Filmová muzea v Berlíně, Paříži a Oslu ukazují, že sestavit osobitou přehlídku artefaktů dějin kinematografie není snadná věc. Naštěstí ne všechny expozice a výstavy jsou jen fádními kabinety filmových strojů, celebrit a aluzí.
Zdá se, že kurátor, jenž se pouští do tvorby expozice muzea filmu, má jednoduchou pozici. Vždyť stačí shromáždit dostatek optických hraček, filmových kamer, nejrůznějších kostýmů a plakátů a k nim vytvořit příslušné popisky a tematické místnosti. Sem umístíme předchůdce kinematografu, sem expozice k nástupu zvuku, barevnému filmu či trikovým technologiím. Stačí promíchat s nějakými perličkami domácí kinematografie, zmínit několik hvězd, pokud možno získat některou z rób slavných hereček a muzeum je na světě.
Nelze se ubránit dojmu, že práce kurátora vypadá přesně takhle, protože filmová muzea se často podobají jako vejce vejci. Zachytit tak individuální zkušenost, jakou je filmový zážitek, a vytvořit její „muzejní“ alternativu je velmi těžké, zdá se však, že tvůrci expozic jdou tou nejsnazší cestou a ani se nepokoušejí nějak experimentovat.
Jistá zakonzervovanost na návštěvníka dýchne i ve známém Musée du film, které se nachází v pařížské cinematéce; muzeum v norském Oslu je jasnou ukázkou naší teze o líném kurátorovi, zatímco v berlínském filmovém muzeu lze nalézt i střípky originality. Všude ale doslova zakopáváme o nejrůznější praxinoskopy, thaumatropy, laterny magiky, jež nás mohou v první expozici překvapit, ale v dalších městech už jen lehce znudit. Povinností každé prohlídky je tradiční výklad o zrodu kinematografie, prvních snímcích bratrů Lumièrů a následném zdokonalování techniky. Vývoj kinematografie je zpravidla demonstrován na domácích příkladech typu německý expresionismus (Berlín), francouzský poetický realimus (Paříž) či vývoj animované loutky (Oslo), následován „povinným“ zacílením na ženské herecké hvězdy typu Marlene Dietrichové.
Vitríny a šuplíky
Přestože je muzeum spíše vzdělávací institucí, v těch filmových se často hraje na city. Co jiného než zjitřelou emoci čehosi výjimečného mají vyvolat fetiše z nejrůznějších filmů? Ať už jde o hlavu matky z Hitchcockova Psycha (1960), postavu robota z Langovy Metropolis (1927) či šaty, které nosila Greta Garbo, vždy jsou to předměty, které v nás mají vykřesat aluzi a blízkost určitého filmu. Co nám vlastně při obrovském zjednodušení z filmového muzea zůstane? Fetiše a technické hračky s popiskami z dějin filmu. Není to ale trochu málo?
V případě filmových muzeí totiž, zdá se, platí, že když jste viděli jedno (ideálně to v Paříži nebo v Berlíně), viděli jste všechna. Jaké řešení může mít slepá ulička historické popisnosti daná už institucí muzea? Může jím být větší propojení s národní kinematografií a originální využití daného tématu. Nestačí shromáždit ilustrativní předměty a umístit je do vitrín, přestože se jedná o tak populární téma, jakým je film. Je třeba diváka umístit „do středu“ filmu, dosáhnout podobného zážitku, jakým je vlastní sledování, zároveň ale nerezignovat na sdílení nových informací. To se povedlo v případě poměrně originální strohé berlínské expozice německého filmového průmyslu za nacistické éry. Teprve zde se elegantně propojilo téma výstavy s pojetím prostoru, do nějž je umístěna. Jednotlivé exponáty si tu vytahujeme ze šuplíků připomínajících boxy v márnici. Jednoduché, ale vyvolávající v návštěvníkovi jasnou emoci.
Výhodou filmových muzeí bývá jejich odborné zázemí, které jim s dostatečnými prostředky umožňuje pořádat tematické výstavy. Právě ve srovnání s nimi prohrává stálá expozice na celé čáře. Na samostatných výstavách v pařížské cinematéce se ukazuje, že nutnost zvládnout sto let vývoje kinematografie (což vlastně ani není nikde dodrženo) je velmi omezující. Na skleněných destičkách nejrůznějších latern magik na pařížské výstavě Lanterne magique et film peint. 400 ans de Cinema (Laterny magiky a filmová malba. 400 let kinematografie, říjen 2009 – březen 2010) jsme s úžasem zjistili, že řada filmových postupů měla dávno své předchůdce, či jsme se propadli do metod práce a témat filmů Stanleyho Kubricka.
Co filmové muzeum v Česku? S trochou nadsázky by se jím dala označit expozice kamerové techniky v Národním technickém muzeu. Co tam bylo k vidění? Co jiného než praxinoskopy, thaumatropy, laterny magiky, první kamery, projektory…
Autor je filmový publicista.