„Přečetla jsem si mnoho vašich rozhovorů a zarazila mě jedna věc. Jak je možné, že ze všeho nejméně se vás novináři ptají na vaši hudbu?“ ptala se nezáludná Lucie Libová ve veřejnoprávním kanále automobilisty a pestrokabátníka Daniela Landy druhý květnový den. Co na to říct?
–
Ve stejný den vydala pražská kytarovka Sunshine nové album. „Sunshine na Karmageddonu prodělali nejlepší možný vývoj: dospěli, ovšem jejich podstata zůstala stejná. Nový, zdánlivě konvenční a velmi melodický přístup k psaní písní je tu dobře vyvážený s jejich schopností nakopat posluchačům zadek,“ nešetří chválou losangeleský producent desky Bernd Burgdorf. Druhým producentem je uznávaný Dušan Neuwerth (Tata Bojs, Umakart), ale to nezní tak akurátně.
Jeho bratr Tomáš Neuwerth (LU, ex-Nierika) v té době nahrával první EP slezského tria Ambellyn z agilního okruhu MamaMrdaMaso. Členové kapely a citliví nástrojáři už prošli několika kapelami, které více či méně obcovaly se syrovou rytmikou a zpětnými vazbami, tady se možná kmenové pokoušení shoegaze dostalo nejdále. Ze zahuštěného noiseového bordelu vystupují lákavé a slibné melodické linky, které jsou záměrně a tvrdě sráženy zpět do hlukového humusu. Úrodná hlušina? Očekávání jsou velká. (A nicota všudypřítomná.)
–
Je opravdu tak špatně, když Silver Rocket jsou schopní se spřátelenými „promotéry“ udělat dlouhou šňůru po Česku a Slovensku natolik alternativním a neznámým umělcům, jako je Lushlife nebo Astronautalis? První je indo-americký geek, kombinující hip hop s jazzem a smyčkami à la Avalanches. A ten druhý projíždí naší podivnou dvojzemí už poněkolikáté a navzdory tomu, že jeho vystoupení je one man show, cirkus pro laptop a mikrofon, svá srdce mu otevírají noiseři i křehké alternativní květinky, bezprostřednost se ke květnu hodí, jakkoliv hrozí přízemní mrazíky (ironie). Tohle už není sektářství jedné pražské skupiny, která je schopná uspořádat koncert Melvins nebo Swans, to už je vítaný zhoubný nádor, rozšiřující vědomí (i předsudky).
Posledním dubnovým dnem zanikl kolínský klub Holubník. Brzo se uskuteční poslední akce trenčínského komanda Crusty Booking. Že něco zaniká a druhé vzniká? Skoro bych zapomněl na slovník přísloví, pravdu nechme médiokratům.
–
„Zatímco v Číně třešňové květy symbolizují ženskou krásu, ženskost nebo lásku, v Japonsku, kvůli krátké kvetoucí době sakury, jsou symbolem pomíjivé povahy života.“ Citová homeopatie, smrdí na každém kroku. Ale copak tomu jde říkat lež, když každý tolik věří?
–
Před dvaceti lety vyšlo album Šel jsem včera domů, přišel jsem až dneska! undergroundové veličiny Extempore. Iniciační album. Tehdy jsem v prvním plánu sledoval Neduhův groteskní humor, který odpovídal mému věku i divoké naivitě, dneska se to prohodilo a už se umím pořádně protáhnout i v té hudební vrstvě. Těžiště jejich tvorby spadá do sedmdesátých let, a pokud máte zažité, že tahle doba patřila výhradně Plastikům, není to pravda. Komponované celovečerní pořady oscilovaly mezi koncertem, performancí a rockovou operetou, což v té době nebylo zas tak výjimečné. Deska Šel jsem včera domů, přišel jsem až dneska! zahrnuje – až na první dvě písně – nové skladby: proti starší tvorbě odlehčenější a bigbítovější. Nejde o dlouhé kompozice s výraznými improvizačními zákrutami, ale o písničky. Sevřený a progresivní mix rockové alternativy, jazzrocku, blues, nové vlny a punkových elementů. Osobitou atmosféru spoluutvářejí absurdní a podivně apokryfní texty. Velmi nobles.
–
„…vertikálně umístěná xylografická reprodukce hornaté krajiny simuluje rozpraskaný povrch ‚kůry‘ s černými otvory, zdánlivě skrývajícími hloubku, ‚otevírající‘ se divákovu pohledu, aby se ihned zastavil před neproniknutelnou, přísně ohraničenou plochou ornamentu, kontrastujícího s (klamným) ‚porézním‘ povrchem.“ Jak psát o hudbě? Naše potřeba útěchy je neukojitelná, římská dvě.
Autor je verbální voyeur.