod kontrolou výstřelky soukromého sektoru, které celé hnutí Occupy Wall Street podnítily.

Pracovala jste jako reportérka pro rozhlasovou stanici African News Service, ředitelka organizace YWCA, pracovnice neziskové sféry, sociální pracovnice. Které z těchto povolání vám dávalo nejvíce prostoru k vyjádření svých postojů?

Šlo o velmi rozdílné společnosti s naprosto odlišnými oblastmi zájmu, které pro mě představovaly různé výzvy a různá zadostiučinění. Jedno ale měly společné. Všechny se zavázaly vytvářet lepší společnost – lépe informovanou, tolerantnější, feminističtější, spravedlivější, soucitnější, laskavější. Moc si vážím toho, že jsem se mohla těmto cílům v práci blížit.

V sérii knih o Blanche Whiteové, afroamerické vyšetřovatelce, se pravidelně věnujete poměrům na americkém Jihu. Jak se obraz „starého Jihu“ promítá do současných poměrů?

Na Jihu jsem žila jen chvíli v osmdesátých letech, takže odpovídám jako outsider, necítím se být právoplatným mluvčím té oblasti. Pokud „starým Jihem“ myslíte segregaci a diskriminaci černochů, jsem si jistá, že spoustu se toho změnilo, a spoustu také ne. Černoši už například nemusejí sedět v autobuse vzadu nebo pít z fontánek označených „jen pro barevné“. Ale stále je pro černocha mnohem obtížnější získat spravedlivě vyměřenou hypotéku, dobré vzdělání nebo práci než pro bělocha.

Věřím, že to platí pro „nový Jih“, protože to platí i pro zbytek země. Rasismus ve Spojených státech obecně žije dál a šíří se jako nákaza. V mnoha ohledech je hůře postřehnutelný, sofistikovanější, ale o nic méně přítomný. Černoši udělali samozřejmě významné pokroky. Jeden z nich řídí celou zemi a je pravděpodobně nejmocnějším mužem západního světa. Ale nezaměstnanost černochů překračuje čtrnáct procent, což je nepoměrně výše než devět procent u bělochů. Takže ačkoli profese číslo jedna v zemi v současnosti patří černochovi, mám dojem, že se tento úspěch teprve bude muset projevit i mezi lidmi, kteří jej potřebují nejvíce.

Jaká je skutečná pozice afroamerických žen na jihu Spojených států?

Nejsem schopná vám poskytnout statistiky týkající se výše příjmů nebo míry diskriminace žen na jihu proti hodnotám na severu země. Ale řeknu vám něco o Afroameričankách ve Spojených státech obecně. Myslím si, že jako černošky více či míně pořád ještě zažíváme dvojitou diskriminaci. Většinou jsme chudé, a pokud máme zaměstnání, tak podřadné a nedostatečně placené.

Zároveň se nás stále více prosazuje ve vědě, obchodu, vládě, umění, právu, neziskových organizacích a tak dále. Černošky jsou jako skupina houževnaté, odhodlané, tvůrčí, chytré a tak sžité s politikou opozice, že by mohly dávat hodiny. Takže i když mnoho z nás žije těžké životy, věřím, že nakonec vydržíme postupovat vpřed. Jedním z našich příkladů může být i žena, která v Bílém domě vychovává dvě budoucí černošské ženy.

Hlavní hrdinka vašich příběhů Blanche Whiteová je dle vašich slov behaviorální feministka. Co to znamená?

Raději bych asi měla říkat, že Blanche je zkušenostní feministka. Její chápání a podpora feministických ideálů vyrůstá z jejích zážitků a zkušeností. Kdybyste se jí zeptali, kdo napsal Feminine Mystique [kniha od Betty Friedan z roku 1963, jež podnítila druhou vlnu feminismu ve Spojených státech – pozn. red.], neměla by ani ponětí. Ale kdybyste se jí zeptali, zda by měly ženy dostávat za stejnou práci jako muži stejný plat nebo zda země potřebuje více žen na mocensky významných pozicích nebo zda jsou ženy na stejné úrovni jako muži, co se inteligence, odvahy a obecných schopností týče, odpověděla by na všechny otázky kladně. Odpovědi na tyto dotazy ji naučil život.

Považujete se sama za feministku?

Samozřejmě že ano. Žijeme ve světě, kde jsou ženy dál podceňovány a zneužívány. Jak bych mohla nebýt feministkou?

Když jsem procházela kritiky vašich děl, setkávala jsem se častěji s označením tajemný příběh než příběh detektivní. Jde jen o určitou nálepku, nebo mezi těmito dvěma žánry děláte rozdíl? Jak důležitý je pro vás žánr obecně?

U lidí, pro něž jsou tato dělení podstatná, selhává kniha jako detektivní příběh proto, že hrdinka je amatér řešící záhady na vlastní pěst, není to placený soukromý detektiv ani chlápek od kriminálky. Já dávám každopádně přednost druhému označení. Celá beletrie je podle mě tajemná – čteme přece proto, abychom zjistili, co se přihodí. Kdo byl do koho zamilovaný, proč voják utekl od armády, opravdové pohnutky záhadné postavy. Celý systém žánrů mě vlastně trochu mate. Nejsou snad hlavní kritéria táž, i když budeme román označovat za populární beletrii, metafikci, historizující beletrii?

Knihy jsou dobře napsané, nebo špatně napsané. Zajímavé, nebo nudné. Poctivé, nebo nepoctivé. Pokud se vám z nějaké pasáže na stránce zatají dech, měla by snad být méně krásná proto, že jde o úryvek z příběhu s tajemstvím? Mám podezření, že žánr vynalezli lidé, kteří si neuměli a stále neumějí představit život bez hierarchie, ať už je jak chce zbytečná nebo kontraproduktivní.

Setkala jste se i s negativní odezvou? Ptám se proto, že obraz většiny postav, bez ohledu na postavení, gender nebo rasu, není příliš lichotivý.

Někteří černoši mě kritizují za to, že jsem vytvořila Blanche jako energickou hospodyni, a ne jako rozvíjející se ideál pravdy a ctnosti. Někteří běloši mě obviňují, že jsem proti všem bílým zaujatá, a někteří z nich mě přesvědčují, že na rozdíl od Blanche je jejich služebnictvo miluje a respektuje.

Pokusila jsem se napsat společenský komentář z pohledu chudé černošky z pracující třídy, což je perspektiva, která se v literatuře i v životě objevuje jen zřídka. Blanche její povolání umožňuje vidět lidi zblízka a bez růžových brýlí. Nemůže si pomoct, ale o svých zaměstnavatelích, kamarádech i příbuzných ví věci, které by oni sami raději nevěděli. Při své inteligenci a zvídavé povaze nemůže neuvažovat nad tím, co vidí a slyší. Její názory pak některé lidi, skutečné i fiktivní, musí nutně urážet. Je ale škoda, pokud někteří čtenáři předpokládají, že Blanche a já se díváme na svět úplně stejně. To je samozřejmě nesmysl.

Blanche se komentářů rozhodně nebojí, nicméně nikdy nepřekročíte hranici mezi beletrií a literaturou faktu. Neuvažovala jste někdy o psaní esejů?

Jediná nebeletristická věc, kterou jsem kdy úspěšně dokončila, byl článek pro Commonwealth Journal, rozhlasový pořad, který jsem uváděla. Pokaždé, když jsem se pokoušela napsat esej, něco se stalo a byl z toho příběh. Moje srdce bije pro příběhy, sem vkládám svoje touhy a nadšení. Literatura faktu mi říká, co se stalo, beletrie pak, co to znamená. Je snad něco zajímavějšího a svůdnějšího?

V posledním díle detektivní série, knize Blanche Passes Go, hlavní hrdinka odejde do důchodu. Znamená to i konec jejích dobrodružství?

Na mém seznamu povinností Blanche pořád ještě figuruje, ale už ne úplně nahoře. Zajímá mě, jak prožívá Obamovo prezidentské období, jak reaguje na přijetí, kterého se jemu a celé jeho rodině od obyvatel Ameriky dostává. V hlavě se mi rodí dvě knihy s Blanche. Ale pracuji teď na řadě jiných projektů – na povídce, románu i na divadelní hře, a to jsou v současné chvíli mé priority. Ale kdoví? Priority se snadno mění.

V květnu letošního roku jste byla hostem veletrhu Svět knihy. Jak jste se tu cítila, poprvé v životě?

Jsem moc vděčná, že jsem měla možnost sem přijet. Praha je tak nádherná! Měla jsem se tu báječně a za pozvání bych ráda poděkovala třem Češkám. Jedné z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která byla také především zodpovědná za český překlad Blanche na útěku, jedné z velvyslanectví Spojených států a jedné z organizačního týmu knižního veletrhu. I přes úmorné trvající útoky na ženská prává v nejrůznějších koutech světa je velmi inspirativní a motivující vědět, že sesterství je stále silné.

Všichni, s nimiž jsem se v Praze setkala, byli neuvěřitelně milí a laskaví – ukazovali mi památky, zasvěcovali mě do tajů české kuchyně a chodili se mnou nakupovat. Jsem jim moc vděčná a mám z toho velkou radost. Samozřejmě bych se do Prahy chtěla přijet podívat znovu. Každý občan Spojených států by měl být poctěn takovým pozváním a přijet, aby navštívil město, které existovalo tak dlouho předtím, než byla Amerika sotva snem. Mělo by to sloužit jako připomenutí, že Amerika je příliš mladá, než aby měla odpovědi na všechno.

Může podle vás Evropa ještě obohatit Ameriku o nějaké zkušenosti?

Je těžké uvažovat o Evropě jako o jediném celku. Ale mám pocit, že je zde věc, kterou většina Evropy na rozdíl od Ameriky prožila, a to je moderní válka na vlastním území. Chápání válečných výdajů a opodstatnění celé události je pravděpodobně velmi odlišné, pokud bomby padají na vaši ulici, než když je shazujete na zemi někoho jiného.

Ústav translatologie na Filozofické fakultě uspořádal besedu s překladateli Blanche na útěku z řad studentů, kde jste byla také přítomna. Jaký jste z toho měla pocit?

Mluvit se studenty, kteří knihu četli, zejména s těmi, co se podíleli na jejím překladu, byla krásná zkušenost. Když svým americkým přátelům líčím tu námahu a osobní čas, které studenti knize věnovali, jsou naprosto ohromeni. Díky tomu byla debata s nimi velice přínosná. Chytře a zasvěceně se ptali a měli k příběhu mnoho poučených poznámek. Připadali mi jako opravdu pozoruhodní mladí lidé.